Zápletka

Inspirace a instinkt pomohou člověku napsat první scénu (či první knihu), ale když inspirace pomine a příběh uvízne na mrtvém bodě, lepší než naslepo tápat je nahradit instinkt rozumem a posoudit možnosti – čili mít psaní pod kontrolou.

Psaní je objevování; příběh může nabrat nečekaný směr, který ho obohatí. Je možné držet se předem vymyšlené osnovy, ale autor si tím uzavírá možnosti. Víc mu pomůže, když umí poznat, kdy příběh nefunguje, v čem konkrétně je problém a co se s tím dá dělat.

Co je zápletka

Syžet a fabule

Fabule je souhrn událostí, o kterých se v literárním díle vypráví (a které si čtenář po přečtení v duchu poskládá). Syžet je způsob, jakým jsou informace o fabuli uspořádány (= jakási 'choreografie' či 'prezentace', kterou autor z materiálu fabule připraví). Autor při tvorbě syžetu nemusí (i když může) události fabule uspořádat chronologicky; spíše se snaží, aby informace předložil čtenáři co nejrafinovaněji. Anglické slovo 'plot' se překládá jako 'zápletka' či 'dějová linie' (ale vlastně se jedná o 'syžet'; naopak 'story' spíše odpovídá pojmu 'fabule').

Zápletka je sled událostí, které dohromady tvoří příběh. Události musí být významné (= jejich důsledky ovlivní další vývoj a vyústění příběhu). Musí dít bezprostředně (= skutečně k nim dojde, nezůstane jen u přání). Autor konstruuje zápletku tím, že rozhoduje, které události se stanou významnými, a pak jejich význam čtenáři názorně předvede scénou.

Konflikt protichůdných sil

Čtenáři musí být jasné, jaká síla postavu žene (tj. o co postava snaží a co získá/ztratí, když neuspěje) a jaká síla jí v úspěchu brání (vnější či vnitřní). Konflikt vnitřní = drama, vnější = melodrama. Konfliktů může být víc, mohou se navzájem doplňovat, zrcadlit, umocňovat nebo vytvářet kontrast. Klíčové je přesvědčit čtenáře, že na dění a jeho výsledku doopravdy záleží. Něco, co je pro postavu důležité, musí být v sázce.

Scéna versus vyprávění

Zásada 'nepopisuj, nýbrž předveď' = psát scény, ne jenom vyprávění.

Scéna je jednolitá spojitá uzavřená zdramatizovaná akce (postavy ji 'sehrají' jako na divadle). Vznikne z nějaké příčiny a vede k výsledku (tj. není náhodná, má účel a význam). Čas příběhu plyne pomaleji než čas čtenáře.

Vyprávění propojuje scény, shrnuje informace, úsporně překlene delší časové období bez událostí (čas příběhu plyne rychleji než čas čtenáře).

Vyrovnané síly

Příběh by měl být založený na silně pociťovaném konfliktu (lidí, idejí, postojů...). Konflikt je zajímavý, když jsou šance vyrovnané. Překážky musí být závažné a pro postavu obtížné (snadný úspěch nepřináší uspokojení), ale ne nepřekonatelné. Konec příběhu může být špatný (postava neuspěje), ale čtenář by neměl mít pocit, že její snažení nemá smysl.

Jak otestovat námět

Náměty jsou všude, problém je vybrat ten pravý. Otázky, které by si měl autor v duchu položit, aby námět otestoval:

Je to příběh pro tebe?

Téma musí autora bavit. Musí mu připadat neodbytné a důležité (ne proto, že 'o tomhle by se správně mělo psát'). Musí ho provokovat a rezonovat s něčím, co má v sobě nevyřešené a neujasněné (uzavřené konflikty vedou k popisům, ne ke strhujícímu dramatu).

Může to zajímat taky čtenáře?

Příběh je nástroj komunikace. I když autora k psaní možná přivedla snaha o sebevyjádření a přestože do příběhu promítá osobní zkušenost a využívá vlastní postřehy ze života (což je žádoucí!), výsledný příběh musí mít obecnou platnost (= musí být i pro ostatní zajímavý a bez velkého vysvětlování pochopitelný).

Spěje to odněkud někam?

'Zápletka je sloveso'. Má námět vnitřní dynamiku? (= je možné zdramatizovat ho tak, aby vznikl kompaktní souvislý sled scén bez zbytečných popisů?) Je možné určit začátek, prostředek a konec (a pokud něco z toho chybí, půjde to domyslet)? Statický popis, neprovázané dění v dlouhém časovém úseku či bez zaostření na nějaké postavy, dění bez představitelné příčiny nebo bez myslitelného závěru čtenáře neuspokojí.

