Elixír stáří

povídka

Pocítila to znovu, to zvláštní zachvění hluboko uvnitř, jako když se na chvíli zadře píst v soustrojí nebo zadrhne jazyk v půlce věty. Vtáhlo ji neurčité prázdno: smrštil se prostor a zakolísal čas; a několik vteřin musela počkat, než dokázala dokončit pohyb a postavit mísu se salátem na stůl, ladně a přesně doprostřed. Vzápětí představení zase pokračovalo, jak mělo. Energicky vyrazila k troubě pro zapečené filé, křikla na velké děti, ať už zatraceně vypnou ten počítač a jdou si umýt ruce, rachotila příbory a cinkala skleničkami a znovu poháněla velké děti, ať umyjí ruce ještě taky Míně, a slévala brambory a bouchala dvířky a vyndávala talíře a zase křičela na velké děti, proč sebraly Míně od umyvadla stoličku, a utíkala ještě taky pro minerálku a utěšovala Mínu, která začala bulet, že má mokré rukávy; a poslala velké děti pro suchou mikinu a křičela na ně, když se začaly hádat, kdo pro mikinu nepůjde; a rozčílila se úplně strašně a šíleně a doběla a byla díky tomu hned klidnější, protože jí připadalo, že když toho bude dělat dost najednou a dost nahlas, nic nepředvídatelného se nemůže stát.

Jenže tohle vlastně předvídatelné bylo. Před rokem to nezřetelně tušila a před měsícem si to velmi zřetelně uvědomila; a teď už to věděla skoro jistě.

Je to černá díra v její hrudi. Zdroj nedokonalostí a následných poruch. Pomalu se rozrůstá.

Už se na ni skoro nikdy nedá zapomenout.

Bouchnutí dveří do toho největšího řevu a zmatku: nejlepší manžel pod sluncem, a tím pádem i nejlepší otec pod sluncem, přichází zkontrolovat rodinný cirkus. Čili děti se vyřítily z kuchyně zase zpátky do chodby, odkoply nejlepšímu manželu a otci kufřík, navěsily se mu na krk, málem mu srazily brýle, při tom napůl uškrtily sebe navzájem i jeho, shodily Mínu na zem a šláply jí na králíčka, duply jí ještě taky na ručičku a do nové várky jejího řevu dávaly najevo značnou radost. "To jsou ale sladké dětičky, ty naše," úpěl nejlepší manžel zmoženě; "tak už mě pusťte, vy příšery," a ona v kuchyni vyprskla smíchy, když slyšela ten tón.

Neměla to dělat. Černá díra vždycky čekala na chvíli, kdy se ona směje, a ukousla si další sousto z její hrudi.

Chuchvalec sladkých dětiček a nejlepšího manžela se valil chodbou a v dalším okamžiku vpadl do kuchyně. "Tak tady máme maminku! Ahoj, Julie!" Hrozen se vrhl na ni, a vzápětí na salát. "Páni, taková hostina! Doufám, že jste mamince pomáhali prostřít!" Nejlepší manžel a otec se vyzbrojil lžící a nabral si pořádné sousto. Pavlík ulovil rajče. Pavlína se zahryzla do filé. Estetický dojem vzal zasvé. Z řádu se stal chaos. Někdo převrátil láhev s minerálkou. Marnost nad marnost.

"Neužírejte mi z tý mísy!" zaječela Julie nepříčetně, a před silou jejího hlasu couvaly zdi a bortila se krusta reality... jenom Mína si samozřejmě ničeho nevšimla a dál poskakovala na židli a v mezičase vrtala prstíčkem do bramboru a otírala si ručičky o ubrus. Ale černou díru to zastavilo. Ta jediná na chvíli přestala jíst.

"Maminka má pravdu. Neužírejte jí z tý mísy!" zasmál se nejlepší manžel, pustil lžíci a silou své otcovské autority vecpal chuchvalec na místa kolem stolu. "Taková skvělá večeře."

Jedli jako vždycky – v loužičkách rozlité minerálky a hromádkách soli z rozsypané slánky, mokvající břečkou z rajčat, které při nandávání minuly misky; u rozvlněného ubrusu, podloženého spoustou utěrek a orazítkovaného mastnotou, jak po něm Pavlína vyválela filé, které se snažila vystrčit z talíře a vyměnit za rohlík se slaninou; a s nohama přilepenýma k podlaze rozšlapanými bramborami, které Pavlík srazil loktem, když se pokoušel svou sestru praštit do žeber. "No jo, kašli na to, pračka to vypere," usmíval se nejlepší manžel a otec, zatímco Pavlína se kradmo dojídala čokoládou, tajně přechovávanou na okně mezi květináči, Pavlík se houpal na židli a Mína se plouhala vedle stolu, věšela se na ubrus, zatínala pěstičky do hromádek hnusu, které bývaly fajnovou večeří, a kvílela ultrazvukem: "Fuj, liba, neci libu, já ci piškůtky!"

Julie zavřela oči.

Tvoje děti jsou rozmazlené obludy, promluvila černá díra. Pavlína je rozežraná tlusťoška a Pavlík totální flegmatik. Mína je zpovykaná bestie a vůbec tě neposlouchá. A nevymlouvej se, že ji na piškůtky naučila babička. Prostě si to neumíš zorganizovat.

"Mína mě vůbec neposlouchá. Prostě si to neumím zorganizovat," řekla Julie.

