Václav a kněžny

Bonusová scéna k novelce O snovačce a přemyslovi

Kazi se vymluvila. Zanechala Bivoje u stolku tam venku, spokojeného a beze strachu. Prošla honosnými dveřmi ze zlata a skla do temných útrob hotelu Evropa; ale místo aby hledala dveře s panenkou, jak předstírala, její kroky se stočily k samým okrajům světa.

Prodrala se houštinami štíhlých, zlatavých rostlin florální secese. Proběhla sloupy dýmu z věčných ohňů, které sloužily jako zdroje kouřových křivek. A byla venku.

Náměstí vřelo stíny: nepřehledná změť. Ale Kazi bylo úplně jasné, že Libuše stojí až úplně nahoře - někde tam na pěší zóně, kde ještě před pěti lety vedla magistrála, nebo dokonce přímo na pískovcových schodech Muzea. Vždycky to byla výhoda, obsadit vrcholek kopce.

Stojí tam a dívá se dolů. Sleduje každý pohyb. Čeká-

Proto nebylo radno jít jen tak otevřeně přes Václavák nahoru. Kazi seběhla do podchodu metra, aby se nepozorovaně dostala do Vodičkové. Plánovala, že prokličkuje souběžnými ulicemi. Bude se krýt v pasáži Blaník. Odtamtud zaútočí přímo na schody. Zatímco běžela, přemítala, v co by se daly změnit, aby se Libby propadly pod nohama.

Když se přiblížila k náměstí, zvolnila. Zády se přitiskla k fasádě Domu módy a opatrně vyhlédla přes roh.

Schody Muzea byly prázdné.

Počítala s tím tak najisto, že tam Libby bude stát, - nadutě, hrdě, se založenýma rukama! - že ji pohled na to prázdné místo na chvíli úplně vyvedl z míry. Libby se možná taky kryje. Bylo to jen logické, trochu se schovat; přikrčit se někam do stínu, možná za žulový podstavec sochy, a zaútočit nečekaně-

Kazin pohled bezděky zalétl ke Svatému Václavovi. Načež narazil na další prázdné místo.

Kůň tam stál sám. Na jeho hřbetě nikdo neseděl. Slovutný patron české země byl pryč.

V dalším okamžiku se stalo všechno naráz. Nad její hlavou se roztříštilo sklo; tam v okně se vztyčila Libby - ne na vrcholku kopce, nýbrž zkrátka v prvním patře, přímo v butiku se spodním prádlem, - vykláněla se do ulice a křičela první slůvka vražedného řetězce, spojeného s rohem domu. Kazi se rozběhla na náměstí, aby unikla z nebezpečného místa. A letící smyčka zasvištěla vzduchem – úplně odjinud.

Chapadlo se jí ovinulo kolem pasu. Přilnulo k ní jako tlustý černý had škrtič... ale had to být nemohl, to viděla, protože neměl hlavu, nýbrž jen velký mosazný kruh. Marně se snažila tu věc identifikovat, aby mohla složit řetězec a zase se jí zbavit. Zrovna tak marné bylo snažit se ji servat rukama. Kolem hrudi se jí bleskově ovíjely nové a nové smyčky. Dusily ji. Najednou se nemohla nadechnout; a jak lapala po dechu, mosazný kruh se jí vklínil mezi zuby a znehybnil jí jazyk.

Zachvátila ji čirá hrůza. Řetězec už neupřede! Protože teď nemůže promluvit.

Had ji táhnul přes náměstí přímo k jezdecké soše bez jezdce. Smýkl s ní kolem novinového stánku. Kazi narážela koleny do laviček a kamenných květináčů; snažila se vyškrabat na nohy a popoběhnout sama, ale většinu času ji jenom vlekl po dlažbě a rozdíral jí kůži na holeních. Najednou postřehla pohyb a uvědomila si, že Libby je tu s ní, a to v úplně stejném postavení: vlečená po náměstí hadem. Libby na ni vrhla pohled plný nenávisti. Ovšem ani ona nemohla mluvit.

Smyčky se napjaly a zvedly Kazi do vzduchu. Zase se ocitla na nohou, stejně jako Libby. Stály vedle sebe a vzhlížely k obrovitému muži. Zřejmě to taky obě naráz pochopily: hadi vycházeli z jeho ramen.

"To se ví, že jsou to moje ruce!" zavrčel muž kovovým, trochu pisklavým hlasem. "Já vám dám hady! Úplně stačí, co mi s nima provedli, svině." Znechuceně potřásl hlavou. "Celý národ zná jenom ten okamžik, jak se držím v Boleslavi za klepadlo. Nic jiného o mně nevědí. Je to tak zprofanovaná scénka, že mi kvůli tomu klepadla vrostla do dlaní; mosaz do bronzu-"

Libby vydala neartikulovaný zvuk. Zoufale se zazmítala.

Svatý Václav si je ostře měřil. Jeho mosazné kruhy, které obě měly v ústech, sebou zaškubaly. "No dobře. Já to teda vyndám, holky. Ale musíte slíbit, že nebudete nic spřádat!" řekl varovně. "Jinak vás uškrtím."

