Travisova mandala

Ukázka z románu Jantarové oči, prvního dílu ságy Mycelium

Velký šéf Robert Travis seděl ve svém vysokém koženém křesle v luxusně zařízené kanceláři v budově Spencer ArtiSats. Staré, ale vyzkoušené – a provozované od dob, kdy lidi vynalezli trůn, říkal si Lucas, zatímco čekal nekonečně dlouho, až nejvyšší z nejvyšších dotelefonuje; tolik staletí, Rë Akkütlix, bojujeme o vyšší opěradla, a pořád nikomu nedochází, že vyšší židle vrhá větší stín! Kolik našeptávačů se vejde do toho tvého, Travisi? Travisův obrovský stůl z leštěného dubu stál ve vzdálenějším koutě vlevo ode dveří, tak, aby záda byla krytá zdí. No vida, a další atavismus. Na tom místě ve světnici tradičně stával oltářík a sedával stařešina; tam je v lidských obydlích odnepaměti posvátný roh. Vybral sis to místo naprosto zákonitě, a přitom naprosto bezděky. Urrümaë, řekli by Össeané. Rozhodujeme se jako v mlhách.

Travis v telefonu komusi jedovatě spílal a jeho tvář měla výraz uštvaně nadšený: no jen se podívej, Lucasi Hildebrandte, kolik mám práce; podívej, jak se přede mnou třesou! Od Lucase se čekalo, že obojí ocení, ale poté, co podnikl malý soukromý průzkum poměrů ve Spencer ArtiSats, ztratil o Travisovi poslední iluze. Jeho vzestup byl ve skutečnosti výsledkem mocenských bojů docela jiných lidí – a mnohé rozkazy, které okázale vydával ze svého procovského křesla, výmyslem docela jiných hlav. Teď už bylo Lucasovi jasné, že intervenci ve prospěch Rady je třeba vést z jiných pozic a v jiné kanceláři. Jenže kvůli tomu sem dnes nepřišel – přestože to hodlal předstírat, když nebude zbytí.

Ve skutečnosti potřeboval něco přímo od Travise. A potřeboval to pro sebe.

Oči mu bezděky zalétly zpátky na stěnu vedle dveří – tam, kam měl Travis výhled přímo od stolu. Další archetypální místo: bod, z kterého se otevírá Cesta; ovšem tohle už nepocházelo z pozemské tradice. A věc, která tam visela, také vůbec pozemská nebyla: žádné domorodé masky, uhlazené reprodukce čínského fraktálního umění, předražená technogotika nebo kýčovitá holografická krajinka, což bývaly běžné druhy výzdoby ve velkých firmách. Tohle bylo podstatně zajímavější... a taky podstatně děsivější. Kamkoliv se pohnu, všude narážím na Össe, pomyslel si Lucas chmurně. Opravdu znechucující.

Travis položil netlog. "Promiňte, že to tak dlouho trvá, pane Hildebrandte, ale tohle jsou zkrátka neodkladné věci!" vychrlil s bodrým úsměvem a omluvně rozhodil rukama. "Udělejte si pohodlí. Dáte si něco k pití?"

Než Lucas stihl cokoliv říct, netlog se znovu ozval. "A takhle to jde od samého rána!" zaúpěl Travis s teatrálně mučednickým výrazem a mrkl na displej. "Už zase otravují z úřadu guvernéra! Z vlády ode mě každou chvíli něco chtějí – jako bych neměl nic lepšího na práci! Momentíček."

Lucas chápavě pokýval hlavou; čekalo se od něho sice ještě obdivné aaach nad kontakty na nejvyšších místech, ale na takový výkon se už nezmohl. Vsadil by se, že Travisovi ve skutečnosti volá jeho sekretářka, aby udělala dojem. Vstal a šel se podívat zblízka na tu nádheru vedle dveří.

Össenská mandala. A pravá.