Co je v sázce?

Musí být jasné, co postava riskuje – co ztratí/nezíská, pokud neuspěje. 'Odměna' může být cokoliv (od konkrétního předmětu až po neurčitý prchavý pocit). Podstatné je přesvědčit čtenáře, že pro postavu je to v tu chvíli nejdůležitější věc na světě.

Dá se napsat anotace?

Zápletku by mělo být možné shrnout jednou až dvěma větami. (Míní se tím čistě dějové shrnutí, ne postižení myšlenkové hloubky výsledného díla.) Shrnutí nemusí být nijak originální, ale mělo by být možné ho udělat.

Jak vybrat vhodný začátek

Funkce úvodní pasáže:

1. Uvést děj do pohybu a předznamenat celý následující příběh (nastolit náladu a tón; nadhodit, o co v příběhu jde). 2. Představit a charakterizovat hlavní postavu. 3. Zaujmout čtenáře (= 'háček'). Tohoto cíle je snazší dosáhnout scénou ('situací') než vyprávěním (expozicí, statickým popisem).

Kde je skutečný začátek příběhu?

'In medias res' – v centru dění. ('Ohňostroj nezačíná cestou do obchodu a nákupem pyrotechniky, ale zapálením doutnáku.') Začátkem příběhu je okamžik, kdy už se na obzoru rýsuje závěrečná scéna (vyvrcholení konfliktu). U krátké povídky je to těsně před závěrečným střetem (velmi krátké povídky mohou celé sestávat z jednolité scény), u delšího díla v okamžiku, kdy už jsou jasně patrné jeho předzvěsti (např. kdy dojde k prvnímu projevu problému). Bez ohledu na množství dějových zvratů, odboček či retrospektiv by čtenář měl zpětně jasně vidět cestu od úvodní situace k závěrečné a pociťovat ji jako nevyhnutelnou.

Co by měla obsahovat úvodní scéna, aby plnila svoje funkce?

Pravdivost: Úvodní pasáž by měla vycházet z povahy konfliktu. Měla by být pravdivá ve vztahu k celému příběhu (= nevyvolávat falešná očekávání). Protagonista: měl by být přítomen a dělat něco, co ho dobře charakterizuje (ukáže jeho povahu a naznačí roli v příběhu). Je výhodou, když mu to zároveň získá sympatie čtenáře. Rekvizita: Může se objevit předmět, který je s postavou či situací symbolicky spojený. Napomáhá charakterizaci a slouží jako vizuální zkratka (i opakovaně v dalším ději). Prostědí: je–li vhodně zvolené (včetně počasí atd.), pomůže vybudovat atmosféru – může náladu umocňovat nebo k ní být v záměrném kontrastu. Háček (= co čtenáře nutí číst dál) nemusí nutně být zběsilá akce. Měl by ale vyvolat zvědavost (= obsahovat tajemství či náznaky, že dál bude něco zajímavého).

Začátek bez scény

Začít lze i jinak než scénou – čistě dialogem, popisem přírody, navozením nálady, filozofickým esejem, snem – ale v tom případě je nutné nedostatek bezprostřední akce kompenzovat něčím působivým (zajímavý kontrast, podobenství, atmosféra, jazyk...), aby se udrželo zdání, že se něco děje.

Falešné začátky

Pokud se příběh vyvine neočekávaným směrem a začátek přestane být adekvátní, je nutné ho změnit.

Jak zvolit vypravěče

Možnosti: Ich-forma (vyprávění v první osobě); Er-forma (v třetí osobě). Druhá osoba je vzácná (forma dopisu, kázání). Varianty er-formy: 'vševědoucí vypravěč' (= široký záběr, ale velký odstup od postav; hodně využíváno v minulosti) nebo 'centrum vědomí' (= zaostřeno vždy jen na jednu postavu, děj je vnímán jejíma očima, prožitek je bezprostřední; dnes nejběžnější způsob).

Při psaní metodou 'centrum vědomí': vybrat jen jednu 'vyprávějící postavu' (z jejíhož pohledu se děj líčí); popisovat výhradně to, čemu je tato postava přítomná; lze prozradit i její myšlenky a pocity, myšlenky jiných lidí ale jedině skrz její dojmy, nikdy přímo. Vyprávějící postavy se mohou v průběhu děje střídat (= 'rotující pohled´), ale v každém uzavřeném úseku vyprávění může být vždy jen jedna.

Kolika očima?

Výhody střídání pohledů ('přepínání' mezi různými vyprávějícími postavami): možnost do hloubky propracovat postupně více postav; popsat scény, u kterých předchozí postava není přítomna; zvýšit napětí přechodem k vedlejší zápletce; odhalit čtenáři fakta jiné postavě neznámá; vyvolat dojem komplexnosti. U románů tento přístup převládá. Nevýhody: časté přepínání může čtenáře zmást, ztížit mu vcítění se do postavy, vést k roztříštěnosti příběhu; čím je příběh kratší, tím méně 'unese' vyprávějících postav.

Zásada: omezit počet pohledů na nezbytné minimum.

Kterou postavu vybrat jako vyprávějící?

Takovou, jejíž 'hlas' bude zajímavý a se kterou se čtenář ztotožní. Volba vyprávějící postavy ovlivňuje podobu příběhu (každá postava má 'svou pravdu'). Hlavní hrdina: logická možnost. Postava v blízkosti hlavního hrdiny: pokud je žádoucí mít od hlavního hrdiny odstup (= protagonista má zůstat záhadný, je příliš nepochopitelný, čtenář o něm něco nemá vědět apod.; Holmes–Watson). Neobvyklá vyprávějící postava (miminko, pes...): její komentář napomůže k ozvláštnění.

Jak střídat pohledy?

Stanovit vzorec: rozhodnout, mezi kým (jestli střídání dvou postav či rotující pohled více postav) a s jakou frekvencí se bude přepínat (jestli uvnitř kapitol, po kapitolách, po dílech...), a co nejdříve vzorec předvést čtenáři (= nezměnit formu vyprávění či nezačít s přepínáním až v půlce knihy, to je matoucí). Dělat jasný předěl: změnu vyprávějící postavy odlišit kapitolou, hvězdičkami apod., a nastupující v.p. hned identifikovat. Připravit půdu: zmínit novou postavu, než sama převezme vyprávění. Neustále propojovat: snažit se, aby úseky jednotlivých v.p. měly styčné body a souvislost, aby se celý příběh nerozpadl (obzvlášť když se ve vyprávění střídají dvě stejně významné postavy, hrozí rozpad na dvě nezávislé linie). Úseky končit neuzavřenou situací (= 'cliff-hanger'): každé přepnutí mezi postavami způsobí útlum zájmu, ale háček vyvolá zvědavost a chuť vrátit se k opuštěné postavě.

Zásada: NIKDY NEMĚNIT VYPRÁVĚJÍCÍ POSTAVU BEZ ZŘETELNÉHO PŘEDĚLU (tj. v jediném úseku vyprávění).

Přidávání/ubírání pohledů

Pokud v průběhu psaní autor zjistí, že ve skutečnosti potřebuje výrazně větší nebo menší počet vyprávějících postav, měl by tomu hotovou část přizpůsobit (dopsat pohledy, přepsat je pro jinou vyprávějící postavu...), aby bylo střídání rovnoměrné a vzorec zůstával stejný.

Pravidlo jednoduchosti – obecné: 'Jestliže je v příběhu některá složka komplikovaná, všechno ostatní musí být jednoduché.' (= konkrétně v případě střídání pohledů: jestliže střídáme více postav podle komplikovaného vzorce, aspoň zpočátku by měl být děj jednoduchý, než si čtenář na vzorec zvykne).

Jak zvládnout expozici

Expozice: úvodní fáze klasického řeckého dramatu (expozice, kolize, krize, peripetie, katastrofa); ale v širším významu jakýkoliv úsek textu, kde se něco vysvětluje (= předávají informace formou vyprávění místo formou scény). Nemusí (a neměla by) být na začátku. Funkce expozice: dodá ději hloubku, perspektivu a nutný kontext, bez kterého by scény nedávaly smysl; kompenzuje akci. Nevýhody: je statická, brzdí děj; prozrazení příliš velké části kontextu způsobí pokles zájmu (zmizí tajemství).

Pozadí musí zůstat podřízeno příběhu, protože čtenář má na příběh právo.

'Nemoc stvořitelů světů' (vysvětlivky, mapky, dodatky...): vytváření kontextu a prostředí (vymýšlení reálií) je pro autora většinou zajímavé a snadné, takže ho může začít zaměňovat za skutečné psaní (elfí jazyky, kapitoly o velrybách v Bílé velrybě, kriminalistické rozklady v detektivce...). Pokud už tento materiál vznikne, je lepší nechat ho stranou (napsat zvlášť 'Průvodce po Středozemi', dát na web apod.), ale nezatěžovat jím dílo samo.

Možnosti, jak prezentovat expozici

Zabudovat do scény: předvést mimochodem během jiné akce, využít rekvizitu. Vložit mezi scény: pokud je informací tolik, že je nelze vsunout nenápadně, přiznat to a napsat překlenující vyprávění. Vložit do úst postavy: ovšem pokud sděluje fakta ostatním postavám evidentně známá, dialog působí toporně. Využít vnitřní monolog (= úvahy postavy): nebezpečí, že postava bude vypadat sebestředně.

Emociální náboj: předkládání informací je obecně pro čtenáře stravitelnější, když se pojí s nějakými silnými emocemi.

Zásady: Expozici udržovat na minimu (= poměr scén a expozice: 70:30 nebo klidně i 80:20 procentům); počkat s ní do chvíle, kdy už se děj rozběhne a čtenář je zaujatý příběhem; vždy prozrazovat jen to, co bezprostředně souvisí s dalším dějem; snažit se vyhnout 'kazatelství' (= prezentaci vlastních názorů na nějaký problém formou mravoučné přednášky). Přímočaré melodrama snese expozice více (po divoké akci může následovat zdlouhavé detektivní pátrání), pomalu planoucí příběh založený na atmosféře a jemných nuancích jí snese méně (= znovu viz pravidlo jednoduchosti).

Jak rozehrát děj

Krátká povídka, která se skládá z jediné scény, po úvodu rovnou přechází k závěru. Rozehrání děje je podstatné spíše u delších útvarů (= u delších povídek je to prakticky celá středová část mezi úvodní a závěrečnou scénou, u románu třeba jedna až dvě kapitoly – dle délky).

'Po první velké scéně se všechno zkazí.' (= v této fázi autor často tápe). Zásada: nevyhýbat se rozhodnutí o dalším postupu neustálým přepisováním úvodní scény; ta se stejně bude upravovat podle závěru. ODLOŽIT JI A PSÁT DÁL.

Funkce středové části: 1. Dodat kontext. Po začátku 'v centru dění' je čtenář zaujatý (= vzniká prostor pro expozici). 2. Navnadit na další děj. Čtenář zároveň musí dostat náznaky, že se blíží něco zajímavého (cítit, že se schyluje k nějaké nepříliš vzdálené události). 3. Započít vedlejší linii/linie (týká se spíše románu).

Jaké informace dodat po úvodní scéně: takové, na které nebyl prostor v úvodu, ale jsou podstatné pro děj. Info o postavě: umožní nový pohled na postavu, odhalí její hloubku, ambivalenci, získají jí sympatie. Info o minulosti (= retrospektiva). Info o normě: pokud podstatou příběhu je změna původního stavu a hledání nové rovnováhy, pak v úvodní scéně pravděpodobně došlo k přelomové události (smrt, válka, katastrofa, ale třeba i vzpoura hlavního hrdiny proti společnosti apod.,) a nyní je potřeba představit původní stav před změnou. Info o vzorci: pokud se počítá s rotujícím pohledem, tak předat vyprávění další postavě.

Dějové linie

Hlavní linie: 'dlouhodobá' zápletka, představená úvodní scénou a táhnoucí se až k závěrečné krizi. Vedlejší linie: může být kratší, může se týkat stejné i jiné postavy, může se uzavřít kdykoliv. Její zápletka se konstruuje stejně jako u hl. linie (úvod, vývoj, vyvrcholení). Počet vedlejších linií: přiměřeně dle délky díla. Hierarchie: vedlejší linie by neměly konkurovat (přebít hlavní zápletku). Pokud se to přesto stane (vedlejší linie se ukáže být zajímavější a autor se rozhodne pokládat ji za hlavní), dílo začne být 'o něčem jiném' a je třeba zohlednit to v úvodní a závěrečné pasáži.

Funkce vedlejších linií: obohatí kontext příběhu; zesílí vyznění scén hlavní linie (pomocí zrcadlení nebo kontrastu); udrží tempo, pokud se v hlavní linii zrovna nic neděje; zvyšují napětí tím, že odkloní děj od nedořešené scény v jiné linii; při opětovném spojení vnesou do hlavní linie další podněty a energii.

Jak a kdy přidat novou linii: je-li vyprávějící postava stejná, lze hned po úvodní scéně, má-li dojít ke změně postavy, postavu je lepší předem představit. Další vedlejší linie lze přidávat a uzavírat dle potřeby.

Proplétání linií: nenechat rozpadnout na nezávislé příběhy, ale propojovat (jako když se plete copánek). Copánek je tak pevný jako nejslabší vlákno. Pokud je hlavní linie křehká a subtilní, ostatní ji mohou přehlušit (pak je lepší vedlejší linie omezit či úplně zrušit). Pokud je naopak hlavní zápletka jednoduchá a přímočará, vedlejší linie rozšíří záběr díla a vnesou nevypočitatelnost (pak jich může být tím víc). Nevadí, když je linií a odboček hodně, je-li hlavní vlákno dostatečně silné, aby ho čtenář mohl sledovat a neztratil se.

Možnosti propojení linií: podobná nálada; tatáž událost ovlivňující více linií; postava figurující ve více liniích; společná rekvizita; společné prostředí; vyprávěcí schéma a zrcadlení motivů (viz níže).

Uzavření vedlejší linie: je-li to možné, klíčová scéna hlavní linie může být zároveň vyvrcholením vedlejší linie a obě splynou.

Jak vybudovat klíčovou scénu

Zápletka se demonstruje ve scénách. Delší dílo je možné rozdělit na etapy, v malém měřítku kopírující vývoj celé zápletky: objeví se náznaky, napětí narůstá, vyvrcholí scénou, nastane rozuzlení. Čtenář blížící se scénu tuší a očekává; to ho nutí číst dál. I když autor nemá vymyšlenou osnovu děje až do konce, měl by vždy vědět, v čem bude spočívat nejbližší klíčová scéna, aby k ní mohl příběh směřovat. Počet klíčových scén není velký (u románu třeba deset, u povídky klidně jen tři – úvodní, prostřední, závěrečná). Klíčové scény mají kumulativní efekt (každá další rána osudu je horší apod.) Klíčová scéna musí představovat zlom – příběh se nadále vyvíjí jinak, než kdyby k ní nedošlo.

Zásada: nevyhýbat se psaní klíčových scén (= neodbýt je shrnutím v podobě vyprávění) – jsou to vrcholná místa a pokud chybí, čtenář je zklamaný.

Jak zvolit klíčovou scénu

Otázky: Co zásadního by se mělo stát? Kdo u toho bude? K čemu by to mělo vést? Co by měl předtím čtenář vědět, aby to mělo co největší dopad? Jak tyto informace podat, aby byla půda připravená?

Klíčová scéna by měla být logická (= vycházet z povahy díla a postav, vyplynout z konfliktu a zápletky). Odpovídající příběhu (= nepřehánět; do hádky manželů nemíchat teroristy jen pro zvýšení efektu apod.) Zpětně by se měla jevit jako nevyhnutelná.

Příprava klíčové scény

Kdy začít naznačovat: U první klíčové scény při rozehrání děje, dle délky díla několik stran až kapitol předem. I u dalších vždy s předstihem, náznaky se mohou objevovat od začátku. Co naznačit: že se bude něco dít; základní povahu střetu. Co neprozradit: přesnou podobu konfliktu; jeho výsledek; další směr (= nepředjímat události, nechat to na scénu samu – nezkazit překvapení). U plánované události: oznámit ji a sledovat přípravy, aby byla zřejmá důležitost (např. chystá se ples). Předzvěst: před scénou se může odehrát totéž v malém či symbolicky (např. sen jako předzvěst souboje). Využití kontrastu: před delší a dramatickou scénu klíčovou předřadit krátké scény; před klíčovou scénu končící katastrofálně předřadit scény radostné (a naopak). Falešné poplachy: zdání nebezpečí se v předřazených scénách ukáže falešné, v klíčové scéně přijde doopravdy. Nevypočitatelnost: nedávat náznaky pořád stejným stylem.

Výsledek klíčové scény

Je to čím dál horší: ve střední části díla může většina klíčových scén situaci postav zhoršit (ale nesmí je zničit úplně). Existuje naděje: nějaký náznak řešení (i falešný) otevře prostor pro další vývoj. Překvapení: dojde sice k tomu, co čtenář čekal, ale nějakým neočekávaným způsobem. Odhalení tajemství (např. u detektivek): klíčová scéna zároveň obsahuje nějaké nečekané odhalení. Zvýšení sázky: roste naléhavost situace a důležitost 'odměny', kterou se hrdina snaží získat.

Doznívání: po skončení klíčové scény nechat prostor, aby mohla vyznít a čtenář pocítil její důležitost. Ukázat, že změna je podstatná (= nebyl to povyk pro nic). Naznačit směr k další klíčové scéně.

Vyprávěcí vzorce, zrcadlení, ozvěny

Vyprávěcí vzorec vzniká opakováním určitého postupu či motivu (tím se nemyslí opakované vysvětlování něčeho nebo malá slovní zásoba!). Lidský mozek má tendenci hledat ve všem systém, takže tyto vracející se motivy postřehne (= vytuší symbolickou podobnost kauzálně nezávislých scén). Autor tomu může napomáhat záměrně a využít opakování k lepšímu propojení a sjednocení nesoudržných částí (scén, dějových linií...).

Ozvěna: Vracející se motiv na úrovni slov (opakující se rčení, přísloví...)

Zrcadlení: Vracející se obraz – může to být konkrétní útržek scény, událost, situace, činnost, rekvizita, prostředí, postava, shodná emoce... Může být také abstraktní (neopakuje se jeden konkrétní jev, ale jev téže kategorie). Může to být přímo struktura scény (v jakém pořadí se tam něco odehrává, jak je podaný popis apod.). Zrcadlení je cokoliv, co se v průběhu díla symbolicky opakuje a tím ho sjednocuje (a vytváří vyprávěcí vzorec).

Zrcadlení situací: 1. Obě situace jsou stejné, ale liší se podstatným detailem. 2. Opakuje se nějaká část dialogu. 3. Opakuje se emoce či akce (krátký popis stejnými slovy). 4. Situace se týkají stejného tématu (např. hádka o peníze), stejným způsobem začnou (pokaždé podobný podnět). 5. Procházejí stejnými fázemi. 6. Stejně dopadnou. 7. Situace propojí tatáž představa či podobenství, stejná přirovnání a výrazové prostředky. 8. Stejná dynamika a charakter střetu (i když se třeba liší zúčastněné postavy). Pravidlo tří: jedno opakování je náhoda. Dvě opakování tvoří vzorec. Třetí opakování ten vzorec poruší. (Třetí bratr v pohádce uspěje; dva předchozí neúspěchy zvýšily napětí.) Kontrast: v zrcadlících se situacích je podstatný ten prvek, který se liší. Kontrast díky zrcadlení více vynikne.

Zrcadlení postav: dvě zdánlivě stejné postavy, které se v něčem podstatném liší. Zásada: obě postavy musí mít něco společného; tento rys naopak nesmí sdílet s někým dalším v příběhu; události spojené s jednou musí mít důsledky i pro druhou.

Zrcadlení zápletky (= paralelní dějové linie): tehdy, když dvě sady hrdinů čelí podobnému problému – situace se shodují, ale něco je jinak a pro čtenáře je působivé srovnání (např. love story se silnou/slabou hrdinkou, opakující se příběh v přítomnosti/v minulosti...). Obtížné; příběh je nutné neustále propojovat všemi prostředky, aby se nerozpadl na dva, a přitom se vyhnout nudné repetetivnosti.

Zrcadlení zvenčí: autor může nechat v díle odrážet známé archetypální příběhy (pohádku, řecký mýtus...).

Rytmus, přechody, retrospektiva, rámec

Pokud má děj hladce plynout a udržet zájem čtenáře, musí mít určitý rytmus (= vhodné střídání pomalého a rychlejšího tempa, úzkého a širšího záběru, náznaků a rozuzlení, linií, scén s vyprávěním atd.)

Přechody jsou různé zmínky a detaily (= ne zásadní aspekty zápletky), které umožňují hladký přesun (bez rušivých zlomů) z jedné scény do další (setrvání u téže vyprávějící postavy nemusí stačit). Přechodem může být: pokračující akce; stejné prostředí; ozvěna (podobná slova na konci jedné sekce a na začátku další), stejná nálada, počasí apod. Rozsáhlejší přechod ('oslí můstek') může mít podobu shrnujícího vyprávění (zklidňující pomalejší pasáž mezi dvěma akčními scénami).

Retrospektiva je zdramatizovaná událost z minulosti (= způsob, jak sdělit kontextové informace nikoliv vyprávěním, ale scénou). Je živější než expozice, ale přesto děj zpomaluje, protože se týká uzavřených událostí. Kdy použít retrospektivu: je-li zobrazovaná událost rozsáhlejší a dostatečně dramatická; je-li už hlavní děj dobře rozehraný a unese zpomalení; má-li být součástí příběhu celá paralelní linie v minulosti. Kdy se jí vyhnout: když událost není dost zajímavá (pak zvolit co nejkratší shrnutí); když příběh sám je i bez ní dost komplikovaný (= pravidlo jednoduchosti). Jak retrospektivu vytvořit: Pokud je rozsáhlejší, pracuje se s ní jako s další dějovou linií. Nutno dbát na názorné oddělení a přechody, aby čtenář netápal. Zobrazuje-li historickou událost, čtenář zná předem výsledek (= když nelze překvapit rozuzlením, je lepší konstatovat výsledek na začátku a co nejzajímavěji předvést, jak k tomu došlo; a dění soustředit kolem postavy, pro niž osobně výsledek známý není).

Rámec (= co příběh ohraničí): scény jiného druhu než zbytek díla; dodávají kontext a zakotvení. Typicky jsou to dvě symetrické zrcadlící se scény na začátku a konci (prolog a epilog), ale může jich být i několik (pak vytvářejí samostatný příběh 'nad' hlavním příběhem). Rámec může tvořit zasazení do jiného času (hrdina po dvaceti letech vzpomíná a vlastní příběh je ona vzpomínka) či uvést nějaké historické (včetně např. 'budoucí historie' ve sci-fi), společenské či jiné souvislosti.

'Rám není obraz' (= scény rámce by na sebe neměly strhnout pozornost, hlavní musí zůstat příběh 'uvnitř' rámce). Zásada: prolog a epilog nenahrazují vlastní příběh; epilog sice může naznačit budoucí vývoj, ale nelze v něm uzavírat dějové linie a vylepšovat zápletku; pokud ji nedokázalo dostatečně dobře prezentovat dílo uvnitř rámce (a uzavřít ji dostatečně působivou závěrečnou scénou, která je integrální součástí příběhu), slovní shrnutí v epilogu to nezachrání.

Pravidlo jednoduchosti (už zase): snažit se o eleganci; nikde by nemělo nic přebývat. Nepoužívat uvedené techniky, pokud nemají své opodstatnění, protože forma by neměla odvádět pozornost od obsahu.

Jak skončit v pravou chvíli

Volba konce je poslední zásadní rozhodnutí. Závisí na typu příběhu. Druhy konců: šťastný, nešťastný, smíšený; typy: cyklický a lineární.

Cyklické příběhy (='cesta tam a zase zpátky', 'návrat domů' – kruh se musí uzavřít).

Charakter cyklického závěru: má víc společného se začátkem než se středovou částí; zrcadlí ho v pozměněné podobě; ukazuje kontrast mezi stavem 'předtím' a 'nyní' a oba stavy srovnává; nastolí novou normu. Spíše poklidný, vystihující náladu. Přichází až za závěrečnou konfrontací (= když už je zápletka uzavřená).

Jak vytvořit cyklický závěr: najít podobnost mezi koncem a začátkem a pevně je propojit (zrcadlením atd.), aby vznikl uzavřený kruh; zdůraznit, že během cesty došlo k obratu/proměně a není to totéž (= aby se celá 'cesta' nejevila jako zbytečná); stanovit normu (jak to bude dál). Jakmile splní požadovanou funkci, zbytečně neprotahovat (nepřítomnost zápletky svádí k 'dovyprávění' osudů postav atd.), ale ani ho nevynechat (= pokud se u cyklického příběhu skončí hned po vrcholné závěrečné scéně, 'něco' chybí a potenciál příběhu není využitý úplně).

Lineární příběhy (= 'cesta na vrchol' – po všech peripetiích se dospěje k nejvyššímu bodu, což je vrcholná závěrečná konfrontace kdo s koho.) Charakter závěru: ať už cíle bylo nebo nebylo dosaženo, vrcholným střetem obou protichůdných sil všechno končí – dál není nic; střet vychází ze snažení v průběhu celého děje (ze základního konfliktu); měl by se uspokojivým způsobem rozhodnout.

Jak vytvořit lineární závěr: nechat prostor akci. Všechny vedlejší zápletky uzavřít předtím, vedlejší záhady vysvětlit, vedlejší linie spojit do jedné (po vrcholné scéně už nebude prostor k dalšímu vysvětlování). Nezavádět nové věci a nic nevysvětlovat (pokud je pro závěrečnou scénu potřeba nové prostředí atd., buď ho představit dříve v textu nebo všechno natolik zjednodušit, aby žádné popisy nebyly nutné). Nezavádět nové postavy, novou zápletku. Odklidit vedlejší postavy a soustředit se na protagonistu a jeho závěrečný konflikt.

Závěrečná scéna: musí to být skutečně scéna (ne shrnutí, ne vnitřní monolog apod.). Platí pro ni totéž co pro scénu úvodní. (Musí být odpovídající, vycházet z hlavní zápletky, musí v ní být přítomen hlavní hrdina...). Musí v ní dojít k tomu nejhoršímu, k čemu dojít může (= v kontextu příběhu není představitelná žádná dramatičtější situace někdy v budoucnu).

Jakmile se dramatické napětí vybije a scéna dospěje k rozuzlení, je nutné SKONČIT bez průtahů. Opět 'in medias res' (= 'Ukázat výbuch, ale nečekat, až se poslední zrnko prachu usadí'.)

Nepovedené konce

Špatně zvolený/napsaný konec může celé dílo zkazit. Čtenář neocení kvalitu předchozích částí, když po přípravách a náznacích nastane zklamání. Časté chyby:

Odklon od hlavní postavy: hrdina příběhu by měl do finále významným způsobem zasáhnout (ne jen např. přihlížet souboji dvou vedlejších postav).

Deus ex machina: zázračný zásah zvenčí nefunguje, konec musí vycházet z logiky příběhu a povahy postav. (Má-li v něm hrát roli něco nepravděpodobného – blesk z čistého nebe – je třeba pro takovou možnost připravit půdu během úvodu a střední části; vysvětlovat až na konci, že se to může stát, je pozdě).

Triky a překvapivé zvraty: dobrý příběh mohou vylepšit, ale špatný nezachrání (pokud autor neví, jak ze slepé uličky, měl by to znovu promýšlet od začátku, ne flikovat na konci). Trik/zvrat na konci je riskantní, protože konec je kritické místo. Bude přijatelný tehdy, když se to, co čtenář očekává, nahradí něčím stejného druhu a stejného emocionálního významu a když existuje předchozí příprava. Překvapení nesmí autorovi sloužit jako zoufalá úniková cesta z nefungující zápletky, ale musí to být naplnění dobře vytvořené zápletky. (Příklad fungujícího triku – odhalení identity Darth Vadera.)

Nepřítomnost konce: příběh uťatý v náhodném místě bez zjevného důvodu a bez vrcholné závěrečné události (rozuzlení) – nepůsobí 'umělecky', jen bezradně a nehotově.

Co si počít s první verzí rukopisu

Vyhnout se umělému prodlužování – stavu, kdy autor podvědomě nechce knihu 'opustit' (ukončit radost z psaní, rozloučit se s postavami, dát kůži na trh...).

Toto může vést k: zbytečnému rozmělňování dopisováním dalších kapitol po skutečném konci; k záměrnému zanechání otevřeného konce v naději na pokračování (to nefunguje; aby čtenáři pokračování chtěli, kniha musí být ukončená korektně; případné pokračování je lepší odvíjet od nějaké zmínky, vedlejší linie, vedlejší postavy apod., ať už náhodné či k tomu účelu autorem do rukopisu ukryté); k přepisování donekonečna – přidávání dalších scén a linií, aby autor nemusel příběh opustit a předložit čtenáři.

Revize a přepisování (oprávněné): Po dokončení první verze nechat rukopis 'odležet' (týden, měsíc...), a tím získat odstup; číst kriticky a hledat možnosti dalších propojení a zrcadlení; posílení vyznění scén; rozvinutí myšlenek či záměrů atd. – zpřesnění toho, co při nedostatečném odstupu při psaní hrubé verze nebylo dost zjevné. Neočekávat dokonalost, jen přiměřený výsledek, jakého je autor v dané fázi svého života schopen.

Beta–testování: dát přečíst lidem v okolí. Má smysl pokládat jim jedině konkrétní otázky (ne 'líbí se ti to?', nýbrž 've které pasáži ti to připadalo nepřehledné, matoucí, nudné' apod.). Názorům nepodléhat bezhlavě – opravovat věci, na kterých se víc kritiků shodne, ale jen když to není úplně proti autorovu vnitřnímu přesvědčení. Posuzovat cizí názor ve vztahu k potenciální cílové skupině čtenářů: 'Když to upravím podle názoru tohoto člověka, bude se to líbit lidem jako on; chci to tak?'

Další úpravy: pracuje se jen s tím, co už je přítomno (lze rozvést náznaky, ale nepřidávat nebo nevyhazovat bez rozmyslu celé pasáže či linie apod.).

comments powered by Disqus