Dračí doupě

Dračí doupě samozřejmě představovat nemusím. Někde (třeba na scifistickém webu Legie) jsem zmiňována coby spoluautorka Pravidel, tak to tady uvedu na pravou míru. Nachomýtla jsem se k Doupěti v samých začátcích (přesné okolnosti této nehody popisuji v Minipamětech), čímž jsem se stala na věky věkův součástí panoptika voskových figurín Otců/matek zakladatelů, kteří/které přinesli/y hry na hrdiny do Česka. Dračí doupě si dávno žije po svém a radostně bují v Ostravě pod vedením Bouchiho z Altaru, je opečováváno armádami kněží a vyznavačů a vůbec se mu dobře daří, ovšem já už s ním dávno nic společného nemám. V létě 2011, když vyšlo Doupě 2.0, z příručky pro hráče s definitivní platností a už navždy zmizely poslední cáry textů, které jsem tam kdysi psala (což byla hlavně dvě vzorová dobrodružství v úvodu). Účastnila jsem se křtu knihy na Gameconu, potřásla si rukou s týmem mladých tvůrců, získala podepsaný výtisk Pravidel, který od té doby pietně opatruji, a tiše se odebrala do muzea po bok dinosaurů a mumií. Na Dračí doupě mi sice zůstávají pěkné vzpomínky, ale napříště už bude beze mne.

(Akorát ještě dlužno dodat, že argenit si do DrD taky cestu našel, přestože nikoliv mou zásluhou: udělali z něj kouzelný předmět a alchymistu stojí jen pětadvacet magů!)