Dotknout se jí neodvážil, ale naklonil se a přičichl si, aby se ujistil. Byl to opravdu myceliální reliéf, žádná plastiková napodobenina. Čili – tahle věc přes třicet let zrála v kádi v podzemí chrámu. Po celou tu dobu k ní musel dvakrát denně chodit össenský mnich. Pokaždé si musel nasadit na dlaně terče transmyceliálu a jejich prostřednictvím hyfy usměrňovat do žádané podoby. A občas taky musel do kádě nalít trochu krve, ať už své vlastní nebo larhdökavöarské. Lucas se otřásl při pomyšlení na to strašlivé množství času, úsilí, odříkání, bolesti a houbového smradu. Cena pro někoho, kdo si takovou věc jednoduše koupil a odvezl na Zem, musela být také přiměřeně strašlivá.

Nu, kolik za to asi Robert Travis vysolil? Nebo to zatáhli Spenceři? Ale možná jim to dali Össeané jako prezent při odběru většího množství myceliální technologie.

Jenže ve skutečnosti mu bylo úplně jedno, kde se to tu vzalo. Sice dávno zjistil, že tváří v tvář posvátným věcem je mnohem bezpečnější myslet na peníze a všelijaké podružnosti, ale tentokrát to nedokázal. Prostě se jen díval – se zatajeným dechem a okouzlený. Vzor na těle toho skvostu byl úžasný, komponovaný tak vyváženě, nenásilně a jemně, že to na Zemi nemělo obdoby. Tady se otevírala nezměrná prázdnota a nezměrné naplnění; věčnost a absolutní pravda, která se nedá smést ze stolu jen tak, i když se člověk snaží. Tenhle vzor i skrz naskrz skeptickou mysl na chvíli přivedl k bohu. Lucas v zásadě nevěřil, že by snad z obrazů mohlo něco vyzařovat, ale teď se přistihl, že mu pocit nesmírnosti vhání slzy do očí. Urychleně vrazil ruce do kapes, aby odolal nutkání se po össenském způsobu pokřižovat.

"Ale pane guvernére, to snad nemyslíte vážně!" hlaholil za jeho zády Travis do telefonu. Lucas se ušklíbl a konečně se vzpamatoval. Ne, to máš tedy pravdu! Tohle snad ani já nemyslím vážně.

Začal si prohlížet devět hliněných destiček s nápisy, které visely v kruhu kolem mandaly. Nu, to už bylo o poznání bezpečnější: pěkná ukázka kulturních nánosů, které lidová tvořivost vždycky nakonec přidá k věcem ezoterickým. Na domácích oltářících prostých Össeanů se takové destičky objevovaly se stejnou železnou zákonitostí, s jakou se na Zemi dodnes prodávaly plastikové sošky Krista s velkým červeným svítícím srdcem. Když se srdce zmáčklo, hrály chorály. Běžný uživatel náboženství vždycky s velikou chutí napře svou víru na nějaký roztomilý kýč, pokud mu nějaký kněz včas nevysvětlí problém se zlatým teletem.

Tyto destičky měly tvar různých mnohoúhelníků; podél hran se táhla linie písma, ve středu byl otvor pro zavěšení. Pokud desky správně následovaly za sebou, nápisy daly dohromady verš; a při odlišném natočení zase jiný a tak dál. To bylo sice vtipné, ale velmi zrádné pro všechny diletanty. Existovala celá řada způsobů, jak celý cirkus umístit na zeď dobře – a ještě mnohem více těch, jak to zkazit. Lucas čekal, že polovina desek ani nebude viset tak, aby vertikální osa písmen přiléhajících k mandale mířila do jejího středu. Natožpak aby nápisy dávaly smysl.

Jenže... bylo to správně. Ten, kdo to věšel, uměl číst!