"To je nesmysl! Ty jsi skvělá organizátorka, miláčku!" usmíval se nejlepší manžel a povzbudivě jí stiskl rameno, než si šel zapnout počítač.

Julie sklízela nádobí a při tom ječela na velké děti, ať si koukají napsat úkoly. Ječela, ať si posbírají tašky a vyhodí rozšlapanou svačinu (příliš zdravou, než aby ji jedly). Ječela úplně nepříčetně, když je viděla, jak se brodí v závějích včerejšího a předvčerejšího oblečení, vršících se v rohu pokoje – ale dosáhla jen toho, že na špičku Everestu přihodily ještě i to dnešní a úpatí hory rozjezdily kolečkovou židlí. "Tak se kolem sebe podívejte! Žijete tu jak prasátka v chlívečku! Copak vám to vůbec nevadí, že to tu takhle vypadá?" úpěla. Jenže dětem to těžko mohlo vadit, protože takhle to v jejich pokojíčku vypadalo, co si pamatovaly. Julie to nikdy nedokázala. Nikdy je nedonutila k ničemu.

I teď jí připadalo snazší vybojovat radši kuchyň. Aspoň v kuchyni to bude jako u lidí! Vyklepala ubrus a odrýpala mazlavé vrstvy z podlahy. Přinesla si mop, že usazeniny setře, ale sotva se otočila, Mína strčila do žíraviny v kbelíku ručičky až po ramena a začala koupat panenku. Julie zahodila mop, vylila kbelík, osprchovala Mínu, dala jí čisté pyžámko a vytírání odložila na neurčito. Šla znovu zaječet na velké děti a jejich úkoly – načež jí Pavlína vrazila do ruky čítanku, že chce vyzkoušet z básničky, a pak slovníček, že chce vyzkoušet z ájiny, a pak přírodopis, že chce vyzkoušet z hmyzu. Julie zatínala zuby a snažila se nedávat najevo, jak šíleně ji to nebaví. Zkoušet Pavlínu nemělo žádný praktický význam, protože Pavlína vždycky všechno uměla. Moc ráda to lidem předváděla. Byla chytrá, pilná a sebevědomá, jelikož po nejlepším manželu a otci zdědila spoustu skvělých vlastností – obzvlášť chytrost, píli a sebevědomí. Jen škoda, že byla po Julii tak tlustá a nepořádná.

Přeměna nedokonalá.

Julie zase na chvíli zavřela oči a zadoufala, že larvy a nymfy, které jí z učebnice právě přelezly do hlavy, sežere černá díra; ale ta se k ničemu tak laskavému neměla. Pavlínu jsi stejně neoklamala, holka, pošeptala jí významně. Té je stejně dávno jasné, že jsi úplně neschopná. Jen počkej; za chvíli ti to řekne. Bude to ještě dneska. Uvidíš!

Jdi se vycpat, navrhla Julie černé díře – než jí došlo, že černá díra se zjevně vycpat neumí. Ta umí jen růst.

"Mamí! Zaplatilas mi ty obědy?" ozvala se Pavlína.

"Ehm..."

"Ale voni mi je pak nedaj! A v pondělí jsou vdolečky!"

"Ty bys rozhodně neměla žádné vdolečky jíst."

"Ale mamí!"

"No jo, neboj, zítra to pošlu přes internet a..."

"Mamí, tak zejtra... ale určitě, jo?"

"Určitě, určitě," ujišťovala ji Julie a rychle se pokoušela zamaskovat svou lenost novou várkou činorodosti. Vrhla se na Pavlíka. Pavlík se rozvaloval po židli a roztékal po sešitu, zíval a podloudně si četl komiks, který měl otevřený na klíně. Zrovna se tam odehrávala mafiánská přestřelka. Julie sáhla doprostřed stránky, vyrvala hlavnímu záporákovi revolver a přitiskla ho Pavlíkovi ke spánku. "Okamžitě dopiš ten úkol, nebo ti vystřelím mozek z hlavy!" Ba ne, neřekla to úplně takhle, přestože chtěla. Byla příliš špatná organizátorka a neměla tu správnou mafiánskou otrlost, takže vyhrožovala jen tím, že hodí mafiány do koše. Jenže drsný chlap se takhle snadno zastrašit nedá. Musela zaječet ještě dvakrát, než se Pavlík uvolil začít psát.

"Mamí! Vypralas mi ty džíny?" dožadovala se Pavlína.

"Nemám ponětí, kde máš džíny! Asi někde v té vaší odporné podestýlce! Máš asi patery kalhoty..."

"Ale to jsou samý malý! Pořád se jim votevírá zip! Mám jenom jedny, který mi jdou zapnout, a ty jsem ti dávala na pračku..."

"Vždyť jsme před měsícem schválně kupovaly ještě jedny větší džíny, abys..."

"Ale ty už taky nejdou zapnout!"

"No dobře, zítra ti je vyperu."

"Tak zejtra... ale určitě, jo?"

Julie přikyvovala. Stála Pavlíkovi za zády a předstírala, že sama bezvadně zvládá dělení se zbytkem a je schopná mu zkontrolovat příklady, a pak mu v nestřežené chvíli rychle a bez čtení podepsala jeho nadrápanou matiku.

"Jo, mamí? A přihlásilas mě na tu recitační soutěž?"dorážela Pavlína.

"Totiž... já..."

"Teda mamí, ty seš! Ty dycky na všecko zapomeneš!" Pavlína obrátila oči v sloup. "Tak zejtra, ale určitě! Už bude patnáctýho! Snad si to radši někam napiš!"

