FROM: HYPERION --- --- 19:18:18 11.5.2008

Ahoj, napadlo mě příjít za Tebou s nápadem, zda bys nechtěla napsat článek (cca 10-15 tis. znaků) na téma "Můj život se světem argenitu". Podobné věci publikuji v magazínu F&SF (www.fandsf.cz), kde už vyšly články od O. Neffa, Fr. Novotného, J. Velinského a Vl. Šlechty. Chtěl bych článek o tom, jak vlastně tvůj svět vznikl, jaký k němu máš vztah, jak jednotlivé práce včetně těch kratších vycházely, jak se navzájem doplňují a celý cyklus se vyvíjí... Ale hlavně, tvými vlastními slovy bez nějakých publicistických kudrlinek, prostě ze srdce a klidně i s tím, jak Tvůj soukromý život ovlivnil Tvou tvorbu, vždyť Tvé dílo je myslím i součástí Tebe samé a z toho článku by to mělo být cítit. Co ty na to?

Argenit v domě

Ve chvílích, kdy se vesmír dostane až ke mně, krev začíná vřít. Okna drnčí. Vzduch má jinou chuť. Jsou to dny, kdy s námi u stolu s otřesnou nenuceností sedává cizí chlap v divných šatech a hřeší na to, že je pro většinu lidí neviditelný. Občas tam má i kamarády. Krystal argenitu, čerstvý kousek přímo z planety Fomalhiwy, zase bývá pod utěrkou mezi houskami a vějířkem knuspi; to je moje osvědčená skrýš. Snažím se, aby mi do vesmíru nespadly děti nebo třeba kabelka, takže prostředkem kuchyně vede pořádně tlustá čára. Za ní je území, na které se nedá vstoupit a které se nedá nahmatat. Přestože blízkost psychická je absolutní.

Mám jen dva módy existence: období, kdy píšu, a období, kdy živořím. Ne že by se to navenek poznalo: ať tak nebo onak, vykonávám spoustu všeobecně srozumitelných činností, které jsou normální, očekávatelné a občas dokonce užitečné, jako je třeba uklízení, peskování dětí, vydělávání peněz a placení účtů, a své úchylky si nechávám pro sebe. Dveře do vesmíru dokážu zamknout, pokud je to potřeba. Ale jakmile nastane ta šťastná doba a moji pozornost a soustředění nevyžaduje žádný větší projekt 'reálného' světa (například nějaký ten vztah, porod, stěhování, budování, práce...), ve spodním šuplíku v hlavě se TO okamžitě rozjede. Hlas vypravěče komentuje kdejakou vnější událost a dokonce kdejakou moji myšlenku. A když se událostí a myšlenek zrovna nedostává, je to vůbec nejlepší: vyberu scénu, naženu postavy na jeviště a přehrávám si dialogy. Melodie slov je důležitá. Vybrušuju každou větu. Zavřít oči pomáhá, ale naštěstí to není nutné. S oblibou to třeba dělám za volantem.

Nikdy do žádné role neobsazuju sebe. Jak bych taky mohla, když mám celý ten cirkus řídit? Hlavním hrdinou je většinou nějaký (pro mě) zajímavý muž. Může to být i žena, ale pokud možno taková, která se ode mě co nejvíc liší. Mimozemský původ a vzhled jsou vítány, ovšem pokud jde o počet končetin, bývám dost konzervativní.

Osobně je mi vcelku ukradené, jestli mi výsledný text jenom proběhne hlavou nebo bude zaznamenán do počítače, ale ta druhá možnost s sebou přece jenom nese jisté dodatečné výhody. Člověk to například může dát přečíst i dalším lidem. Nezapomene to hned. Drží v ruce svou vydanou knížku, což je prima pocit. Může ji věnovat tchýni k Vánocům. A někdy taky dostane honorář!

V šuplíku

Exotické postavy se mnou žijí, co si pamatuju. Vždycky jsem věděla, že o nich chci psát, a sotva jsem se naučila dost písmenek, taky jsem to dělala. První - to mi bylo asi devět let -, byl opus o Reném, zlém otrokáři, kterému se otrokyně zvláštním způsobem množí ve sklepě. Následovalo pětidílné sci-fi pokračování Tří mušketýrů, ve kterém je Athosův syn Raul zázračně zachráněn vévodkyní z jiné planety (která byla předtím sama taky zázračně zachráněna kýmsi z jiné planety). Moc si z toho nepamatuju – jen přízračnou scénu s rozkládající se mrtvolou hrdinčiny matky v opuštěném hradě a další přízračnou scénu s násilným vymazáváním vzpomínek na hnusný feudalismus. Na planetě vládl idylický komunismus, ale podzemní kobky tam samozřejmě měli.

