Cesta zase zpátky

(ale bez vymetání Kraje)

5. 5. 2004

přichází na svět brněnský suvenýrek Karolína Klímová. Padaly sázky, jestli se se svým entreé strefí na noc čarodějnic, do dne vstupu do EU nebo na narozeniny své starší sestry – a jestli össenský román do té doby bude nebo nebude hotový; ale Karolína sebou manipulovat nenechá (a taky se nehodlá nechat přenášet tři roky, aby Össeanům potřebný čas poskytla). Pokud jde o jméno, vyvázla jen těsně: do poslední chvíle to vypadalo, že se bude jmenovat Uršula po Ursule LeGuin. Jinak se jí říká též Kotěnec (neboli kříženec kotěte a kojence, přebývající v kotci – což je tradiční klímovský název pro dětskou postýlku, odvozený od anglického slova cot a podobnosti s kotcem králičím). Další alternativní název je Plýšek Smíšek (Plýšek pochází ze slova plyš). Kojenec je většinou spokojenec, jen zřídka nespokojenec; coby třetí dítě má stejně nárok jen na mizivý díl pozornosti, takže se chová taktně. Román přesto moc nepřibývá, ale VK neztrácí nervy; napotřetí už jí došlo, že miminčí fáze je dočasná a postupně se čas na psaní zase najde. Tohle stejně bude na dlouho. Össenská věc, původně plánovaná jako povídka, už dávno přesáhla rozsah románu a změnila se v ságu, která nabývá obrovských rozměrů.

2005

Podzim je podzimem i pro Altar. Poslední hra vychází, energie dochází, Martin odchází. Počítačové hry bude dělat dál, ale v Praze. Sedmileté období neustálého přejíždění celé rodiny mezi brněnskou domácností a pražskými přáteli končí paradoxním stavem, kdy VK je s dětmi v Brně (kde obě starší holčičky chodí do školy) a Martin za prací v Praze; tomu se říká výměna rolí! Smutná situace, protože Brno celé rodince přirostlo k srdci; holčičky tu mají kamarádky a skautský oddíl, rodiče kamarády a jachtec, VK už má vyšmejděné dobré obchody a tajné zkratky, bydlení v jiném a přenádherném bytě na kopci nad Pisárkami bylo jak pohádka... Jenže stěhování zpátky je neodvratné.

Březen 2006

přesun uskutečněn. Celá menažérie se ocitá v Úžicích u Kralup nad Vltavou, kde babička s dědečkem VK ve dvacátých letech postavili dům. Martina s tím smiřuje jen název: připadá mu fascinující bydlet u něčeho nad něčím; vzápětí ale přichází přípis od České pošty, že se název ruší a Úžice budou nadále jen Úžicemi bez čehokoliv. V okolí není idyla ani bukolická, ani pastorální, nýbrž jenom to, čemu fytocenologové říkají tak malebně a trefně "postindustriální lada". Hlavní dominantou je komín bývalého cukrovaru a komíny Kaučuku Kralupy, za nocí zářící jako kosmodrom, takže je to přece jenom trochu sci-fi. Pak je tu trať, dálnice a velkosklad Tesco. Dům sám byl před dávnými věky proklet zlou čarodějnicí (jinak to totiž není možné): babička s dědou krátce po dokončení stavby prchli do Prahy, načež byl dalších pětasedmdesát let pečlivě udržován, opravován, přestavován a hýčkán, aniž v něm kdykoliv kdokoliv bydlel. Klímovská družina přijíždí zlomit kouzlo a dobýt zpátky území, které právoplatně náleží předkům...

... ovšem kouzlo je děsivě silné, takže VK od jara do podzimu celou svou duševní kapacitu místo románu věnuje inzerátům realitních kanceláří: pročítá je, zatrhává je, nyje nad nimi, zkoumá je a zahazuje je.

Prosinec 2006

VK sedí v Úžicích, smolí webové stránky a nadává, že nemůže psát román. A dost!