Na pomezí Eternaalu

- Legendy o argenitu

(Plus, Praha 2010)

K druhému vydání Eternaalu došlo přesně po dvaceti letech; ovšem ve sbírce není jen původní román, nýbrž i další povídky z argenitového vesmíru (proto 'sbírka' a proto podtitul 'Legendy o argenitu'). S nápadem vydat znovu tyhle starší věci ve skutečnosti přišlo někdy kolem roku 2003 nakladatelství Triton (konkrétně Zdeněk Rampas, který pro Triton dával dohromady edici Paralelní světy, jejímž cílem bylo znovu oživit starou polozapomenutou českou sci-fi osmdesátých let. 'Paralelní světy' byl projekt skrz naskrz nekomerční; sázel na jednoduchost a kvalitní grafiku a vcelku ignoroval slintající monstra v loužičkách krve, která na obálkách být musí, aby se to prodalo. Zde jsem se tedy měla ocitnout v jednotné úpravě v poličce vedle autorů jako je Ivan Kmínek, Otomar Dvořák, Josef Pecinovský či Eva Hauserová (tu je k vidění její sbírka z této edice - U nás v Agónii, - pozoruhodná i obálkou, na které je autorčina vlastní olejomalba, ilustrující jednu z povídek.) Z Evy jsem si vzala příklad a taky si vyrobila vlastní ilustrace. V roce 2004 byla argenitová sbírka kompletně připravená, plánované povídky oprášeny a přepsány, číslo v edičním plánu přiděleno... ale ekonomická realita celé věci nepřála. Nakladatelství Triton začalo mít problémy a první, co omezilo, byla nekomerční sci-fi. Krize, která přišla posléze, už to celé akorát dorazila.

Tou dobou jsem ovšem jednala s nakladatelstvím Albatros Plus o vydání velerománu Jantarové oči, dnes Mycelium. Bylo to tristní, jak popisuji jinde. Ale ještě než se definitivně ukázalo, že Jantárky v Plusu nevyjdou, přišel Ondřej Müller, se kterým jsem tam jednala, s myšlenkou, že románu by bylo lepší prorazit cestu něčím již osvědčeným, a to by měl být Eternaal s argenitovými povídkami. Tak se sbírka přestěhovala do Plusu. Znovu se přeleštila, zbavila se mých obrázků a vyzískala překrásné vnitřní ilustrace a opravdovou obálku od mého oblíbeného výtvarníka Tomáše Kučerovského. Na náhledu to není tak vidět, ale amulet je v reálu vyvedený jakýmsi zvláštním kovovým tiskem a veletajemně se leskne.

Než o tom říkat něco víc, zkopíruju sem předmluvu, kterou jsem do sbírky napsala.

Předmluva z knihy

Když má člověk po letech připravit k vydání hromádku svých juvenilií, stojí nad ní v rozpacích. Je to jako probírat se dopisy z minulého života. Skoro si nepamatuje, co v nich vlastně bylo. Rozhodně by to dnes nenapsal takhle. A, upřímně řečeno... takovou ptákovinu by se nejspíš neobtěžoval psát vůbec. Jenže ptákovina dávno roztáhla křídla, opustila ofsetovou desku a vyletěla do světa. Kůže je na trhu. Už není majetkem svého autora. Zpátky se do ní vlézt nedá.

Někdo své staré věci spálí. Někdo dá do závěti, aby je spálili pak. Jiný je z čiré bezradnosti nechá být, a další je donekonečna přepisuje. Já jsem rozhodně typ přepisovací, přinejmenším když jde o příběhy z argenitového vesmíru. Tenhle argenit – koncentrovaná energie, která kolemjdoucím hrdinům umožňuje všemožné psychotronické fígle, - mi bydlí v hlavě už dvacet let. Na to, že je úplně vymyšlený, má pěkně tuhý kořínek. Nedokázaly ho zlikvidovat všední starosti ani rádoby normální život, manželství, práce v redakci ani tři děti. K některým starým výhonům z dotyčného kořene bych se radši nehlásila, jiné zas radši usekla, další samy skončí v zapomnění mém i ostatních; ale pahýl obráží znovu a znovu jako správná pařezina. Teď z něj právě vyrostl sáhodlouhý román o planetě Össe, který už je skoro hotový, a další dva jsou ve stádiu pěkně narašených pupenů. Pupeny spící ani nepočítám. Tak si skoro říkám, že už to mám asi na doživotí.

Obhospodařovat budoucí historii nějakého paralelního vesmíru, to je jako budovat zahradu. Na začátku člověk všude nasází laciné trvalky, aby obsadil prostor a zaplnil prázdnotu. A pak je postupně vyměňuje za vzácnější dřeviny, jak dovolí peníze a čas. Něco nestihne nebo nad tím mávne rukou. Na něco prostě nemá a mít nikdy nebude. A jiné exponované místo překopá třeba desetkrát. Za svými starými povídkami nemůžu udělat tlustou čáru, jak by se slušelo pro zodpovědnou osmatřicetiletou osobu, protože to, co píšu teď, pořád roste na stejném záhonku. Ale nemůžu je ani přerýt tak důkladně, jak by se mi zamlouvalo, protože by z nich nezbylo vůbec nic. Ovšem – vždycky se dá škrtat. Na rozdíl od pravěké keramiky povídkám prospívá, když se z nich sem tam kus uštípne. Zazelenají se!

A tak jsem to udělala. Jsou tu nové kratší verze starších věcí (včetně mého životního úspěchu v oboru mačkání klávesy DELETE – totiž novelky o Eternaalu, kterou jsem pro účely této sbírky osekala z původních 230 normostran na 110, aniž cokoliv podstatného ubylo). Je tu povídka o karwilových bobulích, která vyšla v malém nákladu v almanachu Základna, a ta je přepsaná doopravdy důkladně; v původní verzi, pocházející z prosince 1993, je totiž legrace jenom trošku a v souboji s patosem beznadějně prohrává, protože tehdy jsem ani zdaleka nedokázala vznešené fomalhiwské záležitosti shazovat s takovým gustem jako dnes. A konečně je tu také novelka nová, napsaná jen pro tuto sbírku.

Takže přeju pěknou procházku po argenitové zahrádce. Já si beru rýč a jdu přesazovat.

Vilma Kadlečková

Leden 2010

Obsah sbírky:

Na pomezí Eternaalu - Skupinka dobrodruhů se vydává na vzdálenou planetu na periferii říše v naději, že najde úložiště argenitu, ale brzy zjistí, že zájemců o poklad je víc a nejsou to jenom lidé.

Ten, kdo přišel z vesmíru - Aš~šád, Pozemšťan vychovaný na Fomalhiwě, při pokusu o návrat na Zemi ztroskotá na planetě D-alfě a odhalí tam nečekané tajemství.

Fomalhiwský mýtus o stvoření světa - přesně, jak název napovídá.

Poslední pevnost Šipky - Po zkáze Fomalhiwy stojí bývalí milenci, Wassar a Gida Lawiah, proti sobě.

O nepostradatelnosti karwilových bobulí aneb Autogramiáda při příležitosti vydání knihy Poslední pevnost Šipky - Co se stane, když se autorovi přihodí přesně to, o čem s oblibou píše?

Beztvaré měnící se - Tajemství, které Aš~šád odhalil na D-alfě, ohrožuje i Zemi, čemuž se snaží zabránit velekněžka össenské Církve.

comments powered by Disqus