Následovalo asi deset příšerných sci-fi povídek – přesně takových, jaké vždycky tvoří tu nejspodnější vrstvičku kalu v literárních soutěžích; ale já měla štěstí, protože jsem je nikdy nikomu neukázala (s jedinou výjimkou – a ta od té doby straší v dětském sborníčku 'Mysli si svět' po boku dalších obdobně hrozných povídek od lidí, z nichž někteří se psaní nebo sci-fi kupodivu taky dodnes věnují).

Jinak jsem už ale byla smířená s tím, že budu psát do šuplíku. Nebyla jsem schopná vytvořit nic, co by se dalo zaslat do soutěže O cenu Marušky Kudeříkové, a už mi pomalu docházelo, že bez toho se národní umělkyní nestanu. Navíc dospělí kolem mě dělali mnohem normálnější věci: chodili do práce a na schůze a ve volném čase zavařovali okurky, čili jsem logicky předpokládala, že po maturitě z ekonomiky budu taky chodit do práce a na schůze a zavařovat okurky. Měla jsem přesně spočítáno, jak dlouho ještě budu dítě a nebudu úřednice, a snažila jsem se rychle si psaní užít, než moje strašná naplánovaná budoucnost nastane. Obtěžovaly mě jakékoliv prázdninové cesty kamkoliv – obzvlášť na tábory, protože tam nebyl slušný stůl a člověk neměl klid. Prázdniny mých snů, to by byly dva měsíce v mnišské cele – s pořádným zámkem na dveřích, aby dovnitř nikdo nelezl. Ideálu jsem se nakonec přiblížila, když mě napadlo obsadit na léto garáž. V zimě jsem zalézala za skříň. A protože to nemělo žádnou reálnou perspektivu, bezvadně jsem si užívala psaní pro psaní.

Psala jsem romány s různými kamarádkami. Byla to zábava, kterou si dneska už nikdo nevyzkouší, protože komerční potenciál výsledného produktu je nevalný. Jsou zapotřebí dva hráči. Předem si vůbec nic nedomluví. Jeden napíše kousek, pošle to druhému, ten naváže (aniž by se zabýval takovými podružnostmi, jako je kompozice, gradace nebo vůbec logika, a aniž by cokoliv věděl o záměrech prvního). Občas to připomíná býčí zápasy, ale možná v tom bude spíš něco antického. Hrdinové jsou smýkáni sem tam po vesmíru, jak se o ně přetahuje Héra s Athénou, jsou zabíjeni a vzápětí natruc oživováni a jindy naopak z příběhu vytroušeni, když majitelku omrzí. Osudy těch ubožáků jsme spřádaly bez internetu - na stroji, přes kopírák a poštou. Díky nim, neznámým padlým, jsem měla v roce 1987 'odepsáno' těch prvních tisíc stran, které člověk potřebuje zahodit, než se může odvážit nějaké veledílo doopravdy někam poslat.

Tohle celé by tu jistě nestálo za zmínku - nebýt toho, že právě tady se vynořila spousta motivů, které jsem pak zapracovala do argenitového vesmíru. Po zpustošené planetě Dardee z roku 1986 pobíhali psychotronicky zdatní Moudří, pomocí tajemné Věci tvořili dardské desky a bojovali se záludnou robotickou princeznou, sídlící ve věži; tu jim tam nasadili vesmírní dobyvatelé, když předtím vyhubili veškeré ne-dost-moudré obyvatelstvo. V dalším opusu (ze stejné doby, ale s jinou kamarádkou) zas letěl hrdinný kapitán Pern do vzdálené galaxie na okraji známého vesmíru a potkal tajemného divocha, obdařeného – jak jinak -, psychotronickými schopnostmi. Poslední a relativně nejsouvislejší byl román tklivý o jistém Siiaaan-nat-tovi, hrdinném vůdci hnutí odporu v temném totalitním světě. Siiaaan-nat-t měl ve jménu jenom pomlčky, protože na psacím stroji nejsou tildy. Buď úpěl v kobkách, nebo vedl filozofické rozpravy s totalitním vládcem, jak už to tak podobní týpci dělávají. Moji spolupachatelku už to ale definitivně přestávalo bavit, zatímco já chytla slinu a na každý odstavec odpovídala deseti stránkami. Chtěla jsem toho psát víc, a ne pořád vyhlížet pošťáka! Měla jsem nápady na další povídky, romány, ságy!