Lucas očima přelétl celý kruh a zapátral v paměti; bytosti... nižšího světa... dejte nám svá těla... a život... tím vzroste naše síla... a utiší se hlad... smiřte se a odpusťte nám... pokorně děkujeme za... tento dar; odkud je probůh tenhle citát? Pokud šlo o míru morbidity, nijak nevybočoval z össenského průměru. Přestože se však jednalo o odevzdávání života, Lucas si byl jistý, že to není součást larhdökavöarské mše. Pak si vzpomněl. Byla to krátká modlitbička, kterou mniši v klášterech říkali před jídlem.

Lusi, opovaž se! okřikl vzápětí v duchu sám sebe, protože ho pochopitelně ihned napadlo, že by tady mohl něco nenápadně přešoupat. Lusi, ty idiote, to vážně není ani trochu vtipné! Ale jeho oči už pátraly a nalézaly: tak třeba ten hexagon, který je osmý v pořadí, by stačilo pootočit o dvě polohy vpravo, a místo pokorně děkujeme by tam rázem stálo a přesto odmítáme zlovolný; ale ještě mnohem lepší by bylo pohnout čtyřkou, což byl dokonce oktagon, a znak pro život vyměnit za obrat v zahradě rozkoší. Jestlipak by Robert Travis přišel na to, že má v kanceláři najednou chvalozpěv na zoofilii? Lucas obrátil oči v sloup. Lusi, proboha, jsi důstojná osoba, je ti pětatřicet let – tak se nechovej, jako by ti bylo dvanáct! spílal si, ale moc to nepomáhalo. Naštěstí Robert Travis za jeho zády právě položil telefon.

"Vyřízeno, už jsem u vás!" zahlaholil. "Vypnu si na chvíli netlog, co říkáte?" Vyhrabal se ze svého křesla a vyrazil k Lucasovi. "Ve vládě si zkrátka všichni myslí, že za ně budeme řešit jejich problémy my – a to jenom proto, že máme dobré vztahy s Össeany. Jenže s Össe to zkrátka není tak jednoduché, to je ta potíž... Ale to vy přece sám moc dobře víte. Vám to nemusím vykládat."

Od Lucase se čekalo přitakání, což poslušně provedl. Chvíli si notovali na téma úskalí jednání s Össeany.

"Celá správní rada věčně v černých brýlích! Je to tady jako v mafiánském filmu," líčil Travis znechuceně a mávl rukou. "Ale na druhou stranu, já se trëighrü nebojím." Spiklenecky se k Lucasovi naklonil. "Vždycky si pro jistotu pod brýle beru i kontaktní čočky – pro případ, že by mi upadly!" uzavřel se smíchem; zjevně to považoval za skvělý fór.

A to jsem si o sobě myslel, že jsem infantilní! děsil se Lucas v duchu. Ze srdce litoval, že ten oktagon neotočil, protože Robert Travis by si to zasloužil. Přesto však nepodlehl pýše a nezačal Travisovi vysvětlovat, že toho, kdo se vyhýbá trëighrü, mají Össeané v hlubokém opovržení. Copak vůbec záleželo na tom, co si Össeané o Travisovi myslí? Především na tom nezáleželo Travisovi samému, to bylo zjevné – a tudíž nebylo zapotřebí nutit ho ke konfrontaci s krutou realitou. Dokud mu Össeané ochotně prodávali myceliální komponenty artisatelitových systémů, mohl být sám se sebou spokojený.

"Já prostě vím, jak na ně! Tohle mi přinesli jako dárek," dodal Travis s neskrývanou pýchou a palcem ukázal na mandalu.

"Je krásná," řekl Lucas upřímně. Jeho oči se znovu vpily do elegantních křivek barevného vzoru. "Össeané vám prokázali velkou čest, když vám dali takovou vzácnost."

