Ceny (tedy literární)

Získat nějakou literární cenu se člověk občas aktivně snaží (když sám pošle nějakou práci do soutěže), občas ho to jen tak nedopatřením postihne (to když nad seznamem roční produkce krouží tužky Akademiků a hledají si oběť). Ve žánru SFFH existuje soutěží spousta a vítězství v nich většinou vede ke získání nějakého prapodivného artefaktu. Artefakty se postupně hromadí a předpokládám, že krabice od banánů, do které je pohřbívám já, jednou dosti zamotá hlavu/y mimozemským archeologům a povede k vleklým vědeckým sporům, týkajícím se kultovního významu sošek černých Mloků obcujících se Sfingou. Leda že by mimozemské badatele napadlo podívat se na tento web; pak by měli ovšem jasno.

Protože jsou ve sbírce i kousky starobylé a kuriózní (například Conanova noha), pokusím se je tu zdokumentovat.

O stříbřitělesklý halmochron

Tak kupříkladu vlastním dva halmochrony (neboli stroje času). (Obrázek přidám časem, když jsem je chtěla vyfotit, zjistila jsem, že jsou nejspíš někde na chatě, takže je napřed musím najít.) Soutěž 'O stříbřitělesklý halmochron', pořádaná SFK Andromeda v Plzni, pokud vím dodnes existuje, ale změnila se spíš v záležitost prognostickou. Před dvaceti lety šlo prostě jen o to, napsat povídku o cestování časem, což jsem tedy učinila (právě dvakrát v životě - časovky nejsou moje parketa :). Jeden model Halmochronu je z roku 1988 a druhý z roku předtím nebo potom. Už si to přesně nepamatuju a nějak ty své dva exempláře pořád nemůžu rozchodit, abych se tam mohla zajet podívat.

Villoidus viridis

'Villoidus Viridis' neboli 'Huňáč zelený' byl název školního časopisu na MFF UK (a k němu příslušného sci-fi klubu, jeho povídkové soutěže a následně taky obludy, sloužící v té soutěži coby hlavní cena). Jeden z mých Huňáčů je skutečně skrz naskrz huňatý a zelený a zjevně vznikl partenogenezí z klubka vlny, tedy stejným způsobem, jakým vznikají bambule na čepice. Opatřen byl párem mrkacích modrých očí, které vyhlížely mírně morbidně, ale modrá složka postupně odpadla a chudák huňáč je teď slepý. Dále je vybaven drátěnými nožičkami, pozůstatku to nějaké výpočetní techniky.

O druhém Huňáči mi při vyhlašování bylo řečeno, že letěl vzduchem po mimoprostorovém skoku, narazil do skály, zabořil se do ní - a zkameněl. Nehodlám tuto verzi zpochybňovat, vždyť kdo ví, co Huňáči ve volném čase dělají. Jisté je, že na pohled se jedná o pískovcový kvádr formátu A4, ze kterého trčí pečlivě vytesaná nahá zadnice mimozemského tvora. Mírně nazelenalý je taky, ale to jen proto, že léta ležel venku na skalce a trochu tam obrostl lišejníkem. Do domu nebyl vpuštěn, nahaté Huňáče do beden od banánů neberem. Nechci vidět potíže mimozemského vědce, který TENHLE kultovní předmět bude jednou analyzovat.