Mosazný kruh se stáhl. Dokonce se zdálo, že i smyčky trochu povolily. Pachuť kovu v ústech přetrvávala; ale Kazi se aspoň zase mohla nadechnout.

Promluvit ovšem rozhodně nestačila.

"Náš spor se týká záležitosti, která zasahuje i do tvého bytí, Václave," spustila Libby okamžitě. Už sama její rázná, strohá manažerská dikce vyvolala v Kazi záchvěv oslepující nenávisti. "Jsi patron české země. Byla bych ráda, abys jako kompetentní osoba zvážil všechny důsledky a byl mi nápomocen-"

"Wenceslas," skočil jí Svatý Václav do řeči. "Používám teď výhradně tohle jméno. Všude, kde na tom záleží, mi říkají takhle. Všichni lidi mají jednu víru. Jsou jako jedna velká rodina!" Natáhl krk a vyhlédl přes jejich hlavy. Zatímco se rozhlížel, nasadil vlídný, povznesený úsměv. "Jo, mimochodem - umím číst myšlenky. Pochopitelně jsem si všiml, o co jde v tom vašem údajném sporu, kočky... ale říkám vám na rovinu, o tomhle už je dávno rozhodnuto! Vezměte si třeba jen tohle jedno náměstí. Víte, kolik existuje bedekrů a map, na kterých se to tady jmenuje Wenceslas Square ? Všichni sem chodí a v hlavě mají jedině tohle. Wen-ces-las-squa-re! " Znovu úsměvy; Václav-Wenceslas je neustále vrhal na všechny strany. "Všichni se na mě dívají," dodal samolibě. "Pořád! Všichni si mě fotografují – a natáčejí! Od rána do večera! A dokonce i v noci. Jeli takovou strašnou dálku, jen aby se mohli projít kolem mě... kolem , sem a tam!"

Poslední povznesený úsměv do davu... načež se jeho bronzová tvář zachmuřila. "A z toho plyne, holky – nebudete se mi tady prát! " uzavřel důrazně.

Libby měla tváře úplně rudé. Možná ji taky uráží, říkala si v duchu Kazi, co tenhle senilní starý-

"Tak vy si takhle sprostě myslíte!" vyštěkl v tu chvíli Václav-Wenceslas se záchvěvem vzteku. " Klidně-si-tu-takhle-myslíte! Víte vy, o co já jsem mladší?! Táhněte odsud! Běžte pryč!" Chapadlo, které drželo Libby, se vymrštilo do vzduchu. Jak se bleskově rozvíjelo, roztočilo ji jako káču. A Libby zmizela.

Kazi drkotaly zuby. "Kam se-"

"Rovnou do jámy pekelný!" zavrčel Václav-Wenceslas. Zblízka se na ni díval, nepohnutě, bronzovým pohledem zpod bronzových víček. "Nemám rád tyhle typy," ulevil si. "Manažerky ženský jsou stokrát horší než manažeři chlapi. Chovají se drsně, protože si potřebujou něco dokázat. A když se to nedaří, přehodí výhybku a hrajou na city. Člověk nikdy neví, na čem s nima je." Povzdechl si. Skupinka přízračných turistů prošla skrz ně; zacinkl smích a klaply spouště fotoaparátů.

Kazi je provázela pohledem. Tam vzadu už na ně čekal svatý Vojtěch a naháněl je pádlem k horní části náměstí, kde Anežka s Ludmilou, každá u jedné litinové lampy, předváděly tanec u tyče. Prokop nikde v dohledu nebyl.

"Toho hledáš marně," prohodil Václav-Wenceslas. "Místo něj je tu Boleslav. Můj brácha se zase vrátil, sígr jeden. Chápeš, ne? Od té doby, co draví developeři poddolovali celý vrch Žižkov kvůli tomu tunelu a spadlo jim mauzoleum i kůň, jsou všechny sochy nervózní. Na koni jsou jenom ti, co dřív koně nedostali." Václav-Wenceslas se znovu rozhlédl a nasadil úsměv, ale ten byl tentokrát o pár dílků trpčí.

"Ty jsi aspoň pochopila, že je to ztracená věc," zamumlal, když další turisté přešli. "Udělej, co musíš. Zachraň aspoň sebe. Stejně se nemůžeme ubránit. Máme několik národních symbolů, které vzdorují proudu jako balvany v řece. Voda je neustále omílá. Obrušuje. Přežvykuje. Zplošťuje. A pokud jde o řeku – v té stejně žádná čistá substance není. Prahou přece teče řeka Blatava, čtyři milimetry hluboká a plná pijavic. Národ v sobě dávno rozpustil všechno možné, co proud strhl z kdejakého cizího břehu-"

"Už musím jít," řekla Kazi.

Václav-Wenceslas odvrátil oči. Beze slova uvolnil sevření. Možná vzápětí zapomněl, že tu Kazi vůbec někdy byla. Jeho ruce se smrštily na normální délku; tiše tam stál, opěšalý jezdec s klepadly místo dlaní, a nekonečným úsměvem v bronzu žehnal svému náměstí.

comments powered by Disqus