Svátost Dalekozření

Ukázka z románu Jantarové oči, prvního dílu ságy Mycelium

Nejdůležitější věci se odehrají vskrytu, říkalo se na Össe, a Lucas Hildebrandt to přísloví znal. Měl postřeh na nenápadné drobnosti, které mohly pohnout světem, a ani tahle mu neunikla: zdánlivě bezvýznamná událost, překrytá vším tím zmatkem kolem návratu d-alfských kolonistů. Zatímco se medianti v potu tváře snažili zasloužit si svůj plat a plnili všechny netlogové kanály bombastickými titulky jako Nový Gulag odhalen, Nezákonné praktiky Rady pro výzkum vesmíru, D-alfa vydává své otřesné tajemství, byl už o několik tahů dál a klepal u docela jiných dveří.

Dotyčné dveře – portál z nerezové oceli, leštěného titanu a olovnatého skla – vypadaly právě tak okázale, jak se v administrativní čtvrti sluší. Stačil však jediný pohled na rozmáchlé a vzdušné, snivě atektonické tvary budovy, aby člověku došlo, že tady nenarazí na banku ani úřad, a koneckonců na nic lidského. Össenský sloh, kterému se trefně přezdívalo emzácká gotika, se zárukou odpuzoval všechny finančníky, manažery a právníky; copak by nějaká soudná firma chtěla mít kancelář v kostele? Lucas Hildebrandt se bezděky otřásl odporem, když těmi honosnými dveřmi procházel do ztemnělé kruhové haly, a ruka mu zrovna tak bezděky zamířila k rameni v prastarém pozdravu Dědiců Akkütlixových – než si vzpomněl, že on přece v Akkütlixe nevěří. Rychle schoval dlaně pod měkké záhyby ponča a kradmo vklouzl do tmy mezi sloupy.

Zavřelo se za ním ticho, po hluku ulice málem hmatatelné; tohle byl docela jiný svět. Lucas potěžkal na jazyku vzduch svatyně, zkalený vonným kouřem, a pod žebra se mu zaryl strach. Už už cítil, jak se vzpomínky derou přes práh paměti – nejcizejší vzpomínky, jaké měl; a málem se vrhl zpátky ke dveřím, než ho dostihne celá průtrž neuchopitelných představ. Jenže pak si uvědomil, proč tu je: Rada, D-alfa, podezření.

K čertu s Össe! Měl příliš málo času, než aby mohl utíkat před tím jejich idiotským patosem.

Rozhlédl se. V hale čekal dobrý tucet Össeanů, mlčky a bez sebemenšího pohybu – hrstka na nohou, většina vkleče. Všichni bez výjimky měli skloněnou hlavu, obrácenou čelem ke středu, kde právě tak nehybně jako oni stála socha Hmyzího boha. Podle tradice byla odlitá z hladké lesklé oceli a umístěná v karmínovém aiöslunci – z růžového mramoru a červené žuly. Normální svatí mají svatozář nad hlavou; jen Akkütlix si po ní šlape. Lucas se ušklíbl. Ještě něco tam bylo – zvláštnost, kterou by každý přehlédl, kdyby o ní nevěděl: klikaté stružky vytesané v paprscích aiö, nořící se do kamene jako vyschlá koryta bystřin a sbíhající se u chodidel Hmyzího boha. Zčernalý škraloup na jejich dně vypadal jako prach z železitých granátů.

Ale byla to krev.

Lucas prošel kolem sochy, aniž se na ni podíval, a našel si nenápadné místo vzadu. Jeho tmavě šedé vlněné pončo s dlouhými třásněmi skoro splývalo s barvou kamene. Ve stěně bylo několik dveří, po obou stranách opatřených úzkými tabulemi z modročerné břidlice, na kterých zářily nápisy křídou. Přelétl je očima; byly v čistém lodním össeinu, bez jakýchkoliv transkriptivních znaků a pochopitelně bez překladu do nějakého rozumného lidského jazyka. Zdobné, vysoce ornamentální tvary össenského písma se lidem vesměs líbily; byl to pěkný motiv na trička; ovšem jen málokdo je dokázal číst tak dobře, aby na tu schopnost vsadil vlastní kůži. Nebylo divu, že v téhle budově uprostřed nejlepší čtvrti N-n-Yorku není kromě něho jediný Pozemšťan.