Právě tou dobou mě ovšem posedla vize Velkého Sjednocení, což je nemoc, která se mezi autory sci-fi šíří jako mor: totiž touha všechny již hotové střípky příběhů roztavit, zamíchat a pospojovat do jediného souvislého světa. Pokud šlo o jeho charakter, měla jsem jasno. Bude to svět vesmírných říší a psychotronických sil. (Právě tohle měla všechna moje dílka společné, čili bylo vhodné povýšit to na princip.) Během věků civilizace povstávají a zase upadají, ale to je samozřejmě nuda, když o sobě nevědí. Čili si cosi předávají. Cosi sdílejí; něco univerzálního, co přečká kdejakou globální katastrofu: tajnou znalost, princip, připomínku. Zkrátka - Věc.

Hodlala jsem za tím účelem rovnou adoptovat onu Věc, vymyšlenou do 'Planety Dardey', ale mezitím se mi doneslo, že dotyčné slovo už je ve sci-fi navěky obsazené jistou nesnášenlivou obludou. Kromě toho, moje Věc není žádný kouzelný artefakt, uplácaný v noře trpaslíky, nýbrž produkt psychotronických činností, podléhající přírodním zákonům. Je to jakýsi nerost vyššího řádu. Kdyby se dostal na Zemi, zkoumali by ho vědci. A tak by měl mít jméno, znějící vědecky. Nepostradatelná jsou písmena R a G, protože v puse vznešeně drnčí. Jistá souvislost se stříbrem nebude na závadu. A koncovka je samozřejmě –it.

Tak takhle argenit vznikl: nebyl vymyšlen ve chvíli božského osvícení, nýbrž mi prostě vyšel vylučovací metodou.

Nějaký nerost bez kontextu ovšem není k ničemu. Potřebovala jsem ucelenou terminologii! Tím se svět argenitu jednoznačně odliší od jiných. Dardskou desku jsem z pietních důvodů převzala, ale říkat strážcům tradice prostě Moudří už mi najednou nepřipadalo dvakrát geniální. A tak jsem chodila a systematicky konstruovala slova. Sama už nevím, kde jsem co pobrala, jen plebejský rodokmen vznešeného slova Astuaner si náhodou pamatuju. Tenhle nejvyšší pojem argenitového světa, Jsoucno všech Jsoucen, Osud a Bůh v jednom... vznikl neúplnou přesmyčkou ze slova restaurant.

Když už jsem měla vesmír tak hezky naplánovaný, sepsala jsem si taky náměty na několik dalších románů a ság. Protože jsem ale typ přepisovací, rozhodla jsem se, že nové projekty prozatím odložím a napřed systematicky zpracuju předchozí šuplíkové nánosy do ucelených knih, které si pěkně opíšu přes kopírák a svážu do desek, abych se měla na co nostalgicky dívat, až se temná sudba naplní a já se stanu tou úřednicí.

Netušila jsem tehdy jaksi, že ani o dvacet dva let později s tím ještě nebudu hotová.

Ve fandomu

První povídka, ve které už argenit vystupuje pod svým pravým jménem, měla název 'Ten, kdo přišel z vesmíru' a byla šuplíkovým produktem jedněch obzvlášť vydařených vánočních prázdnin. Téhož roku jsem se ale na poslední chvíli doslechla o CKČ neboli 'Ceně Karla Čapka', a tak jsem ji v touze po soutěžení vytáhla, vzorně přepsala na normostrany, jak to jen budoucí úřednice dovedou, a při té příležitosti celou překopala. Ve verzích I. a II. hrál velkou roli alkohol – tajemná to substance, mně coby patnáctileté osobě prakticky nedostupná. Ten, kdo z vesmíru přišel, po požití několikeré sklenky získal zpátky ztracené... ehm, psychotronické schopnosti. Absolutně mi nedocházelo, že by to dospělí mohli brát jako povedený vtip! Jenže o tři roky později už mi to došlo, takže ve třetí verzi jsem motiv s alkoholem pečlivě vymýtila a ve čtvrté rozhodně neobnovila. Ten správný čas na vtipy o Fomalhiwanech ještě nedozrál.

