V roli temného mága

(O knize Karoliny Francové 'ARIEN'

(leden 2004)

Temný mág. Tak tady ho máme: stojí vedle studně s temnou vodou a kolem dlouhých prstů mu jiskří odlesky modravého světla. Oči mu planou nelidským žárem a vlasy se lesknou ve světle měsíce. Je to postava navýsost fascinující, mrazivě děsivá... přitažlivá a odpuzující zároveň. Cizí, nepochopitelná, nelidská, mocná. K temnému mágovi neoddělitelně patří černé vlasy, černý plášť a přízračně bledá tvář. Většinou je krásný, ale pochopitelně je to krása pyšná, hrozivá a krutá. Vhodným doplňkem oděvu pro oficiální příležitosti (což je například účast v literárním díle) je stříbro a krev. Samozřejmým atributem je taky chlad - jednak v tom smyslu, že se rtuť teploměru v mágově blízkosti utíká schovat dolů do baňky, jednak ve smyslu emocionálním. Temný mág se chová vznešeně, odtažitě, bezcitně, krutě. Má schopnosti a znalosti. Občas je to zároveň i upír, ale není to podmínkou. Rozhodně ale páchá krvavé rituály, povídá si s nemrtvými, ovládá živé.

Odkud se vzala tahle postava, jaký archetyp ztělesňuje - jakou lidskou touhu? Jak může něco, z čeho smrdí krev a zlo na kilometry daleko, takhle vzrušovat a lákat fantazii jinak vcelku příčetných lidí? Postava temného mága vyvolává silné a rozporuplné emoce: člověk bezděky touží být jako on a mít aspoň střípek jeho magické moci, a zároveň se děsí ceny, kterou by za to skoro jistě musel zaplatit. Jaká je to vlastně cena? Z čeho pramení strach? Že by se člověk vážně bál, že když se stane temným mágem, krev nevinných panen mu zničí značkové džíny? Ale kdeže. Tady jde o víc; a ve skutečnosti to ani nesouvisí s krutostí a násilím.

Když autor temného mága popisuje a chce, aby byl fakt, ale fakt úplně děsně temný, plnými hrstmi sahá do výše zmíněné truhly s rekvizitami a tahá si do románu spousty černého sametu, drápů, zubů, stříbrných šperků a grimoárů. Tahle metoda je pěkná, já to taky dělám, ale vlastně je to totéž jako snímat kamerou místo netvora jen jeho stín na zdi - případně místo parníku jenom vlny na vodě. Divák si domyslí. Divák předpokládá. Tuší, co za věc ty vlny dělá a jaký směr pohybu naznačují; koneckonců ten archetyp zná. Když je ovšem román delší a pro míru požadované věrohodnosti už jednoduché rekvizity nestačí, vyvstane potřeba doložit mágovu temnou temnost nějakými temnými činy. Pak dojde na vypálené domy, uhranuté krávy, zotročené země, nepřátele stažené z kůže, a konečně kontinuálně podřezávané ovce plus děti plus panny.

Temnému mágovi najednou nezaslouženě přistane za krkem celý náklad toho, čemu se v Dračím doupěti říká "zákonné zlo".

Zde si dovolím odbočku. Dotyčná teze o podobách "zla" rozhodně není moje, ale v Doupěti je myslím dodnes k vidění, takže ji tady bez skrupulí shrnu. Existují dva druhy "zlých" postav, které si mohou hráči (potažmo autoři) vybrat: "chaoticky zlé", které mají na mysli jen vlastní prospěch a pro něj se neštítí ničeho, ovšem dělají to bez jakékoliv koncepce, a "zákonně zlé", které jednají ve službách nějakého ideálu. Není pravda, že "zákonně zlý" vládce škodí, kudy chodí; pak by daleko nedošel. Chtít dosáhnout určitého cíle, to předpokládá jisté kladné vlastnosti, i když cíl sám je špatný. Temný pán musí být odhodlaný, vytrvalý, statečný; musí své služebníky odměňovat podle zásluh, ne je deptat bez rozdílu, což předpokládá stanovení určitých hodnot a kritérií žádoucího a nežádoucího chování. Musí umět budovat a tvořit, ne jenom bez rozmyslu ničit. V tomto ohledu se sobě "zákonné zlo" a "zákonné dobro" až nečekaně podobá; rozhodně mají víc společného než "zlo zákonné" s tím "chaotickým". Když je dobro příliš monumentální, snadno se může zvrhnout ve zrovna tak monumentální zlo. Ty největší ideály údajného "dobra" vedly k největší nesvobodě. Nakonec jde jen o to, v jakém světle se zrovna jeví daný ideál. Jak ho v dané chvíli vnímáme. A jestli s ním souhlasíme. To je třeba pěkně vidět na ideji komunismu, někým vynášené do nebes a někým zatracované. Takový Stalin, to je přímo ukázkový Temný pán.