Ale on už překonal ten krátký záchvěv strachu. Obvykle ke všemu přistupoval se značnou rezervovaností; dokonce i k Össe; a teď, když viděl úzkostlivě zbožné výrazy na tvářích svých nesouvěrců, cítil, jak se mu vrací pobavený nadhled. No tak, kamarádi, jakpak jste se našprtali svatou knížku? oslovil je v duchu. Doufám, že máte nějaké příhodné mezery ve vzdělání, protože já bych tu opravdu nerad trčel až do večera. Pod pončem vrazil ruce do kapes – pánbůh zaplať za gerdánskou módu, proloženou pozemským nevkusem! – a čekal.

Za chvíli do haly vstoupil muž v modré tunice kněží. Třímal převzácný liturgický předmět: mokrou houbu se zdobenou stříbrnou rukojetí, která měla v přepisu do latinky název na tři řádky, obsahující tucet ö a půltuctu üe. Než se Lucas zmohl na odpor, jeho přetrénovaná paměť mu celé to slovo poctivě vyklopila do vědomí. Zatímco si to chtě nechtě v duchu přeříkával a spílal Össeanům za to, že houbě nemohou říkat prostě houba, kněz důstojným krokem došel až k oltáři. Víra mu předepisovala, aby ani na vteřinu nespustil z Akkütlixe oči, dokud nebude tak blízko, aby mu mohl přitisknout čelo do míst, kde by jiné a lidštější sochy měly špičky bot. Díky tomu Pozemšťana mezi sloupy přehlédl. Když vykonal své svaté povinnosti, přistoupil ke zdi a obřadně setřel tabule u jedněch dveří. Pak na pravou stranu napsal nový verš.

Všichni Össeané naráz zvedli hlavu. Jak křída osychala a písmo vystupovalo ze tmy, hltali ho očima, luštili nápis a usilovně přemýšleli. Šestnáctou Akkütlixovu knihu – tu, která se týkala svátosti Dalekozření – tvořilo pouhých dvě stě veršů, ale byly obzvláště nemelodické a špatně srozumitelné, takže nebylo nijak snadné se je naučit. Jenže na Össe to zkrátka takhle chodilo: když člověk neměl paměť jako slon, nemohl ani zavolat domů babičce. Elegantně oblečená Össeanka po Lucasově levici netrpělivě přešlápla na vysokých podpatcích a už už sahala po křídě, ale pak si to rozmyslela a ruku zase stáhla. Lucas viděl, jak se jí vzteky a netrpělivostí třesou okraje řasnatých uší. Jenže v chrámu boha, který si bez skrupulí bral lidské oběti, bylo velmi nemilé se splést.

O můj mozek si Akkütlix nejspíš zlomí zub, pomyslel si Lucas cynicky a natáhl se po křídě, než se rozhoupá někdo další.

Teď už si ho kněz všiml. "Víš, co činíš, cizinče?" vypískl hlasem, ve kterém nepřeslechnutelně zazněla panika.

"Tak jako každý, kdo tu stojí, Ctihodný." Jak Lucas dobře věděl, kněz mu nemohl křídu jen tak vyrvat z ruky, i když chuť by měl. Upřímně řečeno, na össenský smysl pro důstojnost velice spoléhal.

"Naše víra je jiná než pozemská. Možná si neuvědomuješ–" zkoušel to kněz rozechvěle.

