Pán všech krůpějí
Ukázka z románu
Tu noc Voda pronikla až k ní.
Eithné musela být v šoku; vzpomínala si jen, jak jí Mai páčí čelisti a leje jí do úst nějaký lektvar. Pak celé hodiny ležela oblečená na posteli v neurčitém stavu polospánku a trpně přijímaného bdění, zahlcená vířícími obrazy šupin a ploutví – pronásledovaná neodbytnou představou, že se dusí pachem ryb, ale neschopná vstát a otevřít si okno. Bylo dávno po půlnoci, když si najednou vzpomněla na tu starou dětskou básničku, a pak ji vzápětí překvapil kloktavý zvuk. Pomalu si uvědomila, že je to její vlastní smích. Kousla se do rtů a nechala toho.
Mechanicky vstala, zapálila olejovou lampu a roztřesenýma rukama sáhla pod polštář. Stará otlučená šperkovnice si rychle našla její dlaně. Eithné pomyslela na Pečeť, skrývající se v hnízdě z odřeného sametu jako spící chřestýš. Stále necítila strach. Vnímala ho, to ano, z dálky a cizíma očima. Ale necítila.
Braen.
Jméno jejího syna jí zazvonilo v hlavě jako mince na dně džbánu.
Voda. Rusalové. Braen. Musím tam jít.
Odklopila víko šperkovnice a modravé ostří znaků jí zasvitlo vstříc: jediná zbraň. Hrany písmen mizely a zase se zjevovaly jejím očím jako záblesky šupin pod hladinou, jako přízračné stíny něčeho bezejmenného v hlubinách vod – dokonalé a čisté, úpravné jako složitý ornament. Byly vedeny tenkou linkou a vystupovaly z hlíny tak ostře, že to skoro vypadalo, jako by visely nad povrchem. Byl to reliéf, nebo jenom přelud? Eithné rozhodně nepodlehla nutkání přesvědčit se hmatem, protože dobře věděla, co se stane, když se dotknou lidského těla. Jejich ledová neoblomnost jí dodávala klid.
Ještě byla pod vlivem lektvaru, to poznala podle lehkosti v hlavě a mírné euforie, ale už dokázala chodit a mluvit a jednat jako obvykle. Bez nehody dorazila ke dveřím Braenova pokoje a zatápala po klice. Neměla v rukou cit a otevřela je příliš prudce; těžké dřevo zadunělo při nárazu o zeď. Ale jeho to nevzbudilo.
Ležel na posteli napříč, nohy mu visely dolů, jako by se dovlekl až tam, ale neměl už sílu uložit se pořádně. Přikryl se pláštěm, který v průběhu noci napůl sklouzl na zem. Okraje látky pleskaly v průvanu. Eithné cítila tentýž řezavý chlad a vdechovala stejný palčivě svěží vzduch, prosycený solí a vlhkostí, jako by stála za noci u moře. Potlačila odporné představy, které to v ní vyvolalo, obešla nehybné tělo svého syna a pohlédla mu do tváře.
Vypadal strašně. Jeho nezdravě bledý, přepadlý obličej víc připomínal lebku umrlce než tvář mladého muže. Vlasy mu trčely na všechny strany a jejich lesklá čerň ještě zdůrazňovala tu bílou – skoro by z něj šel strach, ale ona to jenom poklidně zaregistrovala a uložila někde na dně mysli. Tohle nebylo nejhorší.
Postavila lampu a dotkla se jeho nahého ramene, ledového jako mramor. Tiše se zasmála poskakujícím stínům vlastních prstů, které křižovaly jeho kůži jako tmavé brázdy. Co máš společného s Těmi, kteří žijí v hlubinách? ptala se ho v duchu. Za bouře jezdí na hřebenech vln král Drazzanacarns, jehož jméno zní jako burácení příboje, a plnými hrstmi rozsévá perly, z nichž sklízí smrt. Nepostřehnutelně projde kolem, a pak voda vyšplíchne z džbánku a na kamení se změní v louži krve. Lidé sbírají jeho perly a roztloukají je v prach, aby magii moře zbavili síly – a na oplátku těla padlých, kteří zemřeli v té válce, nasáknou solí a stanou se potravou ryb. Tělo mého muže také připadlo rybám, Braene – tam v Přímoří; a pozřely i tvoji duši a můj klid.
Jsi jedním z Nich...?
Cítila, jak se jí při tom pomyšlení ústa křiví jako zmačkaný pergamen: nejspíš nějaký tik v obličeji.
Pán všech krůpějí bojuje o tvou duši.
Voda je všude kolem nás.