Díky téhle novelce mi ovšem napsal Zdeněk Rampas a vylákal mě na Parcon. Parcon byl v roce 1987 za tím účelem v Praze; mocný Astuaner totiž dobře věděl, že až do Pardubic by mě maminka nepustila. Odnesla jsem si 'Čestné uznání' a prožila prázdniny v úžasu a opojení, protože to najednou vypadalo, že v cyklostylovaných sci-fi fanzinech by mi případně mohli i něco otisknout!

Na podzim jsem začala chodit do sci-fi klubu R.U.R. a systematicky vymetat všechny fandomové soutěže. Psala jsem o upírech, abych měla co poslat do 'O nejlepší fantasy' – ovšem tehdy se ještě nerozdávaly takové pěkné meče jako dneska, nýbrž 'Sloup s rudými hřeby', čili mám doma dřevěnou nohu od postele, pobitou rudými hřeby. Psala jsem o cestování v čase, protože to se chtělo ve Stříbřitělesklém halmochronu, a psala jsem intelektuálsky, abych dostala ještě taky Huňáče. A psala jsem to všechno pořád na stroji.

To je už dneska taky věc nepředstavitelná: nebylo žádné přesouvání bloků, žádné kopírování a vkládání vět – jen otáčející se válec, špínou se zanášející kovová písmenka, sežmoulávající se páska; a vedle na stole červená pastelka, kterou člověk každou chvíli bere a škrtá... a nakonec bez legrace nůžky a lepidlo a rukopis tlustý jako prkno, aby nebylo nutné všechno pořád přepisovat dokola. Tohle by si měl zkusit každý, kdo nadává na počítače, aby si vážil toho, co má! Já tedy každopádně byla celá u vytržení, když jsem dostala svůj milovaný počítač ATARI; a ač byl stolní a skládal se asi z deseti samostatných béžových škatulí pospojovaných deseti kilometry drátu, pečlivě jsem ho balila a vozila s sebou, kamkoliv jsem se hnula.

Povídky z téhle doby skončily ve sbírce 'Jednou bude tma', vydané v roce 1991 v Laseru. Ve většině z nich argenit nevystupoval, protože jsem chtěla mít ve vesmíru pěkně uklizeno a žádné upíry ani časové smyčky jsem si tam tahat nehodlala. Krabice od banánů se zdárně plnila fandomovými artefakty, vysněné 'opravdické' knihy o argenitu zůstávaly ve fázi plánování a Mlok byl pořád nedostupný.

Před dalším ročníkem CKČ jsem prohrabala archiv, namátkou vytáhla román o Siiaaan-nat-tovi a napsala argenitovou povídku 'Sirrangové', která z něj měla vycházet, ale ve skutečnosti s ním nemá společnou jedinou scénu ani větu; jen fakt, že odpadlík se zná s vládcem, a spoustu pomlček. O rok později jsem opět prohrabala archiv, vytáhla příběh kapitána Perna, přejmenovala tamní říši na 'Eternaal' a rozhodla se vyrobit rovnou román; dost bylo troškaření! A zase jsem zjistila, že se nedá použít absolutně nic – jenom skutečnost, že někde někdo potká divocha s psychotronickými... atd. atd.