Julie utekla z pokoje.

A neřekla to, tak vidíš! oznámila černé díře vítězoslavně. Řekla jenom – teda mamí, ty seš! Ale už nedopověděla to slovo!

Černá díra se jenom ušklíbla. To je jen otázka času, drahoušku. Nakonec ho řekne. Hele, jedno tvoje dítě rádo uklízí, všimla sis?

Ano, Julie si právě všimla. Mína byla na rozdíl od svých starších sourozenců pořádkumilovná a čistotná, takže zalezla pod jídelní stůl a svým voňavým růžovým pyžámkem pečlivě vykonala to, co nevykonal mop. Julie ji chytila za nohy, vypáčila ji ven, odtáhla ji do koupelny, odlepila z ní žmolky brambor od večeře, vloček od snídaně, drobků od svačiny, vlasů z panenky a rozstříhaných papírků, znovu ji osprchovala a vecpala do nového voňavého růžového pyžámka. "To je ale roztomilá holčička, ta naše," usmál se nejlepší manžel a otec, se kterým se srazila v předsíni, když nesla Mínu do pokojíčku. "Taková voňavá, růžová a vymydlená!" Už měl boty a právě si bral kabát.

"Aha, ty máš dneska klub," dovtípila se Julie.

"No jasně. Ne že by se mi dvakrát chtělo, to víš, ale člověk holt musí. Znát se se správnými lidmi, udržovat kontakty... prostě networking, chápeš."

"Je to tajné spiknutí?" zajímala se Julie.

"Něco na ten způsob," ujistil ji nejlepší manžel a usmál se tak, aby bylo jasné, že si dělá legraci – ovšem jenom napůl. "Taháme za nitky a ovládáme svět. Nebo, tedy... aspoň v tý naší branži."

Dveře za ním zapadly. Julie dotáhla Mínu do pokojíčku a pokusila se ji složit na postel. Jedním uchem slyšela, jak se velké děti vedle rvou, ale Mína jí visela na krku jako kámen a zatínala jí prstíčky do trička. "Neci pinkat! Nechoď plyč!" Prstíčky se nedaly vypáčit. Když se to u jednoho pařátku podařilo, druhý se zaťal tím víc. "Mamí! Já ci tebe!"

To já taky, konstatovala pobaveně černá díra. Víš, asi tě s Mínou sežerem. Jak říká nejlepší manžel: ne že by se nám dvakrát chtělo, to víš, ale někdo holt musí. Dojíme ty zbytky, co nesežrala Pavlína.

"A co takhle pohádku?" nadhodila Julie z čirého zoufalství.

"Pohádku!" nadchla se Mína. "Labut! Labut! Ci tu plinceznu, jak má ty kšídla!"

Julie zhasla a přisedla si na postel k tomu růžovému a voňavému, co se k ní tak úporně vinulo. Cítila, jak mrňavé dětské tělíčko ochabuje a tuhne, a naděje, že dotyčné růžové a voňavé s trochou úsilí doopravdy za chvíli usne a až do rána po ní nebude nic chtít, jí dodala tolik sil, že byla schopná poměrně hladce zapadnout do idylického obrázku Milující matka s děťátkem, a ještě se u toho usmívat.

Janek s princeznou Labutí laškovali u rybníka, což naštvalo starou královnu. Nezbývalo než nahodit křídla a dát se na chvatný ústup. "Za nimi babice jako černý mrak!" líčila Julie dramaticky. "'Drž se, Janku!' volá princezna Labuť. Letí, co jí síly stačí, ale černá díra je jim pořád v patách–"

Tady se ovšem Julie zarazila. Vážně řekla černá díra?! A nahlas?

Naštěstí je to jen drobné přeřeknutí. Mína si nevšimne. Koneckonců, čeho by si taky měl kdo všimnout – teď nebo jindy? Nic se přece neděje.

"Janek hodil prsten přes rameno," pokračovala rychle. "Strhla se strašná bouřka, blesky lítají, hrom burácí, prásk!" Naznačila rukama běsnící živly a Mína se v polospánku zachichotala. I Julie se usmála. Bouře je na odvedení pozornosti obzvlášť vhodná. A babice neměla šanci, když do ní praštil blesk.

Záporáky v pohádkách čekají jen samé nepříjemnosti. Babice se chvíli démonicky chechtala a hrozila pěstí, ale pak to skončilo pláčem. Zahozený prsten ji pěkně ranil. Julie ji v duchu viděla úplně jasně, ten její vínově červený kostýmek a načesanou hlavu s melírem, když důstojně vplula do soudní síně; a pak taky ztrhanou tvář a rozmazanou řasenku na očích o pár hodin později: ex-manželka čerstvě zasažená bleskem, drakkar s dírou pod čarou ponoru. Ony dvě se viděly právě jednou, poprvé a naposled, u rozvodového soudu, kde se s ní nejlepší manžel a otec definitivně rozžehnal a odešel středem s těhotnou Julií po boku. A Julie ji tajně překřtila na babici, přestože babice byla tak úžasně elegantní a sebevědomá a hezká a měla proti ní navrch pouhopouhých pět let.

Přirozená krása vítězí: Juliiny džíny, pihy, mastné vlasy do culíku a milá otevřená povaha jasně vedou nad slizkou sofistikovanou elegancí nafoukané manažerky, která nechce děti. Nádherné zadostiučinění! Princezna Labuť mrskla křídly, zdárně proletěla komínem do Jankovy chaloupky a přistála rovnou vedle kuchyňské linky, která se měla stát jejím osudem na kdovíkolik dalších let. Taková chaloupka, to je ideální místo, kam se schovat před babicemi a černou dírou.

