Hlubiny vášně

a klímovské večírky (1994-1999)

1994

v únoru Eva Hauserová odchází z nakladatelství Harlequin. Česká redakce tohoto původně kanadského (ale do stovky dalších zemí se nezadržitelně šířícího) nakladatelství červené knihovny je tajným scifistickým doupětem: od samého počátku tam pracují Richard Podaný, Láďa Dvořák a Eva, kteří se všichni znají přes sci-fi. Lidé 'z oboru' se zkrátka potkávají; a redaktoři putují po nakladatelstvích jako fotbalisti po klubech. (Richard, i když není fotbalista, mezitím přešel do klubu Knižního.) Volné místo v redakci se jeví jako logická volba pro autorku, která se vlastním psaním neuživí. Z VK se ze dne na den stává zaměstnaná, výdělečně činná a zaručeně dospělá osoba. Následující tři roky si vždycky ráno bere kabelku a chodí do práce. V polední pauze si kupuje housku a salát (bezmasý; zrovna se nachází v čtyřletém období důsledného vegetariánství, což je ještě ideová nákaza z fildy – doznívající důsledek neopatrné účasti na přednáškách Erazima Koháka, přestože ten kupodivu ani nemluvil o vegetariánství, nýbrž zkrátka jen o inherentním dobru spjatém s existencí každé živé bytosti; málo bylo Lovecrafta!). Dopoledne a odpoledne pije kafe jako zbytek osazenstva. S jedinou výjimkou – místo aby při tom kouřila v kuchyňce a probírala drby, zmáčkne Alt+Tab a píše Stavitele věží, verze 2.0. (Jde to ovšem pěkně ztuha; román se pomalu vleče, protože osm hodin redigování cizích knih nijak neprospívá psaní těch vlastních; leč marno oplakávat tu spoustu času, kterou člověk promrhal, když byl na škole, nevěda, co činí!). Kromě toho píše ještě taky diplomku o informačních tocích v nakladatelství; v tomto ohledu je jaksi přímo u zdroje oněch temných toků.

4. 6. 1994

Martin s Vilmou pořádají soukromý scifistický con, kde se sejdou scifisté, doupěmilci a vůbec kamarádi všeho druhu. Je to napůl zahradní slavnost a napůl sci-fi ples (masky vítány). Fantasy Show začíná dopoledne na Staroměstské radnici – a dlužno říct, že tolik individuí s meči, sekyrami a kroužkovým brněním tam oddávající úředníci nejspíš předtím ani potom neviděli. VK je pořád VK, ale teď už Klímová. Okamžikem svatební hostiny končí období striktního vegetariánství; nevěsta cynicky usoudí, že nebude na vlastní svatbě žvýkat rýži, když se všichni cpou telecími medailónky – ať už bylo dotyčné tele dobrák sebevětší; a nadále je vegetariánkou jen z pětasedmdesáti procent. Odpoledne se opéká kanec, vykuchaný přítomným absolventem lékařské fakulty, MUDr. Robertem Hoffmannem (ten si pak stěžuje, že během operace chytil od kance blechu). Martinův spolužák Šimon Pánek, který se právě živ a zdráv vrátil z Čečny, jako správný člověk v tísni padá z třešně a láme si ruku. Budoucí poslanec Marek Benda je vyfocen, jak balancuje na plechovém sudu, ale jeho političtí odpůrci negativ naštěstí nezískali. Kanec se požírá o půlnoci polosyrový, jak se při grilovacích akcích obvykle stává. Jídla je jinak přiměřeně – jen chleba nepřiměřeně. V panické hrůze z toho, že by mohlo dojít úplně všechno do posledního drobečku, organizátoři MK a VK zakoupili rovných sto bochníků, takže při odjezdu každý účastník povinně vyfasuje chleba (zatímco na lepších svatbách to bývají koláčky). Tak vstoupila akce do dějin pod názvem Nultý Chlebocon. V dalších letech se v tradici Chleboconů pokračuje – napřed pravidelně, pak už spíš zřídka.

Rozinkové dýchánky...

Jiná tradice se ale drží houževnatě: čtvrteční 'klímovské' večírky (navazující na tradici dávných středečních večírků u Evy; inu, štafetu si předáváme, jen úterkům se z pietních důvodů vyhýbáme a vzpomínáme na Čapka). Čtvrtek co čtvrtek byt plný scifistů, to chce opravdovou oddanost věci! Zdravé jádro tvoří Rampasovi, Jan Vaněk jr. (budoucí jízlivý kritik špatných překladů) a Viktor Janiš (budoucí věhlasný tvůrce dobrých překladů, a to nejen sci-fi), ale kromě nich se tu schází i řada dalších zajímavých lidí ze všech pater scifistické literární pyramidy (od autorů dokonce až po knihovníky!). Občas se mihne i nějaký ten nakladatel či knihkupec či jiné exotické zvíře. Hosté občas i přespí a kupodivu se rádi vracejí, což je tím podivuhodnější, že s nimi není nakládáno nijak vlídně. Aby totiž vůbec bylo možné dlouhodobě udržet takovou frekvenci literárních sedánků, práva hostů jsou brutálně okleštěna a obě strany z poznané nutnosti přistupují na následující modus vivendi: obývák, židle a voda na čaj jsou k dispozici volně, ale jinak si každý sní výhradně to, co si přinese, leda by to s někým vyměnil za to, co si přinesl on. Z každého balíčku sušenek, křupek, rozinek a slaných tyček se odvádí desátek, který snědí hostitelé. (Jen čas od času se koná 'večírek opravdový', kdy se VK obtěžuje s chlebíčky, masovými kuličkami či sušenkami z vloček.) Záhy se ukazuje, že čím odpornější směska nesourodých odporností se sejde na stole, tím výše leží výšiny ducha, ke kterým se lze během diskusí vznésti (případně tím hlouběji leží hlubiny moudrosti, ke kterým se lze ponořiti). Když posléze dojde k odstěhování MK a VK mimo Prahu, všichni vysloužilí hosté na ty kombinace strašného se strašným dojatě vzpomínají a při každé cestě vysloužilých hostitelů do domovského přístavu se dožadují nových a nových repríz klímovských večírků. Na stole nikdy nesmí chybět miska rozinek, kterážto má podobnou funkci jako miska s oblázky na židovských hrobech. Název 'klímovský večírek' zůstává, ať už se akce koná u kohokoliv.

28. února 1997

přichází na svět Hedvika Klímová. (Dementi: Hedvika nemá nic společného se sovou Harryho Pottera – která tou dobou ostatně ještě neexistovala, stejně jako sám Harry Potter. Jmenuje se po své pratetě, která se dožila věku 96 let, a to proto, aby se taky dožila věku 96 let.) Hedvika se na klímovských večírcích živí rozinkami a tiskařskou černí z knih, které hostům vytahuje z tašek, a proto je odmalička tak chytrá.

7. května 1999

Hedviku následuje její sestra Alžběta: taky přichází na svět. Taky se živí rozinkami a černí. Taky je chytrá.