Dlužno ovšem poznamenat, že dotyčné "zákonné zlo" temných pánů vůbec není tím, co člověka fascinuje na temném mágovi. Temný mág nemusí zlo kdovíjak milovat, a taky nemusí kdovíjak toužit po světské moci. Často je to přímo naopak. Takže pokud autor sáhne k tomu podlému triku a dotyčné sklony mu přišije, jenom falešně spojí dvě věci, které spolu vnitřně vůbec nesouvisejí. Horečnaté snášení důkazů o mágově podlosti jistě přinese výsledky a na čtenáře v mezích možností zapůsobí - čili svůj účel splní. Ale pokud je čtenář starý šťoura a chce postavu vidět celou včetně pozadí, motivů a kořenů i s vlášením, uvědomí si, že tohle všechno je úplně mimo mísu. Tvrdit, že temný mág je temný proto, že krví neviňátek zadělává macesy, je jistá obdoba právnické kličky, díky níž soud pošle mafiánského bosse do vězení za daňové úniky.

Skutečná metafyzická vina je jinde. Mágův hřích je mnohem větší než jenom podřezávání krků.

Temný mág stírá hranici mezi mrtvými a živými. Porušuje přírodní zákony. Touží po poznání, které má smrtelníkům zůstat skryto. A tím pádem si také uzurpuje moc, která by neměla příslušet pouhému člověku. To, co dělá, je vzpoura proti řádu. A ať už je to explicitně řečeno nebo ne (ať už si to vůbec sám autor o své postavě uvědomuje nebo ne!), míní se tím zkrátka vzpoura proti Bohu. To, že je taková vzpoura spojována s "temnotou" a "zlem", je jenom kulturní dědictví; konvence, která nám byla vnucena křesťanstvím.

Nějaký příklad? Maně si vzpomínám na doktora Fausta. To byl přece temný mág, jako když vyšije! Původně historická postava, posléze opředená legendami, jejichž vyznění se měnilo s dobou. Vývoj faustovského mýtu krásně osvětluje různé aspekty lidské povahy. Nu, podívejme se radši do slovníku: první anonymní zpracování faustovské legendy z roku 1575 nese podtitul Historie Dr. Johanna Fausta, sepsaná a tiskem zhotovená všem domýšlivým, všetečně zvědavým a bezbožným lidem pro strašlivý vzor, ohavný příklad a upřímné varování. Čili běda, běda, jestli vás to láká, Církev varovně zvedá prst; mějte na paměti, že doktor Faust přišel o duši! Samozřejmě, člověk je potvora a nedá se okřiknout tak snadno. Z faustovské legendy se posléze stala fraška, prováděná na loutkovém divadle, a v dnešní fantasy humor na toto téma taky nechybí. Když začnou být metafyzické záležitosti příliš tíživé, popřípadě sám Temný mág příliš děsivý, lidská mysl udělá krok stranou, posvítí si jiným světlem... a z Temného mága je třebas Temný mák, osoba z docela jiného těsta. Ovšem skutečnost, že i přes různé parodie a znevažování se prapůvodní obraz vynořuje zas a znovu, a naprosto vážně míněný, svědčí o tom, že nad námi a naším podvědomím pořád ještě nepřestává mít vpravdě mýtickou moc.