Travis se rozzářil. "Jak říkám – máme dobré vztahy," prohlásil potěšeně. "Stejně je to zvláštní, pane Hildebrandte, jak si osud vždycky najde správnou cestičku! Jak se říká tam na Össe – člověk neunikne tomu, co je neodvratné..." Na rozdíl od zürëgahla, který včera celou dobu mluvil össeinem, to citoval terronsky, ale s o nic menším zápalem. "Zřejmě je to můj osud, že mám mít s Össeany něco společného. Žádné překážky, žádná nepřízeň člověka nezastaví, když to má psané ve hvězdách! Nakonec jsem se k Össeanům stejně dostal, přestože všechny okolnosti byly proti mně!" Poslední slova téměř vykřikl; a v jeho hlase náhle zaznělo tolik vítězoslávy a vzdoru, že Lucas odtrhl oči od mandaly a překvapeně se na něho zadíval.

I Travis se zarazil. Ruka mu vyletěla k ústům v převelice dětském gestu rozpaků. Urychleně nasadil zamyšlený výraz a začal si mnout bradu v předstíraném filozofickém zadumání – ale trocha neobratné nonšalance těžko mohla zakrýt divoké emoce, které v něm vřely a kypěly a tryskaly ven málem i ušima.

V tu chvíli to Lucasovi došlo. Prý náhoda, že narážím na Össe na každém kroku! Kdepak, samá voda – tohle žádná náhoda není! To je železná zákonitost. Kdybych se na tu mandalu nešel podívat sám, Travis by se mi zahryzl do rukávu a jednoduše by mě k ní odvlekl. Nemůže si pomoct. Musí o tom mluvit. Pořád. A především se mnou.

Ano, teď to viděl i zpětně. Kdykoliv Robert Travis cokoliv vyřizoval s Radou, pokaždé se obracel osobně na něho – a to i přesto, že velké firmy spadaly pod jiné oddělení. Vždycky, vždycky se zoufale snažil udělat na něho dojem. Vždycky zaváděl řeč na Össe. A vždycky o ní trousil žoviální, rádoby zasvěcené, lehce pohrdavé poznámky. Ale teprve teď, když s ním Lucas stál před össenskou mandalou a viděl, jak se to v něm vaří, konečně pochopil skutečnou souvislost.

Robert Travis musel – alespoň letmo – znát jeho otce. A starý pán mu pěkně podpatkem přidupl kuří oko, jako to dělal všem.

"Neodvažuju se soudit, jestli se dá spoléhat na osud," prohodil Lucas s patetickou vážností. "Vím jen, že když chce člověk něco dokázat, musí být dostatečně vytrvalý a odhodlaný. A to vy rozhodně jste, pane Travisi."

Zdálo se mu to jenom? Ne. Robert Travis se doopravdy červenal. Lucas zaťal zuby. Bohužel, bylo nutné v tom pokračovat – nedávat najevo, že se mu zvedá žaludek, a vesele předstírat, že je össenský guru; ovšem vytrvalý a odhodlaný, to on byl taky. Poodstoupil a nasadil výraz znalce.

"Tahle mandala, to je opravdový skvost – a navíc visí na skvěle vybraném místě. Dobře umístěná, s dobře nastavenými nápisy."

"Pověsil jsem ji schválně vedle dveří; rozumíte, jak nám říká zákonitost Cesty–" začal Travis.

"Opravdu jste ji pověsil vy? Vlastníma rukama?!" Lucas své překvapení ani nemusel hrát. Přes všechnu skepsi, kterou vůči posvátným předmětům choval, a dokonalou nevíru v moc nápisů na destičkách, by se on sám do manipulace s mandalou v životě nepouštěl. Být velkým šéfem u Spencerů, už vůbec by nehleděl na peníze a zjednal by si na to pravého nefalšovaného össenského mnicha – pokud možno takového, který má na čele přibitý pravý nefalšovaný certifikát z Giddöhru.

"Jistěže sám! Nikomu cizímu bych na ni nedovolil sáhnout!" ohradil se Travis s divokým zápalem. "Vždyť víte, o co tady jde!"

No právě, říkal si Lucas.

