Starýma očima, za tisíc let

Ukázka z povídky

Od kraje hvozdu přes šíré prostranství vzhlížel jsem k temné siluetě hradu. Hrad z dřeva byl zbudovaný, s mohutnou kamennou věží ve středu, a na strmé skále nad řekou Leen se zvedal, což bylo mu dobrou obranou; leč nebe bylo bezměsíčné a podzimní mlha od řeky sbírala se na pomoc všem, kdož pomýšlejí na útěk. Za takové noci vyplatí se obzvláštní bdělost. A přesto hrad zdál se být opuštěný, ponechaný dozoru nepočetných strážných, poklimbávajících na hradbách. Normanské panstvo možná ještě pitce se oddávalo v hodovní síni, anebo vyspávalo, přemoženo vínem a udoláno mastnou pečení. Je to neopatrnost? Nebo záměr? Než v tu chvíli můj ptačí posel na rameni mi přistál a s uspokojením pírka natřásal. Tak jako tak panna Marian bude mě čekat.

Po okraji lesa tiše dal jsem se na západ; a tam za závojem mlhy překonal jsem vodní hladinu. Dvě osady tísnily se v pruhu země mezi Leenou a řekou Trisantonou, v dnešních dobách nazývanou Trent; dohromady jistě patnáct stovek duší čítaly, ale spolu se nemísily, neb jedna byla saská a druhá normanská. V pivovarském dvoře v okrsku saském tajná ústila chodba, z podzemních sklepů strmě se deroucí skrze skálu až do hradu. To byla trasa všech předchozích Marianiných útěků. U dobrých lidí ustájeného měl Robin koně. Několik vět a zlaťáků jsme si vyměnili, sliby a přání. Pod klenbou do rudého pískovce vytesanou pak vyčkával jsem, až ve tmě vynořil se plamínek lampy; a za ním Marian.

Z bledé její tváře zraky ustrašeně ke mně vzhlížely. Oděna byla odlišně než jindy; ne již jako urozená panna, která milému zalíbit se touží, nýbrž jako mladík přichystaný na cestu. Když spatřil jsem její skrovnou výbavu, v plátnu řemenem svázanou, aby připevnit se dala k sedlu, věděl jsem už, jak krutě jsem jí křivdil – a také čemu přičítat její strach. Dnešním rozhodnutím mnohého jmění se vzdává; a zrovna tak pohodlného života. Od toho obého nikterak lehce se člověku neodchází. "Jsi kurážná žena, panno Marian," řekl jsem jí.

Teď v jejích očích pobaveně to zajiskřilo. "I jiným slovem zvát by se to dalo, a nikterak lichotivým!" šeptla mi, než po mužském způsobu vyhoupla se na koně. "Jen doufám, Malý Johne, že to s ním aspoň pak bude stát za to."

Obezřetně kráčeli jsme nocí. Za ohlávku vraníka jsem vedl a dlaní ho tišil; a při tom rozdmýchával jsem mlhu, až v hustých kotoučích kolem nás se valila. Přenést koně přes hlubokou vodu nebylo v mých silách, a tak další míli na východ museli jsme k brodu. Za ním Marian pobídla již vraníka ke klusu, aby koliště co nejdřív překonala, a já ji následoval vzduchem. Za jejími zády nepozorovaně nad horní okraj mlhy vznesl jsem se a západním hleděl jsem směrem.

V hradě vše beze změny. Bránu viděl jsem jasně, neboť mlžný příkrov na útěku stáhli jsme s sebou a nový zatím nepovstal. Na hradbách nic se nehnulo. Poplach nestrhl se. Nikdo ještě nepostřehl nepřítomnost nevěsty.

Nebo přece?

Zničehožnic brána nakrátko se otevřela. Ve tmě viděl jsem klesat padací most. Jediná postava přeběhla po něm, ještě než dotkl se protějšího břehu, a dlouhým skokem snesla se na cestu. Kdo vydává se z hradu vprostřed noci? Zloději strážný by neotevřel; pátrači byli by ve větším počtu; a posel zas nešel by bez koně. Když ale viděl jsem, jakou rychlostí a nelidsky dlouhými skoky ten opěšalý blíží se k okraji lesa, chladná hrůza srdce sevřela mi; a s ní jistota.