"Akkütlixova náruč je nekonečná, otevírajíc se bez rozdílu všem, kteří mají vůli stát ve stínu jeho zákonů," odpověděl Lucas prvním veršem z První knihy v naději, že když se blýskne znalostí posvátných textů, trochu tím Össeana uklidní.

"Riskuješ svou krev, a možná i život."

"Svoji krev a svůj život, Ctihodný!" zdůraznil Lucas a zadíval se mu do očí. V duhovkách mimozemšťana se vynořovaly ostrůvky hnědi a jazyky jasně oranžové – víry protuberancí, do nichž vzápětí začala pronikat ta nejostřejší sírová žluť. Lucas věděl, co to je. Právě tahle chvějivá proměnlivost očí, to nezadržitelné, nepochytitelné směřování, které k sobě všechno stahovalo s nezměrnou silou, Pozemšťany na Össeanech tolik děsilo. Počkal několik vteřin, a pak hladce uklouzl z vězení Össeanova pohledu; pokud jde o trëighrü, dneska to bude muset stačit.

Nebylo pravda, že se nebojí. Na druhou stranu, kněz se zjevně bál ještě mnohem víc. Kdykoliv na Akkütlixově aiö vykrvácel nějaký Pozemšťan, byl z toho příšerný poprask; a ututlalo se to jen díky skutečnosti, že Země potřebovala Össe podstatně víc než naopak. Jestlipak by mi za daných okolností prošlo, kdybych to opsal z taháku? pomyslel si Lucas se smíchem. Ale pochyboval o tom. Össeané brali své svátosti velice vážně. Kněz měl úzkou tvář – pravděpodobně archetypálně asketickou, ale tolik z ní rozhodně nebylo vidět; kryly ji totiž sloupce a sloupce stříbrných rituálních kroužků, navěšených v kůži od spánků až po bradu tak hustě, že vypadaly jako živé brnění. Měl je i po stranách obřího nosu. Tenhle Össean – kterýkoliv věřící Össean! – by nikomu nic neodpustil; ale na druhou stranu by sám radši zemřel, než aby porušil Slovo, Tajemství a Přikázání.

"Je to tvoje volba, Pozemšťane."

"Ve jménu Akkütlixe," uzavřel Lucas pateticky a věnoval soše tu nejhlubší úklonu, jaké byl při svém frapantním nedostatku víry schopen. Bez dalších řečí došel k levé břidlicové desce a pustil se do psaní.

Kněz mu stál za zády a upřeně ho pozoroval. Pořád to tam trochu bylo – to, čemu Össeané říkali trëighrü –, a mátlo Lucasovu paměť. Ve výhni pohledu jantarově žlutých mimozemských očí mohl člověk snadno zapomenout i to, jak se jmenuje – natožpak tyhle verše, samy o sobě neuchopitelně vágní a navíc zakuté v nejsložitějším písmu známého vesmíru. Starý lodní össein, chrámová řeč, měl bezmála deset tisíc znaků, lišících se často jen drobností – tečkou tady či onde, sklonem a úhlem, šířkou oblouku či tloušťkou čáry. A křídou se psalo špatně; Lucas cítil, jak se drolí na mokré, nerovné tabuli. Kdysi se ptal Kamëlë, jednoho děvčete z Össe, proč v chrámech proboha nemají rýsovací prkno, když vyžadují takovou přesnost. Dala se do smíchu. Kdybych nevěděla, že umíš všechny ty knihy zpaměti, Lusi, myslela bych si, že jsi z nich nepřečetl ani slovo! Copak jsi vůbec nic nepochopil? Měla pravdu – vlastně to věděl; jen se té nehoráznosti zdráhal uvěřit. Břidlicové desky, to byl prvek nedokonalosti a náhody. I ten, kdo přesně znal všechny znaky, mohl udělat chybu – ne vlastní vinou, ale z vůle Akkütlixovy, z vůle špatné křídy a křivé tabule. Hmyzí bůh zkrátka nesnáší intelektuální zpupnost, tak je to. Nauč se tisíce nesrozumitelných obrázků, prosebníku – když tomu budeš věnovat denně pár hodin, zabere ti to slabých patnáct let; ale měj na paměti, že to stejně není dost. Nikdy nebudeš mít pod kontrolou všechno.

