Össeané

Místo správného encyklopedického hesla raději úryvek z Jantarových očí (kapitola i s ním je jinak na těchto stránkách ke stažení celá):

V hale čekal dobrý tucet össeanů, mlčky a bez sebemenšího pohybu – hrstka na nohou, většina vkleče. Össeané samozřejmě byli antropomorfní, ale lidem stejně vesměs připadalo, že je v nich cosi ptačího. Nejspíš za to mohly jejich poměrně úzké, zploštělé lebky, které ještě více opticky prodlužoval skobovitý nos. Obrovské össenské nosy, to byl pravý div přírody, turistická atrakce a vděčný námět vtipů; Cyrano z Bergeracu byl proti nim se svým směšně malým pršáčkem úplný břídil, o Židech či Indiánech ani nemluvě. Lucas ale nemohl tvrdit, že se mu to nelíbí. Za čtyři roky, které kdysi strávil na jejich světě, si na össeanské proporce zvykl natolik, že mu naopak jeho vlastní obličej v zrcadle začal připadat podivně nevyvážený a prázdný – skoro se dalo říct zbavený dominanty; odjel však zpátky na Zem dřív, než si z této skutečnosti stihl vypěstovat opravdový solidní komplex méněcennosti. Pochopitelně si nenamlouval, že všichni össeané jsou díky svému nosu hrdí jako orli; naopak. Jak v jejich pseudoptačí fyziognomii, tak v povahách bylo celé předvídatelné spektrum od kura domácího až po supa, přičemž orlů bylo mezi nimi stejně poskrovnu jako mezi příslušníky kterékoliv jiné rasy. Ale i tak pro něj výraz orlí nos navždy zůstal naprosto jednoznačně spojený s Össe.

A ještě jeden úryvek z jiného místa románu:

Pocítila neodbytné nutkání zvednout hlavu a rozhlédnout se – čistě jenom proto, aby se ujistila, že v místnosti jsou kromě ní i další lidé. Že není sama s takovou spoustou zrůd. Udělala to opatrně, s bušícím srdcem a s co nejvíce rozostřenýma očima, ale výsledek ji neuklidnil. Kolem byly jen šedavé skvrny össenských obličejů, celé moře těch skvrn, přelévající se v rytmu nesrozumitelného hovoru. Pinky napadlo, že se potřebuje ohlédnout, aby získala přehled i o prostoru za sebou, a nezadržitelně začala obracet hlavu.

Další šeď tváří; ale náhle se jedna vyloupla z pozadí tak ostře, že Pinky málem vyjekla. Byl to typicky össenský obličej, nahoře vysoký a úzký, dole bez brady a s lícemi mírně se rozšiřujícími do stran v dlouhých, povislých záhybech řasnatých uší. Dominoval mu nestvůrně velký zobanovitý nos s uzavíratelným chřípím. Po jeho stranách bylo cosi... modravé vlnky, kupky podivně zvrásněné kůže, nebo snad barva...? Ale rysy byly jemné a pokud Pinky mohla soudit, ženské. Nedala se jim upřít jistá harmonie a možná dokonce i krása. Pinky zahlédla záblesk jantaru v daleko od sebe posazených očích – velice úzký srpek té žhnoucí žlutooranžové barvy, skoro se ztrácející ve stínu kobaltově modrých víček.

Vzápětí se ty oči zavřely.