Sklouzl jsem do mlhy k Marian. "Jsou nám v patách! Ujížděj!" křikl jsem na ni. "K Robinovi spěchej, nikterak se neohlížej!"

Marian nezaváhala. Viděl jsem, jak její paty pobídly koně do cvalu; hlavu až k hřívě nachýlila a v dalším okamžení zavřela se za ní mlha.

Sám znovu vyhoupl jsem se vzhůru. Cizinec již dvě třetiny vzdálenosti k lesu překonal. Opustil cestu a pořád tím zběsilým tryskem mířil směrem mezi východem a půlnocí, aby trasu přeťal prchající panně. To nebyl lidský běh. To není lidská bytost.

V tu chvíli učinil jsem, co věštba mi radila. Prsty propletl jsem do tvaru magického znaku, a pak před tvář zvedl je a skrz ně hleděl – jak říká se, starýma očima.

Ohnivá postava ze tmy se vyloupla: ne už člověk, nýbrž kůň. Rudá hříva jeho chvostem letících jisker nebe rozčísla; boky oranžově planoucí zářily z mlhy, tak jako řeřavé uhlí sálá z popela. Jak řítil se kupředu v divokém běhu, jeho žhnoucí kopyta žíhala zemi a měnila ji v prach. Ať kdokoli to byl, někomu ze starých bohů duší zaprodal se; a přemítat nemusel jsem dlouho, abych odvážil se hádat, že tou bohyní je Epona. Epona, předvěká normanská síla, zavlečená do nové země, tak bezbranně a štědře se nabízející–

Žár mne obestřel. Složené znamení na obě strany mělo účinek: mne zase odhalilo jemu. Viděl jsem, jak kůn zvolnil a na dálku obrátil ke mně hlavu. Bohyně lačně hleděla na mě prázdnými očními důlky Normanovy staré podoby.

Znamení strhl jsem si z očí. Zas jen černě oděný muž zůstal dole na pláni. Co spatřil by on, kdyby starýma očima mě zkoumal? Duše má jevila by se mu jako věkovitý strom, jak u druidů obvyklé bývá; ale především rázem odhalil by, že v mém těle nenachází se ona jako jediná.

Než Norman tak pečlivě o mně nerozmýšlel. Možná řekl si, že jen mlha jej šálí, a nebo toužil spíš dostihnout Marian. Znovu dal se do běhu původním směrem.

Teď i já prudkým letem vrhl jsem se vpřed. Každý v jiném místě vnořili jsme se do lesa – Marian první, pak já, pak on; ale naše trasy neodvratně se sobě blížily. Panna zatím měla náskok. Její vraník prodíral se sloupovím uschlých stromů ani ne dvě stě sáhů přede mnou. Jenže Norman zboku se blížil, a bezpochyby rychleji. Za letu nové znamení jsem složil. Povětřím rozběhl se ledový dech.

Vlna vpadla muži do cesty. Jeho pohyb rázem se zpomalil. Norman kouzlem ztěžka se probíjel, jako by dral se proti proudu jarní řeky. Jeho zuřivé kletby až ke mně doléhaly. Teď nadběhl jsem mu. Ocitl jsem se mezi ním a Marian. Do rozsochy nejbližšího dubu za letu jsem skočil a nohy zapřel o holý kmen, abych pevnou měl ruku, až uchystám mu pěkně naostřený šíp. Kouzlem nebylo radno bojovat s bohyní; to raději po způsobu lidském zbavit ji lidského prostředníka. Luk s ramene jsem stáhl a šíp do tětivy založil.

Vtom ale vlna se obrátila. Zuřivost bohyně smetla moje kouzlo. Viděl jsem, kterak stromy v Normanově blízkosti zvolna se ohýbají, jako by drceny byly mohutnou silou. Vzápětí praskání dřeva ke mně dolehlo. Bez žáru zahučel oheň až k nebi. Rozlomené kmeny kácely se v náhodných směrech a servané větve řítily se dolů, ale dopadnout na zem již nestačily; ještě za letu totiž drolily se v prach, sežehnuty bez plamene. Černý Norman pažemi máchl, jako by vodu rozrážel, a v tu chvíli mezi ním a mnou les zmizel, dočista shořelý. Strom, na kterém skrýval jsem se, jediný v celém průseku zůstal stát.