'Na pomezí Eternaalu' jsem psala během podzimu a zimy 1989. Převratné věci, které se zrovna děly v našem domovském vesmíru, mě nedokázaly zastavit. Skončila jsem ve tři hodiny v noci v den uzávěrky (a to, co jsem tam takhle na poslední chvíli nadrápala, jsem tam pak vážně nechala). Příběh mi vznikal pod rukama jako vždycky: živelně, s nadšením a bez koncepce. Kupodivu mi už během psaní došlo, že se doba mění a že zřejmě začne být možné tuhle věc opravdu vydat v opravdovém nakladatelství; ale jaksi jsem si neuvědomila, že bych k tomu nejspíš i já měla přistupovat trochu jinak, když vlastně píšu 'knihu', kterou pak hodlám ukazovat na veřejnosti. Zpětně můžu jenom žasnout, že dotyčná 'kniha' dopadla aspoň tak, jak dopadla, a ne mnohem hůř. Jenže doba byla příznivá: za totáče tu nikdo nemohl psát o psychotronických soubojích s argenitem, o hmyzích Hvězdovládcích a vůbec o nějakých hvězdných impériích, kde panují feudální poměry a kde nikdo nebuduje žádné zářné zítřky, protože jsou na to všichni příliš chamtiví. Žádný podobný český román zkrátka neexistoval. V kontextu toho, co tu bylo, působil Eternaal jako zjevení; a tak ho scifisté přijali a dali mi za něj vytouženého Mloka. Nedělám si iluze o tom, jak by to dopadlo dneska. Rekvizity, které se tehdy mně (a zřejmě i ostatním) zdály tak úžasně nové, se vyskytují v deseti sci-fi do tuctu.

Eternaal vyšel tiskem bez jakýchkoliv dalších úprav či redakčních zásahů, což byla rozhodně chyba. Nicméně mám jeden kuriózní postřeh o tom, jak se názory různí: než jsem rukopis definitivně přislíbila Vašku Soukupovi a jeho podniku Winston Smith, poslala jsem ho jedné redaktorce z nescifistického 'kamenného' nakladatelství. Dostala jsem odpověď v tom smyslu, že příběh sám o sobě by se použít dal, ale je nutné vynechat příliš komplikovaný a nesrozumitelný úvod, protože ten by čtenáře mátl. (Celý román je totiž pojatý jako záznam legendy vesmírných bytostí – ghosidů – vyprávěný floraínským badatelem a sběratelem folklóru, Deria Allem, kterýžto k němu coby historik přičinil 'odbornou' předmluvu). V té době to nejspíš byla dobrá rada, protože obyčejných standardních sci-fi bylo tak málo; ale ještě že jsem to neudělala! S odstupem dvaceti let musím konstatovat, že zatímco příběh sám je právě jen ta 'obyčejná standardní' sci-fi, jedině onen úvod, který to celé zasazuje do kontextu argenitového vesmíru, dodává cosi navíc.

Na veřejnosti

Bylo mi devatenáct a splnilo se mi úplně všechno, o čem jsem celé dětství snila. Měla jsem knihu, vydanou v dnes naprosto nepředstavitelném nákladu dvacet tisíc kusů. Stála jsem za pozornost novinářům, fanům i nakladatelům. Kdo se v té době zajímal o sci-fi, nemohl o mě nezakopnout, takovou nadějnou a mladou! Bylo úplně jasné, že když okamžitě sednu k počítači a hodím na harddisk kterýkoliv ze svých naplánovaných románů, nemůžu ho neprodat.

A já ničeho podobného absolutně nebyla schopná.

Držet v ruce vlastní knihu – to byla ta nejvyšší meta, ke které jsem kdy vzhlížela. Počítala jsem, že když budu mít štěstí, přinesou mi autorský výtisk vnoučata do domova důchodců, otřou mi slzu a slinu a položí mi ho na umakartový stoleček, což bude vrchol mého života; ovšem spíš to holt asi bude posmrtně nebo vůbec. A najednou ten zářný cíl zůstal... za mnou! Byla ze mě regulérní spisovatelka. Neměla jsem ponětí, co si s tím proboha počít. Ve chvíli, kdy Eternaal vyšel, jsem úplně přestala psát.

Nakrátko se mi to dařilo zamaskovat povídkovou sbírkou, ale to byly jen výškrabky z šuplíku. Nic dalšího jsem neměla. A netušila jsem, jak zařídit, abych něco měla. Vzala jsem si do hlavy, že jsem 'autor' a mám 'zodpovědnost' - a kouzlo přestalo fungovat. Už se nedal zopakovat ten stav naivního blouznění, ve kterém jsem vždycky předtím sypala slova na papír. Promýšlela jsem strukturu nového románu. Lámala jsem si hlavu s kompozicí a s filozofickým vyzněním (s tím hlavně!). Mezitím čas utíkal a já úplně hmatatelně cítila, jak se skvělá konstelace mých šťastných hvězd, která na chvíli nastala, zase rozpadá. Svět se vracel do původního stavu a šance nenávratně míjela – což bylo pomyšlení, které mě důkladně deptalo a dokonalo zkázu.

