O historické fantasy

únor 2013

Nemám ambice mapovat celý tento žánr, jeho výdobytky či významné tvůrce. Protože se mi však přihodilo, že jsem měla historickou fantasy sama napsat, strávila jsem jistý čas úvahami o tom, jak to sakra celé pojmout – a o postřehy, které z toho vyplynuly, se tu podělím.

Středověk jako živý

Říká se, že u historické fantasy je autorovým cílem navodit atmosféru minulosti a zobrazit tehdejší život a svět. Zdá se, že čím věrohodněji a sugestivněji autor přenese čtenáře do dávných dob, tím jsou všichni spokojenější. Ale je to tak doopravdy? Do jaké míry může být – a vůbec má být zobrazovaný středověk skutečně středověkem?

Věrohodnost se cení. Pokud jde o konkrétní historické reálie a fakta, věc je jasná. Skalní vyznavač historické fantasy většinou podrobnosti o daném období sám zná, od autora je vyžaduje a s maniakální pečlivostí je po něm kontroluje. Je schopen vést dlouhé a vášnivé debaty o tvaru meče a materiálu rytířských rukavic. Běda autorovi, když se v tomhle sekne – když si nezjistí reálie, ahistoricky použije jméno či slovo či vynález, který v dané době neznali, nebo nechá hrdiny jíst brambory a rajčata před rokem 1492. Čtenáři, ty pekelné bestie, mu na to zaručeně přijdou, omlátí mu to o hlavu – a dobře mu tak.

U rytířských rukavic se leckdo zastaví a spokojí se s tím, že je na nich správný počet kroužků, nýtů či plátů. Věc je ovšem záludnější. I když autor vyvázne a všech zjevných kiksů se vyvaruje, pořád je tu aspekt, který je ahistorický ze všeho nejvíc a který se odstraňuje mnohem hůř než jakákoliv jednotlivost: a to je způsob myšlení.

Autor sám žije v současnosti a čtenář jakbysmet. Oba jsou pevně zakotveni ve své době. Uvažují a vnímají svět určitým způsobem, a ten způsob rozhodně není středověký. Zbavit se současné optiky není tak snadné jako vygůglit si tvar rukavic. Když si to autor neuvědomí – když mu nedojde, že pokud má věrohodně zachytit mentalitu středověkého mnicha, asi to nebude slučitelné s moderními názory na homosexualitu, rovnoprávnost žen, ekologii, svobodu či multikulturalismus, které třeba on sám zastává – je to špatně.

Problém je ale v tom, že když si to uvědomí – a třeba skutečně s geniálním vhledem napíše středověkého člověka tak, jak by středověku odpovídalo – je to špatně taky. Vznikne mu totiž postava, do které bude pro něj i pro čtenáře dosti obtížné se vžít: postava, která je z dnešního pohledu dost možná úzkoprsá, rigidní, zabedněná, případně úchylná a fanatická, k tomu pravděpodobně pověrčivá, stoprocentně taky věřící... ale každopádně bytostně cizí. A svět na tom není líp: žije úplně jinými problémy, takovými, které nám dnes už nic neříkají a ani nás nezajímají. Čím lépe postava odpovídá jiné době, tím méně odpovídá té naší. A autor do ní dost dobře nemůže vtělit svoje názory a životní postoje ze začátku jednadvacátého století, pokud z ní nemá udělat asociála a exota, vymykajícího se měřítkům doby a společnosti, které by měla být součástí.

Autoři historické fantasy jsou na tom přece jenom líp než autoři historických románů. Mohou si pomoci tím, že hrdinu udělají 'jiného' z definice: řeknou o něm, že přicestoval z jiné doby a jiného vesmíru a navrch je to čaroděj, upír, vlkodlak, agent a mimozemšťan - čímž získají oprávnění připodobnit ho nátuře své a svých čtenářů. Tohle je osvědčený a čtenářsky vděčný způsob; vždyť kdo by nezatoužil nacházet se v kůži hrdiny, který má nad svými současníky převahu (fyzickou, informační, morální) a ční nad nimi jako čáp nad rybníkem žab? Zmiňovaný trik funguje tak pěkně, že ho aspoň do nějaké míry využíváme všichni. Ale je potřeba přiznat si dvě věci: 1. tímhle způsobem autor žádné velké historické věrohodnosti nedosáhne; 2. a navíc dává najevo určité pohrdání světem svého příběhu. Tenhle rádoby 'nadhled' snadno může přerůst v aroganci, která čtenáře znechutí.