"A od těch dob žila labutí princezna v chaloupce s Jankem. Prala, šila, děti chovala, a bílá labutí křídla schovala někam do truhly a pak se na ně úplně zapomnělo... a kdo ví, kam se vlastně poděla," uzavřela Julie. "Nikdo už je nepotřeboval."

Dobrý konec. Nejlepší možný. Vrcholné štěstí.

O hodně později, když se povedlo vecpat do postelí i velké děti, si Julie uvařila bylinkový čaj a zobla kousek čokolády (kterou měla schovanou za jiným květináčem než Pavlína tu svoji). Zvažovala, jestli si má chvíli číst nebo radši konečně vytřít, ale byla tak zničená, že vzdala všechny lepší možnosti, zobla si ještě podruhé a potřetí a šla spát. Dopoledne měla zas nějaké vyšetření. A zítra tam bude tvrdnout taky. Poslední dobou pořád lítala po doktorech. Byla z toho neuvěřitelně unavená.

Ležela ve tmě. Nejlepší manžel a otec se ještě nevrátil, ale to neznamenalo, že je sama. Měla přece černou díru: u sebe; v sobě; pořád. Jak zavřela oči, černá díra přelezla na protější zeď (pomalu, v hlemýždím stylu), vzepjala se mezi oknem a prádelníkem a udělala pro ni dveře – úzké, ve tvaru lomeného gotického oblouku, až po okraj plné tmy. Tak se pojď podívat, ne? pobídla ji. Dneska máš šanci. Dneska jsi nevytřela kuchyň, takže neomdlíš únavou jako jindy a můžes si ještě chvíli něco představovat. Na co čekáš? Stejně tě od začátku zajímalo, co ve mně je.

Julie si pochybovačně prohlížela nezřetelné okraje, kterými končila realita. Zevnitř probleskovaly hvězdy, ale dole bylo nefalšované schodiště, černé a úplně hladké, jakoby odlité z obsidiánu. To je přece blbost. Po tom skle se nedá chodit, namítla. Navíc by to pode mnou asi ruplo... kdybych se teda vůbec protáhla tou škvírou. Přece jenom jsem poslední dobou trochu přibrala.

Ty se vždycky vymlouváš, řekla černá díra. Ve skutečnosti se bojíš, že ji tam potkáš, co? A najednou zjistíš, že se vůbec nezměnila, zatímco ty-

Babice je mi úplně ukradená! zaječela Julie.

Jasně; kašleš na ni. Ty totiž vždycky všechny problémy ignoruješ, podotkla černá díra. A k tomu se přidává ještě jedna vada, zlatíčko: neumíš počítat. Pavlíkovi to ještě nedošlo, že neumíš dělit se zbytkem, ale mně jo. A nějakému sčítání a odčítání taky moc nehovíš. Babice je sice starší o pět let – ale tehdy byla o dvanáct let mladší, než jsi dneska ty. Chápeš, co ti říkám? O dvanáct let mladší, o dvanáct let krásnější – a stejně jí to nepomohlo.

Julie se otřásla. Ta kráva nechtěla děti, řekla zarytě.

No jo, no jo, ty děti pořád, pochechtávala se černá díra. Na to ty jsi expert. To je tvoje parketa. A, koneckonců, taky jediná výhoda, že jo. Měla by ses o ně starat trochu líp! Pracovat na jejich dokonalosti – protože pokud neobstojí ony, poletíš i ty. Tvoje tchýně je cvičitelka aerobiku. Tu neoblbneš, když Pavlínu vodíš na návštěvy v plandavé blůze, aby nebyly vidět špeky. Tchýně ji z padesáti procent nenávidí-

To je nesmysl! obořila se na ni Julie. Zuzana není taková!

- a z padesáti procent se jí štítí.

Takovou nehoráznost si Julie nemohla nechat líbit. Vůbec ne! Zuzana ji má ráda! Trochu ji kritizuje, to jo... ale aspoň z dvaceti procent ji má ráda určitě!

To jsme ovšem hnedle na sto dvaceti, ušklíbla se černá díra. Jak pořád říkám: neumíš počítat.

Julie už neměla sílu se hádat. A tohle bylo navíc tak obludně nespravedlivé, že se jí stejně nedostávalo slov. Vždyť se Zuzanou vycházela skvěle! Jaktěživa jí neříkala tchýně; říkala jí Zuzano, takže bylo pokaždé hned jasné, že ony dvě jsou kamarádky. Bojovaly na stejné frontě a za stejnou věc: proti nadbytečným kilům, proti nadbytečným vráskám, proti nedokonalosti a chybám všeho druhu. Zuzana praktikovala hubnutí podle měsíčních fází a dělenou stravu. Julie o tom taky snila. Koneckonců, bylo jí naprosto jasné, že Zuzana má pravdu, a to úplně ve všem. A zvlášť pokud šlo o děti. Děti byly příšerně tlusté – všechny, i když Pavlína zdaleka nejvíc. A kromě toho byly nevychované, drzé, líné, nemožné a po všech stránkách odporné.

Musíme s tím něco udělat, konstatovala Julie unaveně.

Jo jo, to musíte, souhlasila černá díra. Běž si dát čokoládu, to ti spraví náladu! A poslyš, s tou štítivostí si to neber osobně, holka. Zuzana-tchýně se zdaleka neštítí jenom vás. Štítí se všech tlusťochů bez rozdílu.