Ale nehodlala jsem to zabalit bez boje. Zarytě jsem psala 'Meče Lorgan'. Příšerně se to vleklo, příšerně mě to nebavilo a příšerně to taky dopadlo. Někdy před dvěma roky, když jsem je dávala k dispozici na svoje internetové stránky, jsem byla nucená zase si je celé přečíst. Je to studená, dokonalá vize, 'high fantasy' v nejčistší podobě - patosu až běda, každé slovo vybroušené pilníčkem; mdloby se o mě pokoušejí při vzpomínce na obludné úsilí, vyplýtvané na tu hrstku stránek!

'Stavitelé věží' se mi nepsali o nic líp. Strašlivá tíha zodpovědnosti mě drtila jako bídného červa. Dianu s Arighanem jsem měla docela ráda (aspoň ze začátku), ale už to přece nešlo, jen tak je nechat, aby mi pobíhali po vesmíru bez dozoru a neorganizovaně se bavili nějakým dobrodružstvím! Byly to Postavy, hrály roli v Kompozici, demonstrovaly Filozofii a zachraňovaly Svět. Na Fomalhiwu jsem z čiré vypočítavosti natahala spoustu fantasy rekvizit, které byly tehdy v módě a které mi ve skutečnosti pěkně lezly na nervy, a zanesla elegantní ideu argenitu spoustou balastu z Dračího doupěte. Kombinovala jsem a vybrušovala. Z psaní se stala opravdová noční můra. Jen rozhodnutí, že prostě musím, mě donutilo, abych Stavitele se zaťatými zuby dopsala a poslala do CKČ 1993. Dostala jsem za to dalšího Mloka; ten rok se nejspíš nikdo z ostatních tak vzorně nesnažil. Ale román se mi stejně vůbec nelíbil. Usoudila jsem, že před vydáním se to musí úplně celé přepsat (a ještě víc vylepšit – obzvlášťě pokud jde o Postavy, Kompozici, Filozofii a Svět). Trochu jsem se odreagovala povídkou o karwilových bobulích (pochází z prosince 1993 a vyšla v Almanachu Základna), ale moc to nepomohlo; ani tehdy ještě čas na pořádné vtipy o Fomalhiwanech nedozrál. Ovšem byla jsem cílevědomá, a tak jsem ještě jednou zaťala zuby, s dalším úporným musím v hlavě jsem se jako Meresjev doplazila k cíli a vteřinu před omdlením smetla Stavitele ze stolu do tiskárny.

No a pak jsem měla děti. Pokud šlo o psaní, konečně jsem nemusela nic.

V domácnosti

Když jsem si obstarala miminko a s ním i kvalitní výmluvu, proč nepsat naplánované 'vážné' romány, balvan ze mě spadl a odkutálel se zpátky do lomu. Psala jsem si deníčky, jak miminko roste, a zničehožnic mě to zas popadlo a střihla jsem si morbidní fantasy novelku 'Pán všech krůpějí' (což mělo posloužit jako prevence laktační psychózy). Načež jsem s úžasem zjistila, že si to po letech konečně zase jednou bezvadně užívám! Nešlo jen o to, že jsem si navykla brávat si v noci k počítači bitter s džusem (ten zvyk byl stejně nějak magicky vázaný na středověké skotské hrady, protože s poslední stránkou mě bez následků opustil). Spíš pomohlo, že jsem to přestala brát tak smrtelně vážně a odložila záchranu světa na jindy. V Pánovi všech krůpějí se bojovalo výhradně o duši a nikde se nic nestavělo.

Najednou jsem měla pocit, že vidím tu správnou cestu. V zimě 1998 jsem se vrátila k rozpisu argenitových ság, který mám po pětiletkách až do důchodu, a začala se přehrabovat v zamýšleném třetím románu z Fomalhiwy, pracovně zvaném 'Dravý ohnivý Baškra'. K vážně míněné 'retrospektivní' části (taky k vidění na internetu) jsem začala dopisovat původně neplánované a mnohem civilnější pasáže z doby po invazi, kdy skupinka zpovykaných studentů z igerských šlechtických rodin (v čele s Inget, feťačkou a vášnivou milovnicí adrenalinových sportů) přiletí na okupovanou Fomalhiwu a s pořádným třeskem se srazí s tamním světonázorem. Z chladně dokonalé Gidy Lawiah se mi najednou vylíhla vnitřně rozervaná kolaborantka, která lavíruje mezi svým milencem fomalhiwským a milencem z Igeru. Bavilo mě to a dokonce jsem měla rozmyšlené, odkud a jak se do toho pustit. Za jiných okolností jsem klidně mohla sedět a systematicky psát. Jenže...

