Jednou bude tma

(Laser, Plzeň 1991)

Rok po Eternaalu vyšla sbírečka povídek, které jsem psala od svých patnácti do devatenácti, posílala do klubových soutěží a vydávala v různých cyklostylovaných fanzinech. Rukopisy ani nemám v počítači, protože většina ještě vznikala na psacím stroji (nepředstavitelná věc dneska: žádné přesouvání bloků, žádné kopírování a vkládání vět – jen otáčející se válec, špínou se zanášející kovová písmenka, sežmoulávající se páska; a vedle na stole červená pastelka, kterou člověk každou chvíli bere a škrtá... a nakonec bez legrace nůžky a lepidlo a rukopis tlustý jako prkno, aby nebylo nutné všechno pořád přepisovat dokola... Každý, kdo nadává na počítače, by si to měl aspoň jednou zkusit na stroji, aby věděl, co má.)

Ve sbírce byla upírská fantasy Tři z Akroné – tehdy přiměřeně objevná, protože o upírech v českých zemích nikdo nic nepsal, – ale dneska už jenom legrační. Pak Rosa Mathiella – o inteligentních rostlinách, které se pokoušejí získat lidskou duši tím, že se tvarují do lidské podoby; předobraz rostlinných bytostí argenitového vesmíru – floraínů. Intelektuálská Růžová krychle, mýtus o Domu a Temnoluru, napsaný formou morbidních seznamů; za tu mi pravověrní scifisté spílali, zatímco pravověrní intouši tvrdili, že jako jediná stojí za čtení. Na několik dalších ne-argenitových povídek lépe zapomenout. 'Argenitové' povídky tam byly tři: Sirrangové, do jejichž přízračného světa létajících plošin bych se ráda ještě někdy vrátila (ale bude s tím takové práce, že to prozatím nechávám být, i když synopse pokračování existuje už dvacet let), Ten, kdo přišel z vesmíru (úplně první povídka, kterou jsem v patnácti posílala do CKČ, ale zde v nové, v pořadí třetí verzi) a Poslední pevnost Šipky (odehrávající se na planetě Fomalhiwě, ze které jsou pak další dva romány). Obě posledně jmenované povídky, samozřejmě důkladně přepsané, vyšly v roce 2010 ve sbírce Na pomezí Eternaalu - Legendy o argenitu, zbytek nechť radši odpočívá v pokoji, hnije a nevylézá.

Smutnou historii měla obálka téhle knížky. Chtěla jsem, aby ji kreslila moje (tehdy) kamarádka, začínající (tehdy) výtvarnice Magda (tehdy) Vodrážková (jinak též autorka archaické první obálky Dračího doupěte a prastaré verze loga Altaru). Při komunikaci ale došlo k informačnímu šumu: to, že obálka má být vytištěná čtyřbarevným ofsetem (což je standardní technologie, kterou jsou tištěny prakticky všechny barevné obálky), jsem já (a následně i Magda) pochopila tak, že se mohou použít jenom čtyři barvy. Zadání bylo bezezbytku splněno, obálka je černo-fialovo-rudo-bílá. Nenáviděla ji Magda, protože jí nebyl dopřán žádný umělecký rozlet; nenáviděli ji všichni knihkupci, protože na stáncích vůbec nebyla vidět; a nenáviděl ji i Tomáš 'Laser' Jirkovský, když za ni nakladatelství Laser připadla cena 'Plivník' za nejhnusnější obálku roku. A za tohle všechno můžu prosím já.