"Ani vy jste se jí nedotkl, jak jsem si všiml," dodal Travis. Jeho hlas zněl náhle trochu přiškrceně.

"Toho bych se nikdy neodvážil," ujistil ho Lucas naprosto po pravdě. Mám ho varovat? Rë Akkütlix, mám toho blázna varovat?! Ale pak pomyslel na Fomalhiwu. Jsou situace, kdy je potřeba kohoutek se svědomím trochu přiškrtit.

"Děkuju," vydechl Travis. "Rozumíte, někteří lidé se k tomu okamžitě hrnou a jen tak ze zvědavosti by nejradši hned... oběma rukama, třeba špinavýma... Ale samozřejmě, vy přece máte pro takové záležitosti pochopení, pane Hildebrandte. Vy dobře víte, co to obnáší..." Tvář mu zrudla ještě víc. Vzápětí rozpaky zjevně přesáhly únosnou míru, protože přešlápl a uhnul očima. Na čele mu náhle vystoupily krůpěje potu.

Lucasovi to neuniklo. Ano, umlčet svědomí; jenže někdy se zkrátka nedá, usoudil chmurně. Naklonil se k němu. "Hoďte přes to pořádnou tlustou deku, Roberte," řekl tiše. "Udělejte to. Vážně."

Robert Travis na něj pohlédl s čirým děsem.

Vzápětí se rozesmál. "Proboha proč? Je to nejcennější předmět v této místnosti!" prohlásil bodře. "Sám říkáte, že ta mandala je krásná! Zvlášť na Össeany dělá vždycky úžasný dojem. Byla by věčná škoda ji zakrývat."

"Berte to jen jako pokus. Ověřit si, jestli to dokážete. Na jeden jediný den," řekl Lucas naléhavě.

Travis vehementně vrtěl hlavou. "V žádném případě! To bych si vůči ní nikdy nedovolil."

"Dovolte si. Je to jenom věc."

Robert Travis si v rozpacích přejížděl tučnými prsty po bradě. Nepřestával se tiše smát.

I Lucas se nakonec usmál, přestože to vyžadovalo značné sebezapření. Ne, nic víc mu neporadím; nesmím; rozhodl se. Rë Akkütlix, copak jsem jeho chůva? Nebo psychoanalytik? On přece stejně neposlouchá. Nechce. A nebude.

Kromě toho – třeba se mýlím.

Třeba to není tak zlé.

V operaci mazání medu kolem huby bylo třeba neprodleně pokračovat; nabral si ho tedy štědrou porci a začal kormidlovat ke starému pánovi. "Nu, snad víte, co děláte. Každopádně... vy máte o össenských záležitostech podle všeho slušný přehled, pane Travisi," prohlásil. "Určitě jste se tomu hodně věnoval. Řekněte – že vy jste nakonec studoval össeistiku?!"

"Bohužel ne," povzdechl si Travis. "Diplom mám z ekonomiky. Ale získal jsem certifikát össenské Církve Akkütlixovy – ze znalostí historie!"

"Tak to musíte být doopravdy dobrý." Tohle myslel Lucas upřímně. Věděl přesně, o jaký certifikát se jedná, protože sám se ho kdysi pokoušel získat taky. Zrovna se hodlal ucházet o místo na ambasádě na Össe a připadalo mu, že jakýkoliv diplom či osvědčení, které se dá uvést v životopisu, se může hodit. Byl si jistý, že testy napsal správně, přestože byly pekelně těžké a trvaly dobrých pět hodin; ale Össeané mu jednoduše řekli, že kritéria nesplnil. Dokazovat nic nemuseli. Ve věcech Církve neexistuje odvolání. Lucas se sice mohl pokoušet znovu, ale mávl nad tím rukou, protože usoudil, že to není samo sebou a že jeho jméno nejspíš bude na černé listině. Össeané mají kromě sloních uší taky sloní paměť; a on si byl dobře vědom, že u pozemské větve Církve má pořádný vroubek už od svých devatenácti let. To, že tehdy jako mladík urazil celé osazenstvo össenského chrámu a půl tuctu kněží, byla zkrátka jedna z epizod jeho věčné a dokonale marné války se starým pánem.