Jenže k prvnímu miminku se přidalo druhé a úseky času, kdy jsem se mohla věnovat nějaké souvislé činnosti, klesly ne na polovinu, nýbrž stěží na desetinu; a tu jsem ještě využívala k překládání červené knihovny, abych vylepšila rodinný rozpočet. Z psaní peníze nekynuly; opus o Pánu krůpějí (který sama pořád pokládám za nesrovnatelně lepší než všechny své ostatní věci dohromady) asi dva roky nechtěl nikdo vydat, a když se toho pak ujal Netopejr, následně mi plakal na rameni, že se to vůbec neprodává, a honorář se zredukoval na tašku výtisků. Nekynula ani sláva; zájem těžko ještě někdy bude větší, než když jsem bývala 'mladá a nadějná'. Svých patnáct minut už jsem si vybrala. Moje veledíla si nepřečtou kamarádi z oboru, protože mají spoustu práce s vlastními knihami, ani kamarádky mimo obor, protože celá sci-fi je na jejich vkus trochu moc divná. Kdepak; nestojí to za tu dřinu.

Zdravý rozum tohle všechno zvážil a rázně mě odstřihl od toho, co jsem kdysi milovala. Když jsem zrovna nepřekládala, ani jsem se neobtěžovala zapnout počítač. Starala jsem se o děti. Četla jsem výhradně knížky o zahradách. Samozřejmě mi nešlo o nějakou mrkev nebo tulipány; zajímala mě kompozice zahrad, jejich vnitřní smysl, inspirační zdroje, filozofie; a tam jsem napřela všechy nevyužité přebytky kreativity způsobem tak bezvýhradným, že mě to dohnalo až k regulérnímu studiu zahradní architektury na MZLU.

Bylo to jako okno do jiného vesmíru. Tady se nikdo nezajímal o psaní knížek; natožpak o sci-fi! Mluvilo se o nádherně skutečných, konkrétních věcech, místo aby se donekonečna přetřásaly abstraktní chiméry. Díky tomu jsem najednou uviděla zvenčí celou tu bublinu kolem beletrie, ve které jsem se odjakživa plácala. Obzvlášť komicky se mi začaly jevit starosti různých novodobých intelektuálských grafomanů, kteří píšou knihy o tom, jak je pro ně těžké psát knihy a vůbec nést celé to břímě intelektuálského grafomanství. Dělat zahrady na zakázku, to byla mnohem smysluplnější budoucnost, protože už z podstaty věci se při tom člověk neobtěžuje s žádnou pitomou nadčasovostí a věčností.

Úchylným lidem s modrými vlasy či zelenou kůži, kteří nám do té doby hřadovali v kuchyni, jsem strčila jejich argenit do kufru a vyšoupla je z bytu. Neviděla jsem jediný racionální důvod, proč ještě cokoliv obětovat kvůli psaní.

A zase zpátky...

Jenže psací automat v hlavě stejně nic nezastaví. Jak jsem si tak poklidně chodila do školy, na nějaké přednášce o barokních zahradách se na mě nalepil Lucas Hildebrandt a nastěhoval se na uprázdněné místo po Fomalhiwanech. Ukázalo se, že je to vyjednavač Rady pro výzkum vesmíru a v roce 2608 se snaží zamést pod koberec parádní skandál s tajnou kolonií na D-alfě. Chvíli jsem vzdorovala, ale pak jsem si řekla, že to vlastně nevadí, když si pustím do bytu novou partičku románových postav; stejně nejsou vidět! Užiju si mejdan jako vždycky. Nikdo mě přece nenutí, abych pak cokoliv z toho skutečně cpala na papír.

Psaní čehokoliv přece nemá žádný smysl. Všechny příběhy už tady dávno byly. Ke Skutečnosti Nejskutečnější nemají absolutně co říct.

