Zahrada jako střed světa

2000

Martinovo věčné "Měla bys psát!" pomalu postrkává kupředu román o Baškrovi. Vylíhne se pár odstavců jakési nové povídky o člověku, který Aš~šáda z Fomalhiwy přiveze na Zem... ale je to bída. Slovo Össe zatím nepadne a nic není na svém místě. Spojení s temnými vodami v hlubinách je přerváno, potrubí zaneseno; asi do něj spadla nějaká plena. VK si přivydělává překládáním harlekýnek a v duchu pořád přerovnává zahrady...

2001

... načež se někdo z kamarádů Brňáků zmíní, že zahradní architektura se přece dá studovat v Brně na MZLU (univerzitě Mendelově, zemědělské a lesnické). Zajímavý nápad takhle v půlce února! Uzávěrka přihlášek je za rovných čtrnáct dní, v den Hedvičiných čtvrtých narozenin. VK počítá na prstech, zkouší to jako u Orwellů, ale pořád a pořád jí vychází, že Bětce bude v září teprve dva a čtvrt roku a do školky ji nevezmou. Celé je to pitomost! Ještě k tomu vzápětí přichází lákavá nabídka z Harlequinu: práce v redakci v Praze na jeden den v týdnu, a s ní spjatá vymoženost zvaná pravidelný plat. Jenže – to je právě ta poslední kapka, která rozhodne: děsivá vyhlídka, jak se autor, který se vlastním psaním neuživí, nadosmrti plácá v nižších patrech autorsko-knihovnické pyramidy. Když už není zbytí, radši aspoň překládat než redigovat, a pak samozřejmě nejlépe harlekýnky, protože zanášejí mozek nejméně; ale ještě lepší bude udělat krok stranou a živit se něčím docela jiným, kupříkladu zrovna navrhováním zahrad. Z koníčka, který ubírá čas, se stane povolání – a z psaní koníček, kterému se člověk najednou může věnovat bez balastu cizích příběhů v hlavě. VK to má bezvadně rozmyšlené. Vyrazí do knihkupectví a odhodlaně otevře tři centimetry tlustý Přehled biologie. Načež užasle zírá: tady rozumí jenom spojkám a občas nějakému slovesu! Dávno již tomu, co se v osmé třídě rozloučila s veškerými přírodovědnými obory. Jenže do dubna zbývají ještě dva měsíce a člověku odhodlanému není nic zatěžko; čili otevřený Přehled biologie nadále funguje jako nezbytná dekorace korbičky kočárku, a s ním se vozí ještě taky skicák, protože záležitost obnáší i kreslení.

Září 2001

Po tom, co se na protějším konci světa stalo, si VK říká, že se musela zbláznit, když chce ve třiceti ještě chodit do školy. Vedle padajících letadel je podobné pinožení malicherné a dětinské. Cokoliv je malicherné a dětinské – a plácání se ve škole ze všeho nejvíc! K smíchu! Jenže co člověk nadělá; čas utíká a světodějné události se rozpustí v událostech všedních. Události všední obnášejí: cestu do školky s Hedvikou, k paní na hlídání s Bětkou, do školy na přednášku, a pak zase totéž zpátky v opačném pořadí. Vaření večeře, překládání na kšeft, chvilka s dětmi a psaní úkolů (vlastních, zatím ne dětí). Paradoxně se ukazuje, že pokud jde o skloubení role mateřské a studentské, problém vůbec není v organizaci, nýbrž v naprosté schizofrenii, spojené s jejich neustálým střídáním.

A stejně to za to stojí!

Zahradní architektura je skvělá! Takhle bezprostřední setkání s něčím, co NEJSOU knihy, je naprostý šok; okno do jiného vesmíru. Tolik chytrých lidí kolkolem – učitelů i spolužáků, – kteří nečtou nic kromě publikací z oboru! VK náhle vidí zvenčí celou tu bublinu kolem beletrie a překladů, ve které se odjakživa plácala. (O to komičtější se najednou jeví starosti různých novodobých intelektuálských grafomanů, kteří píšou knihy o tom, jak je pro ně těžké psát knihy a vůbec nést celé to břímě intelektuálského grafomanství.) Tady se mluví o nádherně skutečných, konkrétních věcech, místo aby se donekonečna přetřásaly abstraktní chiméry. Na jedné straně se vynořují ze tmy záležitosti výtvarné a umělecké, spojené s kompozicí zahrad, na druhé straně zase shrnutí všech možných přírodovědných oborů, které člověk potřebuje, když chce měnit krajinu. VK oprašuje polozapomenutou schopnost psát psací písmena ručně a horlivě drápe poznámky o fyziologii rostlin, životních cyklech hub, brakických vodách, kumulonimbech a náletových dřevinách. Doma to pak nadšeně převypráví Martinovi a dětem. Se slzou v oku děkuje osudu (potažmo Martinovi), že ji dostrkal do Brna, a vděčnost ji neopouští celé ty nádherné dva roky, kdy žije v přesvědčení, že od základu změnila svůj život.

Astuaner...

Jenže člověk osudu neuteče. Mlýny v hlavě melou neodvratně. Přežvykují dodané suroviny způsobem sobě vlastním a sekají sci-fi ze všeho, co do nich spadne – ať je to krasten z batohu, zoroastrismus nebo mycélium parazitických hub. Jaké by to bylo, taková endomykorrhiza v lidském těle...?! Znepokojivá představa. A co třeba tohle: myceliální technologie; všemi žádané; v rukou náboženských fanatiků z 9/11–

Ale kdepak. VK má rozum. Z psaní knih žádná budoucnost nekouká: ani štěstí, ani sláva, ani peníze. Je zahradní architektka. Nechce námět na román!