"Vždycky jsem toužil věnovat se össenské historii a religionistice. Rozumíte – jejímu poznávání. Studiu. Je to můj celoživotní zájem," vykládal Travis. "Jenže... jaksi... to víte, ne každému je dopřáno, aby se mu splnily jeho sny."

Lucas cítil, jak se mu svaly na břiše bezděky napínají, jako by čekal úder do žaludku. No tak do toho, pobídl sám sebe. "Škoda, že jsme se tehdy neznali," prohodil stále s úsměvem. "Byl bych vás představil svému otci. Ten léta působil v oboru."

"Vašemu otci!" zaúpěl Travis a rozhodil rukama. "S ním jsem se samozřejmě setkal! Co myslíte? Já se o to opravdu vážně pokoušel, takže jsme se těžko mohli minout. On byl... skutečně největší kapacita ve studiích Össe. Úžasný. Všemi uznávaný. Brilantní. Jeho geniální přehlásková transkripce–" Zakoktal se.

Lucasovy uši neomylně vylouply z jeho hlasu lítostivý podtón, a mozek zrovna tak neomylně našel příčinu; ústa však zdvořile počkala, až to Travis vyklopí sám.

"Bohužel... když jsme se konečně setkali tváří v tvář, zkrátka jsme si nepadli do oka. To se prostě někdy v životě stává, chápete..." Robert Travis zavřel oči, jako by ty vzpomínky byly příliš bolestné, než aby je dokázal unést a ještě se při tom na něco dívat. Tučná tvář se mu zkřivila. "Ne že bych se nesnažil! Učil jsem se na ty přijímačky jako šílenec. Zkoušel jsem to čtyři roky, pořád dokola! Při čtvrtém pokusu jsem se dostal až do posledního kola, měl jsem nejvíc bodů ze všech uchazečů a vypadalo to, že mě zaručeně vezmou," líčil s trpkostí. "A pak tam přišel váš otec a po jediné otázce mě vyrazil."

Lucas se uchechtl. "Gratuluju! Vítejte do klubu. Vás vyhodil od přijímaček, a mě z domu."

Robert Travis zalapal po dechu. Takovou odpověď nečekal; byl to však ten správný kamínek, který přesně zapadl do soukolí flašinetu a zastavil v jeho mozku věčně omílanou písničku o dávné křivdě. Bezmyšlenkovitě ruku přijal, a vzápětí se zadíval na Lucase s nebývalým porozuměním. "Vy jste to asi taky neměl jednoduché, co?"

"Poté, co jsem se od otce odstěhoval, už mi bylo blaze," ujistil ho Lucas s úsměvem. Zoufale se mu příčilo zrovna před tímhle člověkem odhalovat cokoliv ze svého soukromí, ale intuice mu jasně říkala, že když přihodí nějakou truchlivou historku z dětství, Robert Travis mu s úlevou otevře celou svou ukřivděnou dušičku. "Dokonce jsem se přestal v noci budit hrůzou z trëighrü, a pak už jsem ani tak často nepřednášel ze spaní össenské žalmy."

Robert Travis se rozesmál. Bylo to tady – blažené souznění. "Poslyš, Luku, proč jsme si my dva dávno nezačali tykat?" nadhodil. "Já jsem Bob. Kdyby mi to tehdy jenom o vlásek líp vyšlo, málem jsme byli spolužáci!"