To dá rozum, že věřící musí žít v nejistotě, usoudil Lucas; ovšem já, starý skeptik, jsem ochoten riskovat život jedině ve čtvrtek po svačině. Jindy bych sem samozřejmě vůbec nechodil. Za zády měl kámen, z kterého smrt přímo sálala – kámen, který byl svědkem paniky a křiku, hektolitrů potu i střevních potíží; sám však do jeho historie ničím okázalým nepřispíval. Vteřiny utíkaly v naprostém tichu. Občas zaskřípala křída. A ti, kteří se dívali, jak pevnými, jistými tahy kreslí spletité znaky – bez zbytečného spěchu, ale také bez váhání – ho těžko mohli obvinit z nedostatku chladnokrevnosti.

Jenže drtivá atmosféra nepozemské svatyně doléhala i na něho; a možná právě na něho – tím spíš, čím víc se bránil všemu iracionálnímu, vyzbrojený ironií a skepsí. Položí člověka na záda; vždycky na záda, blesklo mu hlavou naprosto nečekaně.

Prsty se mu zachvěly. Neměl v plánu zrovna tohle si představovat, ale dělo se to bez ohledu na skvělé úmysly. Fantazie je největším nepřítelem statečnosti – to bylo další össenské přísloví; čili, jak vidno, statečný může být jen ten, kdo žádnou nemá. Lucas si představil tu chvíli, od níž ho dělí jediný špatný tah křídou, a náhle se nemohl nadechnout. Zazdálo se mu, jako by ho už málem svíral studený pás kovu, napjatý přes aiö a jeho žebra. Na záda a dolů, s čelem k Akkütlixovým nohám, takže hlava je níž než tělo a krev člověku nateče až pod bradu; hnusné! Vjem byl tak ostrý, že se stěží ubránil popudu otřít ji hřbetem ruky, rychle, dokud ještě může, než ho spoutají.

Zatraceně. S Össe měl cosi společného, a zasahovalo to hlouběji, než mu bylo po chuti – podobným způsobem, jako má člověk cosi společného s rybí kostí, která se mu při večeři zasekne v krku. Třeba by se dala odstranit chirurgicky, napadlo ho; jenže na oltáři to bohužel dělají bez anestezie. Zahleděl se na rozepsaný znak a úporně vzpomínal, co ještě chybí, jaká lomená křivka či půloblouk, ale náhle si to nemohl vybavit. Za krustou povzneseného klidu v něm divoce narůstal pocit Akkütlixovy přítomnosti, pocit téměř fyzický: vjem tlaku, jako když se nafukuje vak. Ostrý tón v uších. Oslnění v očích. Tři kila studeného jílu v břišní dutině a paprsek božího vědomí v hlavě; a co víc, božího výsměchu.

Dostanu tě, Lucasi Hildebrandte, když budu chtít. Copak tomu pořád ještě nevěříš?

Málem se otočil, málem se zesměšnil na půl vteřiny, aby vrhl rychlý pohled za sebe a získal jistotu, že socha pořád ještě stojí na svém místě – že neseskočila z podstavce a nehledí mu přes rameno. Ta strašlivá zima, lomcující chlad, který se zakusuje do všech kostí, když člověk leží na takovém kameni!

A jiná myšlenka, horší.

Co na tom vůbec záleží, jestli obstojíš teď a tady, ty blázne? Už je to blízko, Lusi. Tak jako tak.

Vzápětí zaslechl tiché prasknutí, jak se mu v ruce zlomila křída.