Romantismus dal doktoru Faustovi novou sílu, a nemyslím jenom Goethea; romantický je i pohled současné fantasy. Takový Temný mág, to je zkrátka něco mezi Robinem Hoodem a Fletcherem Christianem (tím z lodi Bounty). Je zbojník i pirát, je geniální zloděj diamantů, který Stvořiteli vyfouknul nejcennější poklady. Současný člověk už nemá tu správnou pokoru před Bohem a úctu k řádu - a těžko ji taky vyžadovat, když se v dnešním světě cení průbojnost, moc a informace mnohem víc než nějaká pokora. Není divu, že Temnému mágovi člověk vlastně fandí; vždyť on je něco jako geniální hacker, který se pánubohu naboural do systému. A přesto v nás ten metafyzický strach zůstává.

Překročení řádu se trestá. Oslnivé světlo poznání ozáří okolí, ale zároveň prohloubí stíny. Sežehne ruce. Tvář spálí na popel. Temný mág je Prométheus. Temný mág je Lucifer, - Světlonoš, - který jako pochodeň padá z nebes do nejhlubších propastí pekla, aby jim vládl. Taková věc nikdy není zadarmo. Tělo (ať už jeho vlastní nebo cizí) se zmítá v řetězech na kavkazské skále, popřípadě se svíjí v ohnivé pekelné výhni. Duše propadá temnotě. Konkrétní design oltáře a průběh utrpení se liší podle fantazie autorů, ale všichni bez výjimky cítí, že to zkrátka nějakým způsobem patří k věci. Není to jenom morbidní rekvizita, ale cena za poznání zakázaného.

Bozi si svůj majetek brání.

Úmysly, prostředky, činy

Arien. Už zase mám v ruce novou knihu Karoliny Francové, a zase mě to nutí něco k ní poznamenat. A nejen proto, že jsem to slíbila Zdeňkovi. V Karolinině psaní je něco, co se mnou úžasně rezonuje, ale zároveň i něco, co mě irituje doslova příšerně. To je kombinace emocí, která člověka vždycky dožene k počítači.

A pak je tu samozřejmě ta recenze* v Ikarii. I o ní mi řekl Zdeněk; poslušně jsem si ji našla, abych byla v obraze, a dověděla jsem se panečku věci! Třeba: "Po přečtení knihy máte pocit, že o něčem byla." Sám recenzent sice neví o čem, ale to mu nebrání s úžasnou jistotou vyhmátnout samé podružnosti a vytýkat knize logické chyby, které vznikly čistě jen tím, že si to sám špatně přečetl. Nu, Karolino, tak tohle je spravedlivý trest za to, že se pokoušíš vkládat do té své milované ukoptěné zábavné SF a F něco jako Myšlenky: dočkáš se v odpověď povrchního žvástu od kohosi, ke komu ani vzdáleně nedolehla podstata celého konfliktu. Ale mějme soucit. Ondřej Jireš si přece v jednom kuse stěžuje, že mu rozum zůstává stát. Takže než to zase rozchodí, rozpitvám Ti knihu já.

Vcelku jde o prastarý spor: jsou důležitější úmysly, nebo činy? Zaslouží si uznání (soucit, nenávist...) spíše ten, kdo všechno myslel dobře, ale způsobil katastrofu, nebo jiný, kdo pomáhal, zachraňoval a léčil lidi s tím padoušským záměrem, aby si získal jejich důvěru a mohl je všechny vlákat do pasti? Otázka je to neuvěřitelně závažná, ale na druhou stranu do omrzení probíraná a celkem dobře prozkoumaná. V soudnictví se tohle řeší pořád. Pokud se ke mně doneslo, trestají se činy. Když někdo přemýšlí o vraždě novinářky, ještě se nic neděje, ale když zvedne telefon a začne to zařizovat, už je to čin. Úmysl přestavuje jen polehčující nebo přitěžující okolnost činu; chladně plánovaná vražda je nejhorší, zabít impulzivně a z vášně je o chlup lepší, a když to vůbec nebylo úmyslem, neříká se tomu ani "vražda", nýbrž "ublížení na zdraví s následkem smrti". Deshaiés a princ Vyvyan, hrdinové skrznaskrz nevinní, hodní a kladní, tohle "ublížení na zdraví" provádějí neustále, vedeni nejčistšími úmysly. Zato temný mág Arien, padouch zkažený, záludný a zlý, se chová velkoryse jako král. Nechci tu rozvíjet úvahy o tom, jestli "účel světí prostředky", i když to na přetřes taky přijde (naprosto explicitně na straně 340). Tohle jezuitské heslo naposled rozsáhle vyzkoušeli v praxi komunisté a přesvědčivě dokázali, že je to doopravdy čirý blud. Pokud mě na "Arienovi" něco zajímá, je to spíš literární metoda, jakou se celý střet idejí prezentuje - a pak především postavy. Obzvláště postava temného mága, ale i ty další.