Zase jeden, který předpokládá, že zákonitě musím mít diplom z össeistiky, pomyslel si Lucas znechuceně. Ne, vážně – nemám, nemám, nemám! "Ještě štěstí, že jsme nebyli, Bobe," ujistil ho s veškerou bodrostí, jaké byl schopen. "Starý pán podporoval soutěživost a své studenty během jediného semestru dokonale rozeštval. Bez nadsázky – nejen že ve třídě nikdo nikomu jaktěživ nepůjčil poznámky, ale docela vážně se navzájem shazovali ze schodů. Občas se spolužáci pokusili jeden druhého zabít. Většina si do roka vypěstovala slušnou paranoiu, a zbytek zase závislost na očních kapkách."

Robert Travis neposlouchal. "Víš, na co se mě zeptal?!" vrátil se neodvratným obloukem ke svému trnu v patě.

Vím a nechci to slyšet, myslel si Lucas, ale ty mi to stejně řekneš, tak co. "Kolik harökhünů se vejde na špičku jehly?" nadhodil se smíchem.

"Skoro. Ptal se, jaký geometrický tvar má v mých představách Vesmírný kruh Dokonalého bytí."

Lucasovi zacukaly koutky; v hlavě se mu zase přehrála ta stará pubertální parafráze. Vzápětí k vlastnímu překvapení pocítil soucit se svým otcem. Člověk jako Robert Travis nepochybně odpověděl kruh.

"Řekl jsem okamžitě, že kruh, ale nebylo to ono," informoval ho Robert Travis vzápětí. "Pak jsem si tipl pětiúhelník – rozumíš, právě kvůli harökhünům, kterých je jak známo pět, ale..." Odkašlal si. "Ty víš, jaká je správná odpověď?"

Lucas odvrátil oči. Má vůbec smysl mu to vysvětlovat? úpěl v duchu. Jenže bohužel – Robert Travis přesně tohle očekával. Role guru zkrátka troušení moudrostí vyžaduje.

"Žádná," informoval ho. "Vůbec ses neměl pokoušet odpovídat. Stačilo prostě říct, že tvoje náboženské představy jsou soukromá věc a on nemá právo se tě na ně ptát."

Robert Travis vypadal ohromeně. "Ale profesor Hildebrandt... největší autorita v oboru..." vypravil ze sebe nevěřícně. "Jak bych mu mohl jen tak říct, že... že..." Bylo vidět, že ani teď, po letech, pomyšlení na takovou nehoráznost nedokáže strávit.

Lucas zdvořile mlčel. Chlapče, chlapče, říkal si v duchu, být na místě starého pána, vyrazím tě taky. Ty nevíš, s čím si zahráváš, když sis z toho nevzal poučení! Protože až se Össeanům zlíbí, sežerou tě zaživa.

Robert Travis usilovně přemýšlel. "Ale jestli je to čistě soukromá věc, tak je přece správně cokoliv!" vyhrkl vzápětí. "Klidně třeba i kruh!" Ublížený tón znovu zvítězil nad bodrostí.

"Z toho, co tu zaznělo, je kruh až třetí nejlepší možnost," opravil ho Lucas. "Pětiúhelník by byl vhodnější, protože za tím není tak jednoznačně přímočará úvaha – ovšem vždycky je tu nebezpečí, že nějaký patolízal řekne třeba rotační hyperboloid a hned bude vypadat zajímavěji než ty. Proto je nejlepší mlčet. Jakoukoliv volbou konkrétního slova o sobě a svém způsobu uvažování prozrazuješ věci, které nikdo nepotřebuje vědět."

Travis se prudce nadechl. "Já–"

"Ale když už dopustíš, aby to z tebe někdo dostal," přerušil ho Lucas nemilosrdně, "musíš na tom za každou cenu trvat. Ve skutečnosti vůbec nevadilo, že jsi řekl kruh. Vadilo, že jsi to změnil."

Na Travisově tváři se objevil zdrcený výraz. "On chtěl, abych se s ním hádal! Nešlo mu o znalosti, ale o odvahu," dovtípil se najednou. Potřásl hlavou, jako by se chtěl zbavit náhlé hrůzy z čerstvě otevřených obzorů; načež se znovu uchýlil k bodrosti. "No, dneska už bych to zvládl líp," prohlásil a zasmál se.

