Velký přesun do Brna (1999)

Listopad 1999

datum velkého přesunu. Martin, který postupně přenechal vydávání Doupěte a vůbec 'papírových' her Martinu Kučerovi (plus dalším lidem kolem časopisu Dech draka, při čemž Altar nakrátko zmutoval v Dechtar), se věnuje hrám počítačovým ve zbrusu novém Altaru Interactive. Je tu ale nepříjemná okolnost: lidé, kteří jsou schopni podobné hry dělat, se líhnou především v Brně na tamní fakultě informatiky. (Je to důsledek temných zákulisních bojů na akademické půdě: v Praze informatici nikdy neměli tak silnou lobby, aby si vybojovali vlastní fakultu, a jsou jenom malou podmnožinou matfyzu, takže každý, kdo to myslí s programováním vážně, jde studovat radši do Brna... a vůbec, Brňáci jsou děsně aktivní a hraví, přímo stvoření k programování her). Neustálé přejíždění mezi Prahou a Brnem je čím dál otravnější; a tak se Martin rozhodne rázně to utnout a celou rodinnou menažérii přestěhovat. Když to VK na konci prázdnin slyší, nevěří nejen svým uším, ale ani očím a vůbec smyslům; je to asi takové šílenství jako odletět na Mars! Jenže věci se nezadržitelně dějí, takže o dva měsíce později sedí v ponurém vlhkém nájemním bytě uprostřed cizího města (Martin je v práci a bude tam do půlnoci), poslouchá řev dvou malých holčiček (ke kterým není a nikdy už nebude žádná babička na výpomoc) a zvažuje, jestli se oběsí hned nebo odpoledne. Vyrazí na procházku a hledá si vhodný strom – a místo něj nachází vývěsku s kontaktem na klub maminek. Ano, okamžitě je to vidět: Brno je úžasné město! Tady doopravdy funguje cosi jako 'občanská společnost'; je tu cítit duch společenství a sounáležitosti. Jsou tu místa, kam se zašít, a možnosti, jak zajímavě vyplnit čas trávený s dětmi. Město je tak malé, že když rodilý Brňák projde okolí Svoboďáku tam a zase zpátky, zaručeně potká aspoň pět svých známých; a když se po téže trase plíží vetřelecký Pražák, neustále slyší nějaké borce, jak se se svými známými halasně zdraví. Vyskytuje se tu spousta lidí, kteří se víceméně nezištně – a především jen tak, z vlastního popudu! – angažují v různých zájmových aktivitách. Když má někdo děti, pořídí si rovnou víc než jedno – a není kvůli tomu terčem soucitných pohledů za to, že takhle zahodil svou kariéru. Jen ten pražský přízvuk budí v samoobsluze 'Brněnka' podezřívavé pohledy. VK si říká o betelnou česnečku, okurek a nějakou tu zobku kradmo a obezřetně, jako když člověk zkusmo píchá špejlí do těsta.

Bez poslání...

Na psaní není pomyšlení, a dobře tak. Kunderova Nesnesitelná lehkost bytí je kniha povšechně nesnesitelná, ale tenhle postřeh je pěkný: jakou úlevu člověk cítí, když ho najednou přestane hnát pocit, že má 'poslání'. VK už není 'spisovatelka'. Je duše domu. Kvočna pečovatelka! Vodí svoje kuřátka do všech možných klubů a kroužků a rozvíjí jim tu jejich maličkou miminčí osobnost. Stará se výhradně o pleny, akční slevy a prádlo; šáíw~walgácht, jak by řekli Fomalhiwané. Odměnou za Martinovu práci od 'nevidím' do 'oslepl jsem ze zírání na monitor' jsou závratné příjmy, které stačí na rohlíky s hořčicí; načež je třeba rozhodnout, jestli zrovna koupit radši chleba nebo brambory, protože obojí se do rozpočtu nevleze. Ovšem všudypřítomná naděje na závratné zbohatnutí z vývoje počítačových her úplně stačí k tomu, aby se hořčice měnila na kaviár, kdykoliv se na ni člověk chvíli nedívá. VK se věnuje dětem a zkrášlování domu. Za glazovanou keramiku je jí peněz líto, ale horlivě maluje květináče balakrylem. Chodí na výstavy sukulentů; sukulenty jsou duchem velmi fomalhiwská rostlina. Pokud něco čte (když se nepočítají pohádky), tak výhradně knihy o kytkách a zahradničení.

Zahrada jako příběh...

Zahrada, to je záchrana. Zahrada je obraz světa; imago mundi, jak by řekl Eliade (pravda, ten mluvil spíš o 'chrámu', ale to je jenom drobný rozdíl, způsobený důvody čistě technickými: no, kdopak máte doma chrám?). Co je malé, je i velké, jak ví každý, kdo aspoň trochu věří v synchronicitu; čili přesazovat kytky je totéž jako přetvářet svět. VK si jich natahá domů kolem tří stovek, a další spoustu na letní byt v Úžicích. Je posedlá taxofilií; sotva spatří neznámou rostlinu, nemá chvilku klidu, dokud ji nedokáže identifikovat, zařadit a pojmenovat latinským názvem. A sotva ji umí pojmenovat, musí ji mít! Chodí po brněnské Masarykově čtvrti a okukuje zahrady. Občas z nich krade řízky. V duchu je přerovnává, jako dřív přerovnávala slova; a dospívá k závěru, že talent v jakémkoliv oboru je jenom konkrétním projevem jediné univerzální schopnosti, totiž schopnosti správně přerovnávat ty či ony entity – ať už jsou to slova, tóny, čísla nebo barvy. Tak proč ne zahrada místo psaní? Zahrada je příběh. Každý strom je osou Světa, spojující Nebe se Zemí. Nějaký Přemek Podlaha s tímhle samozřejmě nemá nic společného; koncepce japonských zahrad VK fascinuje podstatně víc než správné hnojení. Ale hlavně – tam v hloubi země je neuvěřitelná síla. Člověk to cítí, když na jaře zaboří ruce až po lokty do voňavé vyhřáté půdy. Jedině takhle, s rukama v hlíně, se může upřímně a bez mrazení v zádech vysmívat solipsistům. Tohle je Skutečnost. Živelná, primitivní, veskrze ženská – a primární. Úlevná antiteze umělého, sekundárního (a, přiznejme si to – tak trochu mužského) světa knih.