Ikaros

Měla jsem nešťastný zvyk vyhrávat ceny PŘEDTÍM, než se stihly pořádně ustálit, etablovat a nadefinovat. Ikaros změnil vzhled (v pozdějších letech to byl jehlan s koulí na vršku) i náplň (stal se povídkovou soutěží časopisu Ikarie a ještě později zmetamorfoval v Daidala, když Ikarie zanikla a povstala XB-1); ale kdysi dávno, dávno, DÁVNO se uděloval dodatečně za knihu roku, tak jako dnes ceny Akademie SFFH, a tak mě to jaksi potkalo. Píšíc tento komentář snažila jsem se to dohledat na webu, ale o ceně není skoro ani zmínky, a už vůbec ne o tom, že bych ji snad někdy vyhrála já, ale na druhou stranu tady tu sošku mám a za celých dvacet let ji nikdo nenárokoval, takže nejspíš bude asi moje. Ubohý Ikaros v podobě koule na knize, možná jediný svého druhu, ale bohužel nevydržel nájezd mé třetí dcery, přezdívané 'Ničitel světů', které zjevně ona zlatá koule připomínala něco jako míček, a rozhodně něco, co se dá vzít, sundat a zahodit. Na prvním obrázku je k vidění Ikaros, jak vypadá teď, a na druhém tak, jak vypadat bude, až ho jednou někdo v Roklince znovu skuje v jediný celek za pomoci lepidla na keramiku.

Ludvík

Cena fandomu, pojmenovaná po Ludvíku Součkovi a udělovaná za zásluhy, měla v jednu dobu i svou verzi literární (za záslužný spis); a takto jsem k ní přišla (dle nápisu zřejmě v roce 1991).

Cena Karla Čapka

Dva Mloci. K těm není co dodat. CKČ každý scifista zná - a kdo není scifista, ten to stejně nepochopí.

Cena Akademie SFFH

Dvě Sfingy. To taky nikdo nepochopí.

O nejlepší fantasy

A zde již slibovaná Conanova noha. Oprava rádia Jerevan: ne, není Conanova, ale Jana Kantůrka (jinak dvorního překladatele Zeměplochy Sira Pratchetta), a není jeho osobně, nýbrž z jeho postele. Před dávnými věky, když Klub Julese Vernea vynalezl soutěž O nejlepší fantasy, jsem se to opět doslechla příliš brzy. Soutěž existuje dodnes a má vcelku renomé; vítězové jsou na pódiu slavnostně pasování za Lady či Sira Fantasy a obdrží zcela funkční ocelový meč; ovšem já, trubka, vyhrála už nultý ročník, a ten proběhl dřív, než si to organizátoři stihli celé pořádně vymyslet. Tím pádem mě všechny zmiňované vymoženosti minuly. Nejsem ani Lady, ani Sir, a nemám na to meč. ALE ZATO MÁM TU NOHU!!! Noha se správně jmenuje 'Sloup s rudými hřeby' podle jedné conanovské povídky a zpodobňuje, inu, sloup s rudými hřeby (teď už jsou ovšem spíš zelené), ke kterému byl polonahý Cimmeřan připoután, zatímco kolem STRAŠNÉ COSI; nejspíš zuřili démoni. Tolik teorie. Prakticky si to představuju tak, že členové KJV v čele s Egonem Čierným den před předáváním ceny v zoufalé snaze opatřit artefakt jako zuřící démoni vtrhli k Honzovi Kantůrkovi domů, opili ho rumem, podřízli mu postel a jednu nohu sebrali; ale to je jen apokryf, možná to celé proběhlo nějak decentněji. Zbytek postele pan překladatel zřejmě uhájil, protože další Sloupy už se nekonaly a přešlo se radši na ty meče, aby to bylo jednodušší. Noha mi zůstala a jednou, jednou, JEDNOU ji použiju coby kolík proti upírům, čímž mi zachrání život a svou nadřazenost nad meči definitivně prokáže. (Což mi připomíná další smutnou skutečnost, kterou tu musím zmínit - ona vítězná povídka pojednávala, ehm, o lásce dívky k upírovi. Zase špatné načasování! Napadnout mě to o patnáct let POZDĚJI, měla bych meč a byla bych v balíku.)

Disclaimer:

To, že mám většinu cen po dvou, NENÍ proto, že bych u jednotlivých kusů předpokládala opačné pohlaví a doufala, že se rozmnoží. Prostě to tak vzniklo při sledu činností 'pokus', 'verifikace', 'odchod'. Žádné další ceny nebudou, už léta nikam nic (ani nikoho někam) neposílám.

comments powered by Disqus