V tomhle jsem měla bezvadně jasno. Načež jsem nedopatřením otevřela román od Karoliny Francové.

Zatracená potíž! Nějaká děsivá a temná věc natáhla pařáty z potištěných stránek; a já nestihla zabouchnout grimoár dost rychle. Román bylo bohužel nutné vzít a přečíst od začátku. Nakrmila jsem děti suchým rohlíkem, nešla do školy a příběh Christiana hltala až do svítání. Jak je to jenom možné, že v kusu potištěného papíru může být tak obrovská síla, že člověka úplně vyvede z rovnováhy? Už jsem úplně zapomněla, co knihy dokážou! Tahle rozhodně zapůsobila jako letící černá díra; jako gravitační past. Právě ve chvíli, kdy jsem na magii knih definitivně přestala věřit, mě zasáhla jako vlna tsunami a bleskově mi rozbořila celý domeček s kytičkami.

Já bych ten román ovšem pojala úplně jinak než Karolina. Ale když chci mít knihu podle svých představ, tak proč si zatraceně zase jednou nějakou nenapsat...?

Psaní není Začátek, Konec a už vůbec ne Střed světa, ale je to skvělá zábava. A netřeba se pohoršovat nad tím, že neviditelní nájemníci v kuchyni nemají nic společného s tím 'opravdovým' a 'skutečným' světem stoprocentně dospělých a příčetných úřednic, které ve volném čase zavařují okurky. Vždyť co je vlastně reálné? Dokonce i když člověk není blázen úplně a pozná, které hlasy v hlavě si jenom vymyslel, psychické skutečnosti mají přesně tu míru reálnosti, do jaké dokážou člověka zvednout z vyhřátého pelíšku a dohnat k nějakým činům. A z tohoto úhlu pohledu je pro mě argenitový vesmír pořád podstatně reálnější než večerní zprávy.

... ve vesmíru

Lucas Hildebrandt je suverénní nájemník. S gustem trousí jízlivé poznámky o všem, co dělám. Vleze mi klidně i do koupelny. Prochází zdí. Ovšem já zase na oplátku vím všechno o něm, takže si nemáme co vyčítat. Žádný superman to není. Spoustu věcí ve svém světě parádně zabřídil. Ale jeho nadhled a sebeironie mi vždycky zvedne náladu. Vždyť on klidně dělá i vtipy o Fomalhiwě!

V nějaké příručce pro autory sci-fi jsem se dočetla, že člověk může právě tímhle způsobem otestovat reálnost svých literárních postav: vytrhne je z kontextu příběhu a představí si je v běžných situacích všedního života. Pokud hrdina obstojí, svědčí to o tom, že je zkonstruovaný s dostatečnou mírou věrohodnosti, aby jeho osobnost dokázala utáhnout i nereálné kulisy vymyšleného světa. Dřív jsem se spokojila s fanatickým obdivem vůči svým nadlidsky dokonalým hrdinům; stačilo mi, že jsou silní, stateční a romanticky vnitřně rozervaní, a zase jsem je šupem poslala na jejich planetu, která byla ledově sterilní jako broušené sklo. Jenže eroze (způsobená tím, čemu se říká "všední život") probíhá i u mimozemšťanů a ohlazuje ostré hrany. Po letech mi najednou došlo, že něco z těch paralelních rozhovorů, které člověk vede se svými hrdiny během cesty v tramvaji, konverzace u tchyně a luxování, by se dalo doopravdy napsat, přestože to vůbec nezní vznešeně. A jak jsem to tak zkoušela dát někomu přečíst, zjistila jsem, že to lidi zajímá podstatně víc než odtažité problémy mimozemské filozofie.

Össenský román (nebo spíš románová sága), který píšu už sedm let a má osmnáct set stran, je mnohem civilnější než moje předchozí věci. Skoro se blíží tomu, čemu se říká 'mundane sci-fi'. Samozřejmě se konají nějaké ty vraždy, lidské oběti, mučení, meziplanetární intriky a tajné plány, ale kromě toho se taky lže, nakupuje, souloží a míchá se salát z čínského zelí. Jí se pečený losos.

Ovšem Aš~šád z Fomalhiwy, ten má nejradši jahody.

comments powered by Disqus