Nevěřícně se díval, jak leží roztříštěná na zemi; proboha, jak to mohl dopustit? Teprve sborové aaaách z hrdel všech Össeanů, kteří až do této chvíle tajili dech, ho vzpamatovalo. Špatné znamení! Tak dává Akkütlix najevo svou nelibost! Všichni včetně kněze, pověrčiví až běda, chvatně zvedli ruku a přitiskli prsty na levé rameno.

Výborně; jen se pokřižujte, pomyslel si Lucas kysele. Uvědomil si, že křečovitě zarývá nehty do zbytku vlhké křídy; do pranepatrného kousku, s kterým musí nadále zoufale šetřit. Bude ho potřebovat úplně celý, do posledního drobečku... samozřejmě, pokud se rovnou nerozhodne, že se vzdá. Připadalo mu to velmi příznačné.

Potřásl hlavou. No tak, nesmím to přece zkazit, pomyslel si. Zapomněl jsem si doma morfium.

Ušklíbl se a velice opatrně doplnil několik čar. Ať se chaos vrátí tam, odkud musel couvnout – do pevnosti, z níž ho vyhnali; a křik ptáků ať převáží nad slovem, vytanul mu zbývající verš. I to se nejspíš dalo vykládat jako podobenství o smrti – rozhodně stejně dobře jako o komunikaci a Dalekozření a vůbec o čemkoliv; když jsou žvásty dost neurčité, dají se napasovat na všechno. Uchechtl se a pustil se do psaní. Ne, nedalo se říct, že se přehnaně bojí smrti. A také nemohl zapomenout össenské znaky; ne on. V paměti je měl vyryté ostřeji než diamantem; vypálené, zadřené pískem; a vystupovaly z ní jako žhavá nit.

Ale stihnu to dřív, než dojde křída? Ano, mohl si vzít jinou; ale náhle se rozhodl, že když už tu musí stát s touhle pověrčivou smečkou za zády, ať se to tedy děje po jejich. Pokud se mu podaří dopsat to křídou, která mu zbyla, bude to brát jako znamení, že stihne i to další: všechno, umínil si, co ještě toužím stihnout v čase, který mám.

Rada. D-alfa. Fomalhiwan. To jediné, na čem mi ještě záleží.

Křída se mu rozdrolila v prstech; když kroužil poslední oblouk, zbýval z ní už jenom prach; ale ještě to byla čára, ještě ano. Dalo se to tak brát. S trochou dobré vůle jistě. S trochou tolerance. S přimhouřenýma očima, oběma a každým zvlášť. Když šlo o tohle, Lucas byl ochoten přimhouřit oči, a dobré vůle měl taky dost. Symbolicky smetl do kamenné misky poslední špetku běli, která mu ulpěla za nehty, a ustoupil o několik kroků.

Zachmuřeně si prohlížel své dílo. Znaky byly nádherné: vyvážené, přesné. Dopsané doslova zuby nehty, říkal si s neveselým smíchem, a právě takový bude poslední den. Pod pončem si třel zledovatělé prsty. Rë Akkütlix, měl to za sebou! Opancéřovaný kněz mu konečně přestal funět za krk.

Dobrou minutu bylo naprosté ticho, než Össean konečně řekl: "Ano. Můžeš jít dál."

***

Kněz ho vedl dolů nepříjemně úzkou chodbou. Lampy byly zapuštěné v podlaze a v jejich rozptýleném rudém světle se leskly ocelové pláty na stěnách. Typický starolodní styl, říkal si Lucas; trochu moc össenské na můj vkus! Studna Dalekozření, kterou mu kněz odemkl vzápětí, nevypadala o nic útulněji. I tady převládala nerezová ocel, ale navíc tu v souladu s tradicemi byla podlaha z ušlapané hlíny, což pocit tepelné pohody nijak nevylepšovalo. Lucas okamžitě ucítil nezaměnitelný zápach vlhkého dřeva a hub.