Pokud jde o metodu, Karolina vyzkoušela ošemetnou věc. Všechny události jsou viděny jenom očima vzpomínající Deshaiés, a tudíž je celý příběh zatížen její interpretací. Arien nemá příležitost prezentovat své názory přímo (dokonce ani ústy Deshaiésiny praprapraneteře Shaí, které hlavní hrdinka celý příběh "vypráví", protože té není dovolena jediná přímá replika). Čtenář tudíž Ariena poznává jen ze zprostředkovaného svědectví. A tak musí brát celou dobu na postavy dvojí metr: Deshaiés posuzuje podle toho, co ví o jejím nitru, kdežto Ariena podle jeho činů popsaných zaujatou, jemu nepřátelskou osobou. Je v tom jakási niterná spravedlnost: Arien taky sám věří, že záleží jen na činech a výsledcích, kdežto Deshaiés je zase přesvědčená, že jde hlavně o úmysly. Tahle literární metoda je důmyslná a pro daný účel extrémně vhodná, ale pro spisovatele taky pěkně obtížná. Snadno může vést k nedorozumění a odsudkům, a to jak pro autorku, tak pro postavy. Deshaiés má výhodu komentátora, výhodu konečného slova; může Ariena osočovat a očerňovat do omrzení... ale samozřejmě jí hrozí, že to přežene a sama veškeré čtenářovy sympatie ztratí. A zase, naopak - když její zaslepenost, zaujatost a předsudky nebudou dostatečně výrazně "okolnostem nepřiměřené", nekritickému čtenáři, který je zvyklý každé vytištěné slovo považovat za zjevenou pravdu boží a bez přemýšlení ho spolknout, vůbec nemusí dojít tenhle autorčin záměr; zkrátka se ztotožní s tím, co si myslí Deshaiés, její názor bude považovat za absolutní "objektivní" pravdu, Ariena šmahem odsoudí, a pak nestačí zírat, co se to v knize vlastně děje. Rozum se mu zastaví a marně pátrá, odkud se všechny ty rozpory berou.

Ondřejovi J. se stalo to druhé, mně to první. Ne, Deshaiés rozhodně nemiluju. Tahle nevinná panna je jako rozjetá lokomotiva. Po třech letech okouzlení, které mělo původ výhradně fyzický, dospěla k názoru, že Ariena nenávidí, a toho se do omrzení drží. Ani na okamžik nepochybuje. Má v tom jasno: Ariena je třeba nenávidět, protože je zlý. Zlý je proto, že je zkrátka zlý. To je možná tak trošku tautologie, ale zato je to čistá pravda! Aby se to dobře poznalo, Arien má černou auru, vlasy a šaty. Pokud Deshaiés-lokomotivu v její nenávisti občas něco aspoň trochu přibrzdí, tak jsou to jedině Arienovy jemné prsty a krásná tvář a svalnatá předloktí, nikoliv jeho slova, názory nebo činy; jenže žádný vnitřní boj se nekoná; ona si vzápětí uvědomí, že je to jenom chtíč a mámení a temným mákům není radno věřit, takže zase vypustí páru a hasí si to dál po své linii. Na konci, když jí Arien vmete do tváře, že je jenom stará závistivá baba, která nic nepochopila, čtenáři nezbývá než vřele souhlasit. Kdepak, Deshaiés si nezíská obdiv svou nezkorumpovatelnou zásadovostí. Člověk ji z duše proklíná, protože na její hlavu padá vina za to, že se nedokázala Arienovi jakkoliv přiblížit a tím coby vypravěčka poodhalit víc z jeho tajemství, které přece mohlo být tak fascinující.