Kdepak, to tedy nezvládl, pomyslel si Lucas. Nedokážeš ani hodit hadr přes svou mandalu. "Jsou to cenné životní zkušenosti," prohlásil a opětoval jeho úsměv. "Koneckonců, co ví člověk v osmnácti o životě?" Travis přesně takový žvást očekával, ale Lucas byl upřímně rád, že na tu řečnickou otázku nemusí sám odpovídat, protože jízlivosti by se nevyhnul. Inu, někdo totéž co ve čtyřiceti; ne každému je dopřáno zmoudřet. Jak dlouho se známe, Roberte Travisi – tři roky? Celou tu dobu se užíráš tím, jestli jsem vyhrál konkurz na Össe skutečně poctivě, nebo jenom díky otcovu jménu. Ale nikdy sis netroufl se zeptat. Nikdy sis netroufl nenápadně si mě vyzkoušet. Co třeba dneska? Máš mě tady, před mandalou se spoustou textů, které zaručeně znáš nazpaměť ze všech stran; dokonalá příležitost! Ale neuděláš to. Neodvážíš se ani teď.

"Jaktěživ jsem o tom takhle nepřemýšlel, ale teď už si to budu pamatovat," ujišťoval ho Travis překotně a s nelíčeným obdivem. "Zkusím se podle toho řídit, až budu jednat se zákazníky."

A to si pěkně naběhneš. Lucas se jen silou vůle udržel a neobrátil oči v sloup. Copak se lidi nikdy nepoučí? Všechny ty velkolepé moudrosti, které mu právě zjevil, platily jen pro tu jednu konkrétní situaci a jednu konkrétní otázku. On sám by na jejich univerzální použitelnost rozhodně nevsadil. "Nakonec se ti ještě povede prodat artisatelity na Össe," pousmál se. Vtip! Bodrý! "Poslyš, Bobe, co takhle zajít na oběd?" dodal, jako by to byl jen okamžitý nápad. "Já už nic pracovního nemám, co bych s tebou potřeboval vyřídit, ale můžeme ještě probrat össenskou kuchyni."

Robert Travis nadšeně souhlasil. Vítězství malých: nesou si úlomek kamenné tváře; skrz tu tvář hleděl bůh do jejich snů, vytanulo Lucasovi na mysli, když viděl jeho výraz. Nebylo kdovíjak příjemné cítit se jako pouhý úlomek padlého boha, a to úlomek natolik malý, aby ho Robert Travis dokázal pobrat. Citát ovšem ještě pokračoval a Lucas to s trochou úsilí záhy vydoloval z paměti: Jaká to pošetilost! Kde ve svém ubohém domě chtějí té trofeji najít dost pevnou zeď? Byl si však skoro jistý, že Robert Travis v životě nepřijde na to, že jeho vítězství malých má nějaký háček.

Zatímco velký šéf Spencer ArtiSats vyřizoval dalších pár telefonátů a přesouval si schůzky, Lucas přemýšlel o Fomalhiwě, o zürëgahlech, o Marsu.

Za necelý týden přistane první Loď s D-alfany na Deimosu II.

A já se tam musím dostat za každou cenu. Dřív, než zürëgahl dostane mě.

Zadíval se na Roberta Travise, který právě se svou únavně neúnavnou bodrostí zamlouval stůl v restauraci, a zamrazilo ho vzpomínkou na trëighrü. Neměl pochybnosti o tom, co ho čeká, jestli zürëgahl odhalí jeho plány, ale přesto se jich nevzdával. A když už ho ani takové vyhlídky neodradí, soucit s Travisem by neměl být pro jeho svědomí žádnou nepřekonatelnou překážkou.

Ne, Robert Travis už zase nebude ve střehu – stejně jako při těch nešťastných přijímačkách, konstatoval v duchu.

A já z něj vyrazím Loď.

comments powered by Disqus