Výpravy na hranice

Úsek budoucí historie argenitového vesmíru, který je od naší současnosti nejvzdálenější, představuje říše Eternaal. Než se snažit vysvětlovat, co se to tam vlastně děje a kdo že jsou to ti Hledači, zkopíruju sem úvodní část románu Na pomezí Eternaalu - fiktivní 'odbornou' předmluvu od floraínského historika Deria Alla, který hledačské legendy sbírá a beletristicky zpracovává pro své multi-kulti eternaalské publikum. Ten to pěkně vysvětlí za mě.

Úvod

Legendy a písně ghosidů bezesporu patří mezi sběratelsky nejzajímavější díla audiovizuálně-emotivní sugesce ve vesmíru. První z nich se objevily kolem roku 10 000 pozemského letopočtu – čili krátce poté, kdy sami ghosidi vznikli na Fomalhiwě a dostali se do okolního prostoru. Od té doby se z nich vyvinula svérázná forma. Je pravda, že audiovizuálně-emotivní sugesce byla sice známa už v dobách Staré civilizace na Florje~gera~suj~flaude~jíaj – planetě, které dnes mnozí říkají krátce Floria Azmidiske, – ale teprve ghosidi ji přivedli k dokonalosti a proslavili ji po celém Ilieru.

Legendy se obvykle tématicky vztahují k dějinám dávného osídlování planet lidmi. Jsou spjaty s argenitem a vírou v Astuaner čili Osud, – stejně jako sama existence jejich původců a vlastně celého současného lidského vesmíru v té podobě, jak jej známe. Krystal je v nich často oslavován nejen jako zdroj bioenergie, ale též jako nástroj dobra a blahodárné moci.

Události, které popisují, už většinou dávno vymizely z povědomí civilizace a my o nich nemáme žádné informace. Já sám ale přesto věřím, že obsahují racionální jádro. Vždyť transcendentální bytosti jako ghosidi tvoří svá díla z jiných pohnutek než my; jsou to pro ně mezníky dlouhých eonů jejich existence, rozčlenění nekonečného času. Skládají ze střípků událostí vlastní paměti – a každá z těch legend je jako kotva, kterou se pokoušejí zachytit nějakých hranic, protože jedině hranice dávají věcem rozměr a pomíjivosti světa smysl.

Formální podoba legend – audiovizuálně-emotivní sugesce – je podmíněná tím, že ghosidi v podstatě nemají hlas ani hmotné tělo. Své příběhy vysílají pomocí gan~sit (nebiovlnné formy telepatie) přímo do mozku příjemce – což sice zaručuje předání informace beze ztrát a šumů, ale jen tomu, kdo gan~sit ovládá. A těch je málo. I záznamy legend ghosidů na dardských deskách jsou přístupné jen lidem alespoň částečně znalým argenit~mijat, dovednosti používání argenitu.

Proto jsem se nakonec rozhodl, že převedu některé ty příběhy do mluvené řeči. Snažil jsem se přitom zachovat něco z té snové, přízračné nálady ghosidích pověstí, jak to jen slova lidské řeči dovolují. Jejich fascinující vyprávění je vlastně jen nakupení představ; v tom spočívá hlavní kouzlo, které se samozřejmě převedením do lineární, jednorozměrné formy částečně setře.

A vzpomněl jsem si na jednu z tzv. "hledačských" legend. Vyprávěl mi ji kdysi můj ghosidí přítel Denurgall. Je to klasický příběh o pátrání po krystalech. Navíc vnáší trochu světla do našich bádání, která se týkají osoby Prvního heretika.

Dnes už i ze zasvěcených málokdo ví, že tento floraín v roce 11083 vystoupil s kritikou Klanu Ochránců, která vyvolala lavinu dalších událostí a nakonec vedla ke vzniku dvou hlavních proudů uvnitř Klanu: starého dardského a opozičního florijského. Přestože od té doby uplynulo více než sedm tisíciletí, toto rozdělení v zásadě stále ještě platí. Klan, který sdružuje pouze argia~luy, jednak podléhá změnám mnohem méně než civilizace jako celek, a jednak dosud nevymizely příčiny: věčný problém vztahu k nižším bytostem.