Oblaka popela mísila se s mlhou; její cáry a šedavé vločky vzduchem stoupaly; a mně prsty na tětivě zachvěly se, protože v tom vířícím povětří zacílit jsem nemohl.

Norman vykročil ke mně. "Stojíš mi v cestě, druide," křikl. "Přisvojil sis, co ti nepřísluší; ale štěstí ti to nepřinese, to mi věř! Jestli chceš život zachovat, seber se a zmiz. A já zapomenu, že jsem tě potkal!"

Vztyčil jsem se na své vyhlídce, ale luk jsem sklonil. "Raději bych, aby sis pamatoval, Gisbourne," opáčil jsem. "Ne já; to ty jsi přišel loupit. Tvá bohyně z celého kraje sílu vysává. Nevím, co slíbila ti, když otevřeš jí cestu do nové země, ale říct ti můžu rovnou, že slib nesplní. Její oheň i tebe stráví–"

Víc nestihl jsem říct. Norman paže zdvihl; a skrz ně vyšlehla nenávist bohyně.

Palčivá vlna tvář mi ovanula. Kmen mého stromu na popel se rozpadl. Na zem pružně doskočil jsem ještě a obranu chystal, ale vtom síly mě opustily. Padl jsem na kolena. Vyklouzl mi luk i nachystaný šíp. Dlaněmi o zem jsem se opřel, a pak nedaly se již od ní odtrhnout. Prsty nedokázaly složit znamení.

Jako když žíznivý vrhá se k prameni, krajina lačně vsávala mé bytí. Údy mé křivily se v křeči a tělo ztuhlo ochromením. Moc druidů je mocí lesa; jejich duše hladce lesu se otevírá, kdykoliv sdílet je třeba. Teď to byl les, kdo bral si, hladově a bez míry. Životní síla prýštila z mé mysli a rozlévala se do jeho vyprahlých plání, strhávána nadlidskou silou.

Derrythi! Hlas dávné mé souputnice ostře přivedl mě k vědomí. Derrythi, Derrythi! Dorážel neodbytně jako divé včely, bodal mě do uší. Neodkládej zbraně! Je čas!

Jak dobře znal jsem tu vůli, tu vášeň! Má paní i bohům by se postavila.

Probuď se! Vstaň! Neumdlévej, sílu nenechej si vzít, teď o všechno se jedná! Kouzlo začni spřádat! Založ šíp! Bojuj, Derrythi!

Volání její strhlo mě od hranice mdlob. Konečně vzchopil jsem se a složil ochranné znamení.

Tíha povolila. A také ona ztichla. Teď mohl jsem vzhlédnout.

Normana před sebou jsem viděl, kterak s rozpřaženýma rukama bohyni vzývá; jenom pár sáhů dělilo nás a jeho hruď měl jsem přímo před sebou. Stačilo pozvednout luk, abych lehce se ho zbavil; rytířský způsob zajisté to není, ale kdo se na to ptá? Jenže vtom jiný zvuk ke mně dolehl.

Odfrknutí koně. Volání.

Marian...?!

Panna se vracela! Z dřívějška dobře cestu znala, ona i vraník; ale dnes jako by bludný kořen překročila a nevědouc opsala kruh, volným klusem znovu se k nám blížila. Kdo ví, co viděly její oči; ale musely jí klamný dávat obraz, že tábor je nablízku. "Robine?" slyšel jsem za zády její jasný hlas.

Tolik radosti v něm – a mě zmrazil hrůzou.

Byla to vteřina prozření, jakou oběť zažívá, zatímco síť padá a propadlo se otevírá a smyčka se stahuje. Se strašnou jistotou ucítil jsem kolem sebe past. Zruš kouzlo! Střílej! Teď! křikla Boudicca v téže chvíli; a já chytil luk v zoufalé naději, že ještě se mi zdaří zvrátit pád a přetnout lano... že z pasti ještě mohu uniknout, když budu dosti rychlý; a tak vmžiku založil jsem šíp a střelil přímo před sebe.

Šíp vnořil se do Gisbournovy hrudi a za mnou tichý výkřik se ozval. Bezvládné dívčí tělo ze sedla sklouzlo, kůň poděšeně frkal; Norman nikde nebyl na dohled; a ona, ona mlčela.

comments powered by Disqus