Agaskové

Místo správného encyklopedického hesla raději úryvky popisu. Tady je Hiri, jedno mládě d-alfských Agasků:

Pod zrcadlem byly ty barvičky. Hiri si je prohlížela každý den; občas k nim nějaká přibyla, jiná se rozbila nebo z ní zmizela všechna barva. Agaska se ještě bázlivě ohlédla po dveřích, a pak vzala ty krásné věci do ruky. Opatrně otevřela pouzdro a vytáhla modré oční stíny. Nabrala si na špičku dlouhého několikačlánkového prstu a namalovala si převislé, vrásčité oční víčko. Připadala si úplně jako slečna Mabel. Vzala do ruky hřeben a začala pročesávat svoji stříbřitou hedvábnou srst.

Prohrabala celou Mabelinu tašku. Jen zelené stíny nechala ležet; na její smaragdové kůži by beztak nebyly vidět. Šklebila se do zrcadla.

Jsem jako člověk, myslela si.

Jsem člověk, protože jako člověk vypadám.

A ještě jeden úryvek:

Jemné rysy, vysoké čelo... a vlasy jako nadýchané bílé hedvábí. Obličej se smaragdovou kůží. Pravzor bytostí, které moc dobře znala... stín z dávné doby, kdy ještě nebyly tím čím dnes.

Agaskové.

Uvědomila si, že ta tvář patří ženě. Srovnala ji bezděky s tváří Hiri a zděsila se, protože rozdíl byl propastný. Nepřípustný.

...

Později spatřili tu ženu, jak stojí v jedné z vnitřních prostor lodi. Byla vysoká a důstojná, oblečená v dlouhých šatech a plášti. Neměla šperky ani zbraně. Jen v sepjatých rukou držela nějaký drobný předmět; svírala ho v dlaních, ukrývala ho před zvědavýma očima. Z nesmírné dálky zazněl její zpěvavý hlas.