Středověk – jenom jako

Jsem pevně přesvědčená, že autor píše v první řadě pro své současníky. Zápletek je omezené množství; všechny příběhy už tu někdy byly; a je nabubřelé myslet si, že člověk dokáže vymyslet něco zásadně nového. Nový může být jedině způsob, jakým se to podá. Autor nedělá nic jiného, než že 'překládá' staré motivy do jazyka a symbolů své vlastní doby. I když píše o středověku, stejně v něm hledá sebe a svůj svět. Pokud se uchyluje k historii, tak je to hlavně proto, aby získal kontrastní látku, díky které nově a jinak zobrazí svoji současnost. Tímhle se nesnažím říct, že by se snad na historii díval svrchu. Naopak: zapálený autor historické fantasy samozřejmě historii miluje a má k ní úctu. Možná lká nad tím, že doby minulé jsou pryč, a vůbec se tváří, že by se tam nejradši odstěhoval – protože tehdy bylo všechno krásnější. Možná si naopak s gustem užívá toho, jak se tehdy drsně a obtížně žilo – protože díky tomu to bylo jaksi opravdovější a mužnější. A možná se nesnaží nic s ničím srovnávat a chce akorát uniknout z naší nudné současnosti a užít si trochu toho dobrodružství – protože v tehdejších kulisách je to zábavnější. Jenže dokonce i v takovém případě je měřítkem, ke kterému se autor i jeho dílko vztahuje, právě naše (nudná? změkčilá? zkažená? či kdovíjaká ještě?) – současnost.

Autoři historické fantasy se mohou dočkat chvály za to, jak krásně si nastudovali reálie a jak 'věrně' vystihli mentalitu středověkého člověka – ale ve skutečnosti nevěřím, že je tohle v principu možné. Můžeme se snažit do tehdejší doby vcítit a vžít, můžeme si ji konstruovat a vizualizovat, ale svou dnešní životní zkušenost si z hlavy nevymažeme. To, co nám pak při psaní vznikne, není skutečný obraz středověku (ten je jedině v autentických primárních pramenech z dané doby), nýbrž obraz našich dnešních náhledů na něj, poplatný interpretaci, která je zrovna v módě. Když si ohledně zmiňované 'mentality středověkého člověka' recenzent s autorem notuje a nadšeně ho chválí, ve skutečnosti to znamená, že oba mají svou iluzorní představu o středověku vykonstruovanou podobně, takže jim pěkně ladí dohromady; a nic víc.

Když se smíříme s tvrzením, že historická fantasy fakticky nemá s dávnými dobami nic společného a vyvolává jenom jejich iluzi za účelem lepšího uchopení naší současnosti, najednou je všechno mnohem jednodušší. Pak už nejde o to, mít v příběhu historických faktů a detailů co nejvíc a co nejvěrnějších, nýbrž mít jich tam právě tolik, aby to pro vyznění příběhu stačilo. Vždyť stejně nepopisujeme tehdejší realitu. Je to jenom stylizace – vytvořená někým z našeho středu a určená pro nás, kteří jsme tady a teď.

Nástroje a prostředky

Dobrá. Víme už, co je cílem: vytvořit stylizovanou iluzi dávných dob, určenou pro čtenáře z dob dnešních. Teď ještě jak toho dosáhnout.

Zatím jsem identifikovala tři metody, které k tomu účelu může autor využívat (ať už tím způsobem, že si vybere jen některou, nebo tak, že z nich namíchá směs). Tady jsou:

Volba vypravěče

V moderní beletrii se nejčastěji využívá metoda 'centra vědomí': vyprávění je v er-formě (třetí osobě), ale na jednu z postav je 'zaostřeno' a čtenář jí vidí do hlavy (takže nejen že sleduje děj jejíma očima, ale zná i její pocity a názory v danou chvíli). Tohle je ale poměrně novodobý vynález. Rozhodně se tak nepsalo vždycky. Dickens ani Austenová nic takového neprovozovali; psali metodou 'vševědoucího vypravěče' (což znamená sledovat víc postav naráz, a žádnou příliš zblízka; čtenář vidí jejich pohyby a činy, jako by pozoroval figurky na stole, a jejich myšlenky a emoce nesdílí bezprostředně, nýbrž jen prostřednictvím vypravěče). Moderním čtenářům už tohle nestačí, takže metoda 'vševědoucího vypravěče' je spíš na ústupu; ale autor historické fantasy po ní může sáhnout, pokud chce emulovat vyprávění z minulých dob. Příkladem takové 'odosobněné' povídky s 'vševědoucím vypravěčem' je třeba 'Život za život' od Leonarda Medka (antologie 'Krvavá čest'). Návrat k 'minulému' stylu vyprávění je svým způsobem nejsystémovější řešení (ve srovnání s následujícími dvěma metodami, které představují spíš 'kosmetické' úpravy), ale pro autory, kteří už si zvykli psát metodou 'centra vědomí' a s gustem si užívají celé šíře možností a hloubky ponoru, které jim vcítění se do jedné postavy umožňuje, může být obtížné se těchto vymožeností vzdát.

Archaické lexikum

Způsob, který se autorovi s dobrými znalostmi historie přirozeně nabízí, je používat 'stará' slova. Místo kůň se řekne 'rap'; a pak se pokračuje ve stejném duchu: "Ucouraný kropíř, kdysi snad rudý a stříbrný, se těžce lepí na širokou záď. Ten tam je vznosný krok a bujné potřásání hřívou, destrier sotva vláčí nohy, pyšné bělavé rousy spečené zeminou. Za šedavou clonou deště se proplétají kosmaté stíny dubů a vítr, který doposud poškubával za vafnrok a mokře se zadíral pod hauberk, se náhle utiší. Mužovu nemladou tvář stáhne strach. Přesto si rozechvělou rukou spěšně nasadí helm, vyrve z úchytu u sedla bradatici a pozvedne štít." (Úryvek pochází z povídky Ivany Kuglerové 'Klubko zmijí', která vyšla v antologii Legendy: Draci).

Musím říct, že to obdivuju. Sama nejsem ničeho takového schopná - ani to napsat, ani to číst bez slovníku cizích slov. Pro čtenáře historické fantasy, kteří v tom dovedou chodit a vafnroky a hauberky jsou pro ně běžnou součástí oděvního univerza, je to asi vhodná metoda, jak iluzi minulosti posílit; ale za sebe musím říct, že když je koncentrace archaických slov takhle vysoká, trochu se pro mě z textu vytrácí srozumitelnost i spád. A přitom právě větší srozumitelnost (přístupnost, stravitelnost, zábavnost...) je důvodem, proč číst radši povídku napsanou v dnešní době, místo aby se člověk v touze po historické věrohodnosti prokousával něčím mnohem starším a autentičtějším.

Archaický slovosled

Dojmu 'starobylosti' ovšem lze dosáhnout také postupem přesně opačným: tak, že slova zůstanou víceméně současná (nebo aspoň neutrální), a nemoderní je stavba věty. "Poklidná zdála se zdejší bujně travnatá mýtina, obklopená statnými duby s krátkými pni a rozložitými korunami." - to je věta ze starého vydání romanu 'Ivanhoe', kterou jsem odtamtud v plném znění ukradla do své povídky; ale podobné jsou k vidění u všech starých učebnicových autorů včetně profláknutého Jiráska. Infinitivy sloves končí na -ti, slovosled je obrácený. Tímhle způsobem se text 'promoří' starobylostí opravdu důkladně. Vyprávění je samozřejmě pomalejší a tak trochu těžkopádnější než u nějaké střílečky, psané v holých větách; ale, koneckonců, kdo chce rychlou moderní akci, asi nesáhne zrovna po historické fantasy. Přesto mi připadá vůči čtenářům milosrdnější archaizovat radši syntax než používat archaické lexikum, protože po pár odstavcích si člověk na obrácený pořádek ve větě zvykne a zas tolik ho neruší.

Závěrem...

Ve výčtu způsobů, jak vyvolat iluzi 'starobylosti' v textu, už je můj subjektivní názor na věc vcelku obsažen. 'Centra vědomí' se vzdávat nehodlám, archaismy mě otravují; čili při vlastním pokusu o historickou fantasy jsem logicky sáhla po té třetí možnosti. Je to věc k diskusi, co se komu hodí a co zrovna jemu funguje. Každopádně - naštěstí nic z toho není žádné dogma. Neexistuje žádný 'oficiálně správný' způsob, jak historickou fantasy psát. Každý autor si to dělá po svém, a to je na tom celém nejzábavnější.

comments powered by Disqus