Černé a bílé pláště

Je načase vrátit se obloukem k tomu, co jsem naznačila v úvodu, a aplikovat teorii o podstatě temných mágů. Podle Deshaiésina názoru je Arien "zákonně zlý" ve smyslu Doupěte. Déshaiés mluví o "odporných rituálech", a v úvodu Arien během jediné věty skutečně podřízne čtyři děti. Od té chvíle už ale nikdy nic hrozného neudělá; vraždí jedině zvířata na různá záchranná kouzla pro lidi. Chová se čím dál velkoryseji. Odpornosti páchá jen jeho otec (a nepřítel) Sinni. Arien naopak každým dalším činem potvrzuje, že "temný" je jen v tom faustovském smyslu; ve smyslu zakázaného poznání.

Zjevně mu nejde o moc jako takovou. Po moci touží jen ten, kdo si ji s gustem užívá; koho těší lidi deptat, ponižovat, mučit atd. On žádné podobné choutky nemá, to je v knize řečeno jasně a mnohokrát. Jeho zájem je čistě intelektuální. Zajímá ho, jak magie funguje. Jaké jsou její hranice a co by se ještě dalo vyzkoušet. Nechce mít moc nad druhými; chce získat poznání. Celou svou duší je dokonale racionální vědec.

Problém, jestli temný mág může za účelem vyvíjení nových kouzel používat krev a vraždit zvířata, je stejné kategorie jako otázka morálního oprávnění pokusů na zvířatech, klonování lidských zárodků či podávání ne zcela vyzkoušených léků nevyléčitelně nemocným. Schválně jsem to napsala takhle, současnou terminologií, aby bylo vidět, jak snadno se náhled na věc úplně obrátí čistě jen tím, že vyměníme černý plášť za ty bílé. Rituály v temných kobkách by daňoví poplatníci asi neskousli, ale laboratoř berou, protože s výměnou barvy se sloupne i nános křesťanské metafyziky. Podle našeho dnešního názoru existují hranice, za které nelze zajít: podřezávat hrdlo nevinným pannám je stejně jednoznačně zavrženíhodné jako nacistické pokusy na vězních. Jenže to si myslíme my; zdaleka se v tom neshodují všichni a ve všech dobách.

Celé je to společenská dohoda. O tom, jestli se lidé vzepřou nebo podvolí, rozhodne jejich povaha, historické a právní vědomí, vyhlídky na úspěch, míra útlaku; zkrátka okolnosti. Hitler byl doopravdy nebezpečný, takže se proti němu všichni soudní lidé spojili a vyřídili ho za čtyři roky. Komunismus v Čechách byl měkčí a navíc podepřený kouzly Velkého Bratra, takže jsme ho snášeli let čtyřicet. Všichni nadáváme, že jsou vysoké daně, ale zjevně nejsou vysoké tak moc, protože jinak bychom hromadně sbalili spacáky a šli si lehnout před parlament, případně utekli do Ameriky. České vdovy by to neskously, kdyby se po nich chtělo, aby se upálily na manželově pohřební hranici, a bankovní úředníci by asi na protest bušili sešívačkami do monitorů, kdyby ředitel jejich pobočky uplatňoval na jejich dcerách právo první noci - ale to neznamená, že lenní pánové tohle nevolníkům nedělali. Britové, šílenci, si naopak dnes nechávají na křižovatky namontovat skryté kamery a možná zavedou občanky; vidět tohle Kipling, padne do mdlob. V nádherné knížce Daleká cesta za domovem hlavní hrdinové (divocí králíci) narazí na cizí králičí kolonii. Její obyvatelé jsou dobře živení a spokojení. Občas někdo z nich zmizí, ale o tom se nahlas nemluví. Obyvatelé se trochu bojí, to je pravda, ale pohodlí je korumpuje natolik, že se nehodlají odstěhovat a naprosto dobrovolně tam zůstávají. Ta kolonie je výkrmna. Chovná farma. Kdyby temný mág odjel do Indie, kde je pro ženu smrt upálením pořád ještě reálná životní perspektiva, možná by přemluvil nějakou tamní pannu, aby se nechala podřezat naprosto dobrovolně. Já teď píšu román o mimozemské civilizaci, kde jsou lidské oběti (dobrovolné i nedobrovolné) běžným standardem; mimozemšťané sami s tím žádný problém nemají, a lidé, kteří mezi nimi chtějí či potřebují žít, se s tím chtě nechtě musejí nějak vyrovnat. Tolik o touze po svobodě a právům temných mágů používat občany své říše jako materiál na temné rituály.