Össean vstoupil první a vytáhl ocelové žaluzie, zakrývající obrazovky. Ty byly trochu otlačené od lamel, ale když je popleskal dlaní, rychle se začaly vyrovnávat. Pak se sklonil k dřevěné kádi. Jak aktivoval vysílač a vlákna hyf se probouzela, zápach hub sílil. Lucas byl zákazník předem poučený, což se projevovalo tím, že dnes vynechal oběd a radši preventivně spolykal hrst živočišného uhlí; i tak se mu ale okamžitě začal zvedat žaludek. Jemu, kterému v životě nebylo špatně při pohledu na prudký sklon plazmové dráhy! Jemu, který pil odvary z össenských hub odmalička! Jenže od jisté doby houby vážně nemám rád, pomyslel si bez nadšení. Od doby, kdy jsem se z Össe vrátil. Ještě že tohle nemusím dělat moc často.

Mimozemšťan se napřímil. "Navážu spojení jménem chrámu," prohlásil. "Které místo má být naším cílem?"

"Děkuju ti, Vidoucí, ale nemohu zneužívat tvé laskavosti. Stačí, když mě necháš o samotě na posvátné hlíně."

Össean zamrkal. "Chceš, abych odešel?!" Doopravdy ho to zaskočilo; a vzápětí si to vyložil tím nejhorším možným způsobem. "Pochybuješ snad o váze mého slibu?" prohlásil dotčeně. "To tu nebývá zvykem, Pozemšťane! Stojíme ve stínu Akkütlixova jména. Veškeré informace jsou v naprostém bezpečí!"

"Nikdy bych si nedovolil pochybnosti!" ujistil ho Lucas spěšně. "Přišel jsem jako prosebník, ne jako nevěřící." Ocitnout se v podezření, že znevažuje nějakou náboženskou záležitost, bylo smrtelně nebezpečné. Kromě toho se ani nedalo říct, že by Össeanům nevěřil. Na jednu stranu nepochyboval, že budou poslouchat stejně, takže bylo úplně jedno, jestli někdo z nich v místnosti zůstane; zároveň si však byl absolutně jistý, že i kdyby snad mlčenlivost kněží náhodou nebyla tak bezvýhradná, jak sami tvrdí, rozhodně neřeknou nic pozemským mediantům – a to mu v tomto ohledu stačilo. Jeho opravdový problém byl jinde.

Zapátral v paměti po vhodném citátu a posbíral všechny své zásoby patosu. "Tvůj čas náleží Bohu, Vidoucí. To, co je Akkütlixovo, opatrujte, praví se přece v posvátných knihách. Můžeš mi snad klást za vinu, že nechci zbytečně plýtvat nejvzácnějším kořením jeho chrámu?!" S trpkým zadostiučiněním sledoval, jak mimozemšťanovy žluté oči jihnou; na Össeany tahle rétorika vždycky zabere. Nadechl se a dorazil ho. "Jak bych mohl brát z jeho statků víc, než mi náleží, a chtít po tobě, abys za mě konal práci? Z vůle Akkütlixovy mi tví bratři svěřili nástroj Dalekozření. Mám svůj vlastní transmyceliál."

V jantarových očích se rozlil úžas. Teď se na Lucase upíraly s docela jiným výrazem a podstatně delší dobu. No tak, kdy už ho to omrzí?! říkal si Lucas, zatímco se v něm všechno svíralo pod poryvy ledové prázdnoty. Konečně se trëighrü zlomilo.

Lucasovi se zazdálo, že kromě úcty se v Össeanových očích mihl i záblesk podezření. Kněze zaručeně pálí otázky na jazyku. Přesto neočekával, že by kterákoliv z nich zazněla nahlas, a v tom se nezklamal. Pokud se v celém vesmíru vůbec dalo na něco spoléhat, pak to byl össenský smysl pro důstojnost.

"Akkütlix dejž ostrost tvému zraku," zamumlal kněz. Uklonil se mu, vyšel ven a zavřel za sebou ocelové dveře.

