Gerdánci

Zde by se mělo vyskytovat encyklopedické heslo, ale místo něj jsou tu raději popisy dotyčných mimozemšťanů z románu 'Jantarových očí' (ať žije kopírování bloků!).

O Gerdáncích...

"Ale ne, Gerdánci vůbec nejsou jako Össeané," líčil Ranganatan Aš~šádovi horlivě. "To je čistě lidská rasa – devadesát devět procent shodné DNA. S nejvyšší pravděpodobností máme společné předky. Mají hodně světlou kůži, je mezi nimi plno albínů a holky jsou fakt kočky, samý platinový blondýnky... ale někdy naopak mívají k té bílé pleti úplně černé vlasy, vlastně jako tady pan Saruman. Hotový upírky. Nikdy jsem na Gerdě nebyl, ale podle všeho to tam vypadá dost jako na Zemi. Ale to ti asi nic moc neřekne, co?" Smích. "Prostě mají podobnou vládu, podobné instituce, používají peníze a tak. A náboženství vůbec neberou tak vážně jako Össeané. Ve vědě jsou daleko před námi... mají plazmové technologie, dokážou těžit drüein, což je fakt neuvěřitelná věc, rozumíš, první stabilní látka s opačnou termodynamikou, kterou se z R-A prostoru podařilo přenést do našeho vesmíru... ale na Zemi v životě neprodali jedinou licenci. Všechny svoje technologie předávají Össeanům. Na Zemi se to pak dostane jedině přes Össe, což fakt nechápu."

Lucas chvíli zvažoval, jestli má nebo nemá Jamesovy generalizace začít uvádět na pravou míru a zabřednout do problematiky zahraničně politických vztahů mezi Gerdou a Össe. Pak lenost zvítězila.

A ještě jeden úryvek z jiného místa románu – návštěva jistého gerdánského podniku:

Člověk musel mít předem domluvenou schůzku – což samo o sobě vypovídalo o dotyčném místě vše. Když tam Lucas ráno volal, měl štěstí; Gerdánci stejně jako Össeané počítali čas na dekády, a den volna se zrovna neshodoval s tímto víkendem.

Otevřela jim sama majitelka a vtáhla je do světa kouřových zrcadel, stěn obložených teakem a převelice tlustých koberců. Byla drobná a úžasně štíhlá. S jejím bledým albínským obličejem ostře kontrastovaly pečlivě vyčesané modročerné vlasy, svázané kovovou síťkou. Její dlouhá tunika z ledově růžového gerdánského hedvábí jiskřila ve světle křišťálových lustrů jako tekuté stříbro. Přes ramena jí splýval krátký růžový pláštík s malovanými černými vzory a kolem kotníků se jí vlnily třásně širokých černých kalhot.

"Grófe Lucasi," řekla a uklonila se.

"Grófko Yeegonei," odpověděl a opětoval úklonu.

Gerdánka se usmála a její štíhlá bílá ručka se bleskovým pohybem ovinula Lucasovi kolem pasu. "Útlejší než dřív," prozpěvovala. Dlaň druhé ruky se mihla vzduchem, přejela mu po rameni a hrudi a tvrdě se zabořila do záhybů košile na břiše. Byl to doslova mžik, sotva dvě tři vteřiny – čili rozhodně mnohem méně, než Lucas potřeboval, aby vůbec stihl promluvit a něco jí začít vysvětlovat. Vzápětí se ručky zase stáhly, propletly a složily ve velmi decentní poloze u grófčina boku.

O Gerdáncích a Sírianech...

Takhle to vypadá na meziplanetárním letišti:

Na sedačkách se rozvalovali mladíci se špinavými ruksaky u nohou a děvčata v černých kamaších – studenti na prázdninách, – zatímco čtyřicátníci v drahých vlněných pončech byli na nohou a věčně ve spěchu, obklopeni vůní nedotknutelnosti a drahé kolínské. Prošla kolem gerdánská grófka, albínka se zasněnýma očima, které tohle všechno bylo dokonale ukradené; byla vysoká a štíhlá, v dlouhé sukni pestrých barev, celá z jiného světa; a na zádech měla proutěný koš s docela malým děckem bílým jako porcelán. Zato skupinka uštvaných Sírianů byla při zemi, dočista zničená nákupní horečkou a ověšená batohy, které byly od pohledu plné konzerv s hovězím. Dámy ze Síria si z ruměných tváří otíraly pot, za který mohlo rovným dílem horko, těžké tašky a hrůza z celníků. Lucas se díval, jak jejich zavalití manželé tlačí vozík s pozemskou kořistí k odbavovacímu prostoru, a pro sebe se ušklíbl. Ve vesmíru je všechno při starém.

... jenže krátce poté se cosi stane:

Znovu slyšel šustění šatů a postřehl pohyb na všech stranách, jako když za odlivu ustupuje moře; to lidé zvolna, jeden po druhém, padali na kolena. Tělnatý Sírian žuchl na mramorovou podlahu, až to zadunělo, a konzervy s hovězím se rozkutálely na všechny strany. Celý svět byl doopravdy vzhůru nohama, teď to bylo jisté: vůbec je totiž nesbíral. Gerdánka už klečela, skloněná tak nízko, že dítě vyklouzlo z koše, měkce se skulilo přes její hlavu a dosedlo na podlahu. Bezmocně otvíralo pusinku, ale nevydalo ani hlásku; a ona, podobně jako Sírian kontrabandu, si ho vůbec nevšimla.

Podrobnosti o domovské planetě Gerdánců jsou v hesle Gerda