Ale i pokud vynecháme mimozemšťany a mágy, s místem i časem se společenské normy liší. Když se konfrontují a nově ustalují, je kolem toho spousta povyku a sporů. Spousta emocí. Řada oprávněných obav. A ještě víc předsudků. Když selhává logika a my to zkrátka musíme nějak řešit, nakonec skončíme zase v čisté metafyzice, jako lidstvo vždycky: u Dobra a Zla.

Černá a bílá strana

Tohle je další ošemetná záležitost - stejně ošemetná jako sama literární metoda. Vlastně to přísně vzato nespadá do kompetencí filozofie, nýbrž etiky, čili nauky o morálce. O Dobru a Zlu asi přemýšlí každý a pokud zrovna taky píše knihy, není divu, že to pak vkládá do úst svým postavám. Ale obout se do toho v románu, to je vážně o strach. Je to ten nejtenčí led, na jaký autor vůbec může vstoupit. Je to... no, zkrátka, je to jako vlézt na mistrovský šachový turnaj. O téhle hře se toho už ví tolik a byla tak dlouze zkoumána nejlepšími mozky, že to chce zatraceně dobré kombinační schopnosti a zatraceně dobrou znalost tradičních zahájení, aby si na to člověk mohl troufnout. Protože ta zahájení už byla vážně dávno popsána všechna, a kdoví do kolikátého tahu.

Já se na fundovaný rozbor v žádném případě necítím, takže jen takovou spíše metodickou poznámku.

Problém Dobra a Zla ve skutečnosti nelze řešit jen tak "v závorce" - čili v tomto případě v rámci vymyšleného světa, v němž ostatní podstatné síly chybějí. Deshaiés sice mluví o "Dobru", ale neuvádí nic, k čemu by ho vztahovala; má zkrátka jenom takový neurčitý pocit, že některé věci jsou ošklivé a dělat by se neměly. Ale proč vlastně nepodřezávat panny a netýrat zvířata? Kdo si vymyslel, že to není správné? Kdo dal svědomí návod, jak posuzovat různé činy? Nějaká taková síla tu být musí: pánbůh, karmický zákon, vrchní bílý čaroděj, světová rovnováha, moudrá chobotnice, Chanurabiho zákoník, Ahura Mazda - cokoliv, prostě něco! I v každé správné ústavě každého státu se praví, odkud se moc bere a k čemu se vztahuje; v té americké je k tomu účelu "Bůh", v té naší "lid", což není zdaleka tak trefné, ale budiž, lepší než nic! Scény, jak se Arienovi a Vyvyanovi prolínají aury nebo jak jedou na koni vedle sebe a bílá splývá s černou atd. svědčí o tom, že autorka potřebu téhle protiváhy taky pociťuje. Kde je jang, musí být jin. Existence oné druhé síly se dá předpokládat stejně jistě, jako se dá existence neviditelné planety odvodit z oběžné dráhy té, kterou vidíme. Bez takové síly by se totiž rovnováha v dotyčném vesmíru už dávno ustálila na straně černé magie a žádné etické problémy by ani nevyvstaly. Čili - ať už tu "bílou sílu" nazveme jakkoliv, jedině jejím jménem by se s Arienem mělo bojovat, protože jedině ona k tomu dává morální oprávnění. Jinak jsou všichni Arienovi protivníci stejní samozvanci jako on sám.