Hlavně stabilitu mému žaludku, poopravil ho Lucas v duchu. Stáhl si pončo a s nepatrným zaváháním i košili. Byla tu sice zima, ale věděl moc dobře, jaké to je, když člověku zůstane páchnoucí mycelium na rukávech a má s tím pak chodit po ulici. Odložil všechny své věci do protějšího rohu, kde se hlína nezdála tak vlhká. Pak otevřel kulaté pouzdro a z živného roztoku vyndal dva plátky nažloutlého rosolu. Měly diskovitý tvar a tím trochu připomínaly čočky, které si jeho sestra někdy brala, když si chtěla přebarvit oči na odstín trochu pikantnější, než byla její neurčitá modř. Záviděla dokonce i jemu, že má oči alespoň šedé, což mu vždycky připadalo legrační. Oči Akkütlixovy ovšem byly o dost větší než Sofiiny; a viděly o hodně dál.

Lucas došel ke dřevěné kádi, v níž spočívala tmavá masa, zduřelá jako horký asfalt a lesknoucí se slizem. Věděl, že stačí, aby ji chvíli sledoval, a postřehne v té chvějivé hladině pomalý, neuvědomělý pohyb. Tak se radši moc nedíval. Místo toho zkontroloval dva dny staré škrábance, které měl na předloktí a hřbetě ruky. Díkybohu; nevypadaly, že by se ještě mohly otevřít. Při pomyšlení, jak se mu výtrusy té fakultativně intravenózní askomycety (jak se správně říkalo odpudivé věci v kádi) nějakou oděrkou dostávají do krve a hyfy začínají prorůstat vnitřkem žil, mu naskočila husí kůže. Připadalo mu to skoro stejně odporné jako ten zdejší zápach – a nic na tom neměnilo vědomí, že v jeho situaci je podobná obava vysloveně k smíchu.

Vyklopil terče transmyceliálu na stolek z chromované oceli, umístěný právě k tomu účelu hned vedle kádě. I tento posvátný předmět měl dlouhý název v lodním össeinu, ale tentokrát se Lucasovi povedlo nepřipomenout si ho úplně celý; hned po prvních osmi slabikách totiž uťal svou paměť tím, že přitiskl na terče obě dlaně. Okamžitě pocítil mravenčení a žár. Tohle je přesně ta hranice, pomyslel si, pro účely definice velmi vhodná: když člověk dokáže neucuknout, ještě to není bolest. S tím útěšným vědomím zatínal zuby, dokud horko nevystřídala zvláštní, ochromující necitlivost. Terče přilnuly tak pevně, že by Lucas ani nehtem nedokázal nadzdvihnout jejich okraj. Klekl si vedle dřevěného bednění a vrazil ruce do mycelia až po lokty.

Jistěže se tomu mohl vyhnout; stačilo využít služeb Vidoucího a neumazal by si ani malíček. Jenže on potřeboval být při tomhle rozhovoru sám.

Nechtěl, aby ti, s kterými bude mluvit, Össeany viděli.

Obrazovky se rozzářily a z externích hlasivek se ozvaly kloktavé zvuky mezihvězdného šumu. Lucas cítil, jak se mu ze zápachu houby dělá zle, ale věděl, že za chvíli to přestane vnímat. Doopravdy špatně mu bude až dodatečně: venku a na čerstvém vzduchu, večer a zítra, a to bez ohledu na množství koňaku, kterým se bude snažit smýt tu neodbytnou pachuť z horního patra. Studená vazká hmota sebou lehce škubala a klouzala mezi jeho prsty; bylo to jako pudink, do kterého někdo naházel hrsti smotaných nití. Lucas ze zkušenosti věděl i to, že nemá cenu snažit se držet ruce u hladiny v naději, že se člověk tolik nezašpiní. Potřeboval hledat; vyhmátnout transmyceliálem to správné vlákno.

Teprve pak se dostane až k nim.

comments powered by Disqus