Tento spor se táhne od samých počátků existence Klanu: zasahovat, nebo nezasahovat do osudů warghírů, lidí bez psychotronických schopností? Je v principu nemožné vyřešit to s konečnou platností; vždyť na příliš obecné otázky se nikdy nedá odpovědět definitivně. Můžeme jenom jediné: porovnávat výhody a nevýhody a donekonečna se přít. Navzájem – nebo sami se sebou. Balancujeme na vratké, nejisté hraně, která představuje pouhý kompromis, ne dokonalou jistotu. Naším údělem je váhání a pochybnosti.

Podle názorů starého dardského proudu tvoří argia~luové uzavřené společenství, do něhož by nižší bytosti, warghírové, neměly mít přístup; jakousi nadřazenou sektu, která – v souladu s principy Eraughoonu – buď vládne, nebo pomáhá.

Paradoxní je, že nižší bytosti samy tomuto systému napomáhají. Ty z nich, které se stanou argia~luy, jako by překročily řeku a vstoupily na druhý břeh; na celý problém začnou nahlížet docela jinak než dřív. Je to přirozený důsledek autoprojekce; člověk posuzuje svět podle sebe, a proto si nikdy neuvědomuje, že je to on sám, co se změnilo, a ne jeho okolí. Málokdo z těch, kteří se stali argia~luy, si zachová něco z dřívějšího pocitu sounáležitosti se světem warghírů.

První heretik kritizoval především etiku argia~luů pro její výrazně kvantitativní charakter. Tvrdil, že vžitá tradiční omezení se vztahují pouze na některé druhy zásahů a že hranice mezi povoleným a nepovoleným odporuje intuici i logice. Uznával některé ze starých principů: zásadu rovných zbranírituální souboje; to jsou ale věci, které se týkají především argia~luů samých. Víc ho zajímaly vztahy k warghírům – a příčila se mu nadřazenost a opovržení, které k nim argia~luové chovali. Argia~luové – ti, kterým dal Osud do rukou tak nedozírnou moc, – by měli cítit mnohem větší odpovědnost za své činy... a zůstat povzneseni nad pomsty, nenávisti a boje.

Uvědomoval si, že propast mezi warghíry a argia~luy nikdo nijak nezruší; že se nedají uměle smazat rozdíly úrovní. A tak řešení, které navrhoval, znělo... nesrovnávat.

Tvrdil, že je potřeba důsledně se stranit warghírů a neplést se do jejich věcí; pomáhat, pokud po tom sami budou volat, ale nesnažit se předem řídit jejich osudy...

Nedělat z nich hračky ani nástroje.

Příběh o Irammě zachycuje události badatelům dosud neznámé, které ovlivnily celý jeho pozdější život a zřejmě i přístup k ideji Klanu Ochránců.

Pokusil jsem se zaznamenat ten děj co nejblíže podobě, v jaké ho do mého mozku přenesla Denurgallova sugesce. Je sice pravděpodobné, že se nikdy zcela nepodaří zmapovat historii lidstva, protože nové státy a nové kultury se vynořují na pozadí dějin jak kry v oceánech ledu, mizí vzápětí a na světě není bytost schopná uložit si je do paměti; ve mně však stále doznívá filozofie Šipky, Eraughoon, která praví, že cíle jsou relativní a hodnoty musí být umělé. Idea věčné Hry kdysi dala směr celé argenitové kultuře, a proto mě neděsí snažit se o něco, čeho nikdy nebude dosaženo. Kéž toto vyprávění připomene bitvy, které tehdy byly vybojovány, a pomůže pochopit bytosti, které je vedly!

Legenda je něčí život; ony jak tenké vlákno moudrosti a času svazují náš vesmír s jeho minulostí... a náš život je jenom legendou.

18549 ltZ

Zapsal floraín Deria Allo,

historik, průzkumník, básník.

Z dob Eternaalu:

comments powered by Disqus