V zásadě si nemyslím, že Dobro nebo Zlo se dá přesně lokalizovat v jednom bodě a jedné osobě a zřetelně rozpoznat na míle daleko podle barvy aury; a ani literárně mi to nepřipadá šťastné, protože když už tenhle tak trochu manichejistický předpoklad uděláme a Ariena jmenujeme zdejším Angra Mainjuem, zlounem nejzlejším, muselo by být podobně lokalizované, personifikované a od okolí oddělené i Dobro, což je pěkná nuda, protože pak nám vyjde leda trapný souboj dvou opačných čarodějů. Rozhodně netvrdím, že zrovna to mi v jakýchkoliv knihách chybí ke štěstí! Jenom poznamenávám, že když Karolina o povaze téhle druhé síly mlčí úplně, Deshaiésinu přesvědčení chybí cokoliv, co by ho opravňovalo; redukuje se skutečně jenom na nenávistné remcání závistivé a zhrzené staré báby, přesně jak Arien říká.

Pocit nerovnováhy se ještě zvyšuje tím, že Arienova schopnost je tak dokonale výlučná. Sinni černou magii "objevil" v době historicky nedávné, a podle všeho byl první. Je zvláštní, že za sedmdesát let Arienovy neexistence Sinniho "úspěch" nezopakoval někdo další; Sinni sám má přece už v době bitvy o Kalari obavy, aby kdosi třetí na něco podobného nepřišel. Jak nás historie vynálezů a objevů učí, určitý poznatek je v dané době doslova na spadnutí a vynoří se často na více místech takřka současně. Člověk by čekal, že i kdyby se hned nenašel nikdo, kdo se Arienovi vyrovná, spousta lidí by čarovala aspoň trochu. Zdá se, že o magii se v dotyčném světě něco ví - když Déshaiés používá řetízek neviditelnosti, má obavy, aby ji někdo nepřistihl a aby z toho coby odhalená čarodějnice neměla problémy; ale dál se to nijak nerozvádí. Kdyby ve společnosti existovalo o magii jasné povědomí, pak by samozřejmě roli "dobré" síly mohla převzít konvence, úzus... zkrátka všemi uznávaný předpoklad, že například podříznout během kouzla černou slepici je ještě přípustné, kdežto podříznout pannu už nikoliv; byla by to zkrátka jakási obdoba diskuse v tisku, jestli jsou přípustné geneticky modifikované potraviny nebo testování kosmetiky na opicích. Jenže když jiní čarodějové nejsou, žádné regulační mechanismy, které ve společnosti vytvářejí povědomí o tom, co se smí a co ne, tady nefungují.

A pak ztrácí smysl všechno, dokonce i jakýkoliv boj. Arien není prostě "nejlepší z čarodějů"; on je naprosto a bezkonkurenčně jediný. Samozřejmě, že si může diktovat! Představuje sílu nesouměřitelnou s čímkoliv a všechno závisí čistě na jeho blahovůli. I v tom (pro Deshaiés) nejlepším možném případě - kdyby jí lidé nakrásně uvěřili a seběhla se armáda, nebo kdyby prapraneteř s plánem souhlasila a slíbila Ariena zabít, - nikdo by neměl ani stín šance. Nemohou Arienovi ublížit, nemohou se k němu dostat, nemají jedinou funkční zbraň - a hlavně před ním neutají jedinou svou myšlenku. Pak je samozřejmě jakýkoliv pokus ho zastavit jenom směšným gestem dětinského vzdoru a lidi by udělali líp, kdyby si to na rovinu přiznali a moc ho neprovokovali.

Tuším, proč to asi Karolina udělala takhle. Abstrakce je nutná; pokud do příběhu zatáhne hordy dalších čarodějů a okolností a podružností a vlivů, křišťálově jasný konflikt se zanese smetím a balastem. Jenže tady to bez kontextu nejde. Komorní problémy vzájemných vztahů se dají probírat za vysokou zdí, ale když už autor neodolá pokušení nechat zaznít univerzální pravdy, musí k tomu přizvat celý vesmír.

Trucovitý rytíř

Námitka se sama nabízí. Vždyť tu přece máme "bílou" stranu, přesně definovanou a zjevnou! Je tady princ Vyvyan - zosobnění života, lásky, naděje a vůbec všech těch kladných věcí, - který přichází zemi osvobodit! A Deshaiés ho miluje, nebo to aspoň tvrdí!