Tohle Julii doopravdy pobavilo. Máš pravdu. Zuzana je přísná, ale spravedlivá, řekla černé díře jízlivě. Já ne. Já na ostatní tlusťochy kašlu.

Štítím se jenom vlastních dětí.

Ovanul ji chlad tam zdola, z té bezejmenné propasti na zdi jejich jinak úplně normálního bytu. To prohlášení jí uklouzlo bezděky; ale sotva zaznělo, uvědomila si až příliš jasně a bez počítání, jak závratného procenta upřímnosti právě dosáhla. Tohle si jaktěživa nepřiznala: jak moc ve svých dětech nenávidí otisky vlastních chyb. Proč nemohly být celé jen po nejlepším manželu a otci? Nebo aspoň po něm a po Zuzaně?

Štítila se všeho, co zdědily po ní.

Najednou si nedokázala představit, že tu s nimi bude dál. Že se dál nechá vláčet realitou života, který si takhle zařídila, rozvrhla, započala a zpackala. Že tu bude usínat a vstávat a uklízet a vařit a pečovat a ječet, den co den a noc co noc, do skonání věků, a při tom se bezmocně dívat, jak Pavlína kyne a Pavlík klackovatí a z rozmazlené holčičky Míny se stává ještě rozmazlenější slečinka, růžová a voňavá. Ona tomu stejně nezabrání. Vždyť ona je přece příčinou: je původkyní všeho zla, zdrojem chyb, bludným kořenem na cestě k dokonalosti, o který všichni zakopávají. Její děti byly odsouzené opakovat její chyby; a nedokázala si představit, že by s kterýmkoliv z těch strašných předurčení ještě dokázala něco udělat.

Zachvátila ji šílená chuť sebrat se a utéct; někam, kamkoliv. Nechat celý ten cirkus tady a schovat se do pouště Gobi nebo na severní pól.

Nebo, celkem příhodně, do černé díry.

Vlastně už po tom toužila pěkně dlouho.

Překročila práh bezděky – se stejnou mimovolnou samozřejmostí, s jakou ruka zabrousí do květináče pro čokoládu. Její bosá chodidla hladce přilnula k obsidiánovým stupňům. Nohy sbíhaly po strmém schodišti s překvapivou jistotou.

Kdysi jsem tudy přece chodila, uvědomila si Julie překvapeně. No vážně. Tohle místo znám.

Že ti to ale trvalo, Labutí princezno, řekla černá díra. Pořád jsme čekali, kdy se vrátíš. Jo jo, teď ještě najít ta křídla. S tím asi budeš mít krapet potíže... ale, koneckonců, já mám času dost. Nic se přece neděje. To ty říkáš pořád. Opakuješ si to od rána do večera. Při čištění zubů, když se díváš do zrcadla a vidíš, jak je všechno normální. U snídaně, když se snažíš vyhnat velké děti do školy včas. Během dne, když je ti najednou tak špatně, že si musíš lehnout.

Nic se přece neděje.

Schodiště strmě klesalo a zároveň se stáčelo v široké spirále. Hvězdné nebe probleskovalo na všech stranách mezi stíny přízračných sloupů, zvedajících se ze dna propasti až do závratné výše; zdálo se skoro, jako by všude kolem vyrůstal kamenný les. Na lávkách mezi sloupy posedávali gryfové a draci, úplně bílí, s lesklými šupinkami slídy na bocích. Zívali, škrabali se drápem na hlavě a nebo si protahovali křídla z průsvitného šifónu. Jejich oči co chvíli zablýskly ze tmy, fasety v šestici základních barev, světlo v broušeném kameni. Občas se některý z tvorů vznesl a proplachtil Julii nad hlavou.

Zaposlouchala se do pleskání křídel. A náhle se jí to jasně vybavilo: ty důvěrně známé zvuky, odvrácená strana jejího života, dávno zapomenutá vědomost. Dokázala přesně poznat, jestli zrovna letí motýl, gryf, labuť nebo drak. Stačil závan vzduchu a věděla, kde hledat nejbližší vzestupný proud... a kde jsou naopak turbulence, kterým je lepší se vyhnout. Vždyť tohle byl její domov. Její přirozenost, její skutečné já, její pravá identita. Jak ho vůbec někdy mohla opustit? Náhle se jí zdálo nekonečně jednodušší odtrhnout nohy od schodiště a přidat se k reji těch, kteří létají, místo aby musela dál trapně šlapat po svých jako na Zemi.

Jenže k tomu ještě nedozrál čas. Dolehla k ní vzdálená ozvěna podzemního vodopádu, a ona si náhle vybavila i to ostatní: temné jezero tam dole, ostrov a bránu, místo nejděsivější. Tam plují labutě ve tmě a v mlze. Tam musí ze všeho nejdřív. Do paláce královny... ať už v tuhle chvíli sedí na trůnu kdokoliv.

A požádá ji... požádá ji o-

Vtom se vzpamatovala. To je přece pitomost, uvědomila si. Pohádky! Únik z reality! Mám já tohle zapotřebí? Ještě teď, vdaná a rozumná, já ve svém věku?! Pohádka, to je bezvadná metoda, když člověk potřebuje posadit dětičky před bednu, aby se dalo zmáknout mytí koupelny bez namáčení plyšáků. Ale sotva děti vyrostou, pohádky je začnou parádně nudit.