Ale ne. Vyvyan a spol. není ani důstojným protivníkem, ani autoritou v oboru bílého rytířství. Má v sobě všechna klišé hrdinů z mýtů, to je tedy pravda; ale chybí mu jakákoliv mýtická "moc".

Dobro zůstane dobrem, jen když není kontaminováno zlem. Franta Novotný se o tom kdysi dlouze rozepisoval v Interkomu - o mýtech a mýtických hrdinech a o tom, za jakých podmínek získávají morální právo na vítězství v tomto metafyzickém boji (tj. Dobra a Zla). Článek byl úžasný a netřeba k němu nic dodávat - kromě suchého konstatování, že v tomto ohledu se Vyvyan odporně "umazal". Zatímco Arien se s každou další obětí očišťuje víc a víc, Vyvyan neplatí nic a žádné kreditní body na účtu své karmy nezískává. Oběti po něm osud nežádá, zásluhy mu nedopřeje. Všichni ho respektují, se všemi se přátelí, svou milovanou má u sebe, válečné tažení se mu díky Arienovi daří proti vší pravděpodobnosti; nic ho netrápí. Ani doba strávená v Sinniho kobce z něj mýtického hrdinu neudělá, protože je tam dovláčen, nečiní žádné vlastní rozhodnutí (i odvahu mu dodává především Arienův obraz) a je jen břemenem, pro které si ostatní musejí dojít. A pak, zvláště a především, je tu Ewenova kouzelná kniha, o které si Vyvyan myslí, že pochází od Sinniho.

Dotyčná kniha je zcela nepochybně artefakt černé magie (stránky jsou černé, kdyby to Vyvyanovi jó nedošlo) a dá se předpokládat, že kouzla byla sestavena za pomoci nějakých odpudivých rituálů. Přesto dá Vyvyan souhlas k jejímu použití. Pokud cítí nějaký stín pochybností, tak jedině proto, že by to mohlo být nebezpečné, ne proto, že je to zkrátka špatný prostředek a žádný dobrý účel ho neposvětí. A přitom... jen si představte tu melu, kdyby to odmítl! Jak krásně by tím intrikujícímu Arienovi vyrazil zbraň z ruky! Jenže kdepak; Vyvyanovi ve skutečnosti na prostředcích nesejde, ať už se o něm tvrdí cokoliv. Použitím grimoáru možná z čistě praktického hlediska své šance na vítězství zvyšuje, ale z hlediska mýtu ztrácí veškerý morální nárok reprezentovat "Dobro" v metafyzickém smyslu. Dále už je to jenom kdo s koho, všechny úskoky dovoleny. Morálně jsou si oba protivníci rovni.

Další demonstrací toho, že i pro Vyvyana "účel světí prostředky", je výmluvná scéna v závěru, kdy Vyvyanovi a spol. chybí Arienova mrtvola na pohřební hranici. To, jak všechny "dobré" postavy automaticky a beze špetky nějakého studu či úcty sáhnou po mrtvole cizí a rozhodnou se všechny přihlížející prostě - a sprostě! - podvést, svědčí o tom, že zas tak velké skrupule nemají a s morálkou si věru hlavu nelámou. Samozřejmě, tenhle malý podvod je jistě nesrovnatelný s podřezáváním nevinných panen; není to magie černá, ale nanejvýš řekněme magie mediální; ale co kdyby byla situace vyhrocenější? Co kdyby třebas rozlícený dav bušil na dveře, oni žádou mrtvolu neměli a museli si ji opatřit obětováním někoho zatím živého? Našel by se hrdina z jejich vlastních řad, kdyby se, řekněme, zároveň třebas nabízela praktická možnost podříznout nějakého bezmocného, vlastní vůle a příčetnosti zbaveného vězně ze Sinniho kobek? To by bylo dilema, panečku! Škoda, že Vyvyan nikdy podobně kruté volbě vystaven není (a přitom by se vhodné situace jistě našly: třeba by mohl ještě jednou umírat chudák Daquen nebo Deshaiés dostat odpornou kožní chorobu, aby Vyvyan musel řešit, jestli Ariena požádat o nějaké hnusné temné kouzlo na vyléčení, čímž poruší svoje zásady a spojí se se zlem, nebo obětovat bratrův život či snoubenčinu