Černá díra promluvila těsně za její hlavou. Sotva děti vyrostou, pohádky je začnou děsit k smrti, opravila ji. V pohádkách se řeší až příliš důležité věci. Ty sama to dobře tušíš, takže si pro jistotu čteš akorát kuchařky. Vůbec nechceš vědět, co je dole.

Julie na ni vyplázla jazyk. Ty jsi taky chytrá jako rádio, co? Já vím přesně, co je dole, utřela ji. Prostě nic důležitého! Celé je to jenom taková legrácka. Možná se mi to dokonce jen zdá. Rozumíš... teda jako ve snu.

Zdá se mi to. A vzbudím se z toho. Vůbec nic se neděje.

Zarytě sestupovala po schodech. Cítila vlhkost a chlad: nejspodnější patro bylo už blízko. Poslední stupně se nořily do vody husté a tmavé jako dračí krev; ovšem na to se Julie tak docela necítila, aby svou spřízněnost s vodním ptactvem dokazovala tím, že bude v něčem podobném plavat. Radši si přitáhla člun, který byl přivázaný u nejbližšího sloupu, a nastoupila do něj.

Tam vpředu je palác z lidských kostí.

Možná proto jsem odsud radši utekla, uvědomila si Julie.

Metafyzický strach ze smrti- začala černá díra.

Hlavně ta příšerná představa, že bych něco takového musela uklízet, uťala ji Julie a opřela se do vesel.

Ty už jsi fakt parádní magor, holka, podotkla černá díra, zatímco se člun tiše sunul po olejově hladké vodní pláni. Ne proto, že sníš o tajných chodbách a sálech s draky, ale proto, že když sem lezeš, nedokážeš svou deformaci domácností nechat za dveřmi. A nejlegračnější je na tom, že to neumíš. Že ani tu pitomou domácnost – zrovna domácnost, doménu slepic, terč výsměchu pro všechny emancipované ženy, které jsou lepší organizátorky než ty! – nedokážeš zvládnout.

Vpředu zářilo světlo; tam byl ostrov z kostí, dračích šupin a bělostného křemene. Labutí princezny, oblečené v bílých topech a šortkách, stály v půlkruhu před branou paláce a vzhlížely ke své královně, rozkročené na stupínku na step aerobic. V rukou držely vybělené kosti a prováděly bicepsové zdvihy. Když se člun přiblížil, královna si narovnala diadém z bílého froté a ironicky se usmála.

Dobře, dobře, já vím! Člověk si tu nemůže jen tak chodit nebo lítat, dokud si s nepromluví královnou, říkala si Julie. Ta to tu zorganizuje. Ve všem se vyzná. Ještě štěstí, že my dvě jsme kamarádky. Snad to bude stačit. Snad jsme kamarádky dost. Najela přídí na břeh a seskočila do bílého písku. Nasadila zářivý úsměv a nadšeně zamávala. "Ahoj, Zuzano!"

"Zas to ke mně vlezlo," zavrčela královna. "To si to neumíš ohlídat?" Štítivě sáhla do kapsy tepláků a vytáhla všechny tři děti. "Tady je tvoje dcera. Tak se koukni, jak ses na ní provinila."

Ba ne. Nebude to stačit, uvědomila si Julie a přestala mávat. Úsměv se odloupl a odpadl jí z obličeje. Julie nenápadně udělala patou důlek v písku a kradmo ho tam zahrabala. Radši si na to místo stoupla, aby to nikdo nepoznal.

Děti si ji s odporem měřily. "Tys mi podepsala ten úkol, a přitom byl blbě!" obvinil ji Pavlík. "Piškůtky! Piškůtky! Ci!" kňourala Mína. "A mně jsi nevyprala ty džíny!" zaječela Pavlína. "A nepřihlásilas mě do soutěže! A nezaplatilas mi obědy! Mamí, ty jsi fakt úplně neschopná!"

A máš to, konstatovala černá díra pobaveně. Tak už to řekla.

"Dětem bude líp bez tebe," pokračovala královna. "Na tom se shodla naše Bílá rada i tvoje Černá díra. Nová manželka to bude mít pevně v rukou. Pavlínu donutí chodit ke mně na cvičení a Pavlíka naučí matiku. Mína nedostane žádné piškůtky, když nesní rybu. Je to tak jednoduché. Zvládnul by to úplně každý."

"Já ne," zamumlala Julie unaveně. "Vím, že máte pravdu, tak co. Strč si děti zase do kapsy, nebo je vraž do děcáku. Dejte mi všichni pokoj."

"Že se nestydíš! Měla bys mít víc mateřské lásky," napomenula ji královna.

Julie zaťala pěsti. "Nemám! Právě došla!" zaječela na ni. "Já už domů nejdu! Nechci tam s nima bejt! Vzaly mi všechno, co jsem měla. Někam mi zašantročily křídla!"

Zuzanu to nevyvedlo z míry. "Ale křídla sis zašantročila sama," upozornila ji s úsměvem. "Nejsi schopná mít ve věcech systém. Jaktěživa doma nedokážeš pořádně uklidit, tak se nediv, že se ti ztrácejí věci."

"Máte všichni pravdu! Pravdu, pravdu, pravdu! Kolikrát to ještě chcete slyšet?" ječela Julie. "Jsem prostě špatná organizátorka!"

Královna se na ni zkoumavě zadívala. "Jsi nějaká nervózní. Možná by ti pomohl elixír stáří," mínila. "Tobě přece nezáleží na tom, jak vypadáš. Nijak o sebe nedbáš. Pořád si myslíš, že přirozená krása tě prozařuje tak nějak zevnitř a že aerobic je jenom pro slepice, které jsou chorobně soustředěné na sebe a svou postavu, co? Čili tohle je pro tebe přesně to pravé. Trochu se napiješ, a pak rovnou zmoudříš. Funguje to trochu jako dělená strava."

Julie přestala ječet. Vyčerpaně si sedla do písku a přikryla si hlavu rukama.

"Tak platí!" Zuzana tleskla a mávla na dívky ze své družiny. "Holky, jdeme na to! Raz, dva, hop! Jedem! Naštěstí tu máme čarodějku. Ta vaří všechny lektvary. Je to moje nejmilejší dcera, tak dneska povede rozcvičku. Štíhlá, energická, schopná... hej, nespi mi tady, Julčo! Hezky se na ni podívej. Taková jsi měla být!"

Julie vzhlédla. No samozřejmě. Je tady! Babici poznala okamžitě, přestože vínově rudý kostýmek se zrovna změnil ve vínově rudý top s elastanem a vínově rudé tepláky do zvonu. Babice ve svižném tempu míchala něco v kotlíku.

Že jí to ale sluší, co? A jaký má milý úsměv! Babice je štíhlá, energická a schopná. Večer si sedla ke kouzelnému zrcadlu a posílala maily, zatímco ty jsi vtipně odrýpávala brambory z podlahy, podotkla černá díra. Znát se se správnými lidmi, udržovat kontakty... to je prostě networking, chápeš. Lidi se holt potkávají. I když někdo by tomu mohl ze závisti říkat Tajné spiknutí.

To by mi přece neudělal, řekla Julie. Můj manžel je nejlepší! Přece by nemohl...

Neříkej, že zrovna ty si zasloužíš nejlepšího manžela, posmívala se černá díra. Zvlášť když jsi taková nepřející semetrika! On to nemyslel špatně. Člověk holt musí. To víš, přece jenom... byla to jeho první láska. Copak tebe to nedojímá? Ona je taková osamělá a křehká... rozumíš, tak nějak jako tam vevnitř v nitru. Navenek štíhlá, energická a schopná, ale to je jen maska, kterou si nasazuje, aby jí neublížil krutý svět a ty. Než abys na ně dva hloupě žárlila, měla bys radši respektovat její morální převahu a čarodějnické umění.

Babice rázně listovala v kuchařkách a odměřovala přísady na elektronické kuchyňské váze. Pět bobulí rulíku, jedno vraní oko a špetka sušeného durmanu. Zuzana jí s úsměvem nahlédla přes rameno a přihodila do kotle ještě taky najemno nasekané břečťanové listy.

To není možné. To není pravda, říkala si Julie. Copak mě fakt chtějí otrávit?!

Černou díru to upřímně pobavilo. Nebuď labuť! Jaképak otrávit? Pořád ti říkám, aby sis to nebrala osobně. Vůbec jim nejde o tebe! Ale na někoho to prostě padnout musí. Tak to odjakživa funguje: to je ta kosmická spravedelnost, vesmírná rovnováha a harmonie s přírodou. Někdo musí dostat elixír stáří, aby někdo jiný získal elixír mládí. Babice uvaří lektvar, a ty budeš hodná holka a pěkně si to vypiješ. Přece bys někomu jinému nechtěla upřít věčné mládí, viď že ne?

Ne, ne, to samozřejmě ne, ujistila ji Julie chvatně. Ale stejně to pořád nedokázala pochopit. Copak to Zuzana nevidí? Jak jí to mohlo uniknout? Vážně jí nedochází, co je babice zač?! žasla v duchu. Tolik jsem na ni spoléhala... že ví všechno nejlíp... že ocení tu pravou, přirozenou krásu... a že mě před podobným nedorozuměním ochrání. Jak se mohla takhle splést? Proboha, jak mi to mohla udělat?! Jak mi to mohli udělat – všichni?!

Tak už se nerozčiluj. Takové věci se holt stávají. Víš co, zahrab se do písku, radila jí černá díra. Nasyp si ho na hlavu místo popela. Třeba si tě nevšimnou. A vrazí elixír stáří někomu jinému, třeba té zrzavé holce támhle vpravo nebo té blondýně na kraji... to by asi bylo lepší, no ne?

Babice naposled promíchala směs. Hodila do kotle červené biojablko, plod ekologického zemědělství, a počkala, až důkladně nasákne elixírem.

"Julčo! Svačinka!" zavolala Zuzana, rozhrábla písek a rázně vytáhla Julii ven. "Nemůžeš být pořád takhle nepřítomná! To dospělá žena nedělá. Koukej stát oběma nohama pevně na zemi!" Oprášila si dlaně, založila si ruce a posměšně si ji měřila.

No jo; tak to asi nepomohlo, to s tím pískem, konstatovala černá díra. Zase sis to špatně spočítala, zlatíčko. Přece sis nemohla myslet, že se do takového mrňavého důlku dokážeš schovat. Už jsi holt dospělá, čili žádný drobek. Vždyť se tam ani nevejdeš.

Julie bojovala s panikou. Tak co mám dělat? Co si mám počít? úpěla v duchu. Kruh jezerních panen se kolem ní výhrůžně stahoval. Labutí princezny tloukly do rytmu kostmi jako ozvučnými dřívky. S každým úderem byly blíž.

Co by? Nic zvláštního podnikat nemusíš, řekla černá díra nevzrušeně. Prostě se chovej jako vždycky. Babice ti přinese jablko až pod nos, a ty, protože jsi to co jsi, si ho klidně vezmeš. Bylo by ti trapné dělat z toho problém. Nikdy by ses neodvážila dát najevo nespokojenost. Budou se na tebe dívat a čekat, co s tou jedovatou náloží provedeš, a ty – i když víš moc dobře, co je to zač! – jablíčko pěkně vyleštíš a ze samých rozpaků ho sníš, aby se náhodou nezlobily. Ty jsi totiž moc pěkné kačátko. Jsi úplně jiná než kačátka ošklivá.

Husa mezi labutěmi.

Julie se roztřásla. Najednou to viděla úplně jasně – to, co dopustila, a jak blízko si je k sobě pustila. Kruh byl tak těsný, že se ani nemohla nadechnout. Nebo snad... mohla se nadechnout právě naposled.

Zachvátila ji panická hrůza. A vzápětí vztek.

Vtáhla do sebe ten jediný zbývající doušek vzduchu. Ne! zaječela ze všech sil, jako doma ječívala na děti. Vypadněte! Nenechám si užírat z mísy! Chci zpátky, co mi patří!

Jezerní panny překvapeně couvly. Ale Julie neztratila páru. Popadla pištící babici a posadila ji rovnou do kotle. Chytila stupínek na step a narazila ho Zuzaně na hlavu. Sebrala dvě holenní kosti, které někdo leknutím upustil, roztočila je a jediným úderem pokácela celý půlkruh labutích princezen. Přeskočila horu padlých nepřátel a rozběhla se do paláce.

Další schody dolů: a brala je napřed po dvou, pak po čtyřech a nakonec po patnácti. Vykopla postupně dvanáctero dveří – a když už v tom byla, vyrazila i ty třinácté. To byla ovšem tajná komnata, evidentně plná pokladů. Na podlaze se vršily zlaťáky, šperky, kreditní karty a příručky o investování, ale Julie se ničím nenechala zmást a vyrazila rovnou ke staré dřevěné truhle v rohu. Poslední karatistický úder. Víko se roztříštilo... a konečně je zase držela v náručí. Bělostná labutí křídla – její vlastní, slušně zachovalá, vůbec neprožraná od molů.

Srdce se jí sevřelo. Najednou si vzpomněla. Jak chodila na přednášky a četla stohy knih a vymetala ujeté výstavy v obskurních galeriích. Jak jezdila na čundry, přespávala v lese a válela to na kytaru. Jak zkoušela súfijské tance a učila se reiki. Jak hrála amatérsky divadlo. Byla toho spousta, co kdysi měla a pak odložila. Spousta věcí, které dávaly životu barvu a chuť. "Ty jsi úplně jiná než normální ženské," říkával jí v těch dávných dobách její tajný milenec z velkého světa, který tehdy ještě nebyl nejlepším manželem. "Dá se s tebou mluvit o čemkoliv." Ale pak přišly děti a nechala školy a najednou jí bylo trapné ještě chodit tam co zamlada. Bylo jí trapné mluvit o tomtéž co zamlada! Do toho světa už nepatřila. Nechtěla tam patřit. Stala se z ní důstojná a zodpovědná osoba.

Navlékla se do kostýmku, aby nejlepšímu manželovi nedělala ostudu před kravatami a kufříky kolegů z práce, ale stejně se to nepovedlo. Jejich manželky ji prokoukly. Zuzana ji prokoukla taky. Všem jim byla k smíchu. Čím ji vlastně dokázaly tak vyděsit?

Tak jak tak, povedlo se jim to dokonale. Stala se projekcí cizích představ. Neriskovala nic, co se od matky tří dětí nečeká. Občas zašla na výstavu – obrázků z večerníčků. Schovala se mezi hrnce a zpívala jen ukolébavky – bez kytary. Ale možná své děti podceňovala. Možná by i je zajímalo něco z toho, pro co kdysi žila. Možná by se jí kvůli tomu vůbec nesmály.

Možná by je pak měla mnohem radši.

Vracela se z podzemí. Držela v náručí svá stará křídla, ten chomáč peří, a v hlavě jí zněly zvony divokou vítězoslávou. Ještě ano! Ještě mám naději!

Najednou věděla, co je zapotřebí. Co musí udělat – odkud a jak. Zachrání svoje manželství. Zachrání svoje děti. Zachrání sebe. Dokáže cokoliv! Vždyť kotlík se převrátil a elixír stáří se beze stop vsákl do písku. Byl to jenom ošklivý sen. Je to pryč, úplně pryč. Ve skutečnosti se vůbec nic neděje.

Noc se přelévala k ránu.

Černá díra bděla. Pomalu a bez zášti si ukousla svůj díl.

Další iluze, holka.

Ale neboj se, ráno si všimneš. Ujasníš si, kde začíná realita... a že to peří, které k sobě tak nadšeně tiskneš, je akorát tvoje peřina.

Ve skutečnosti máš jenom mě; a se mnou už nikomu moc času nezbývá.

Stejně to máš naplánované. Vstaneš, naženeš děti do školy, odtáhneš Mínu do školky a půjdeš k doktorovi. Budeš se usmívat na sestřičku, jak jsi zvyklá. Nic se přece neděje; zatím. Nic se přece neděje.

Pak ti to doktor konečně poví. Řekne ti, co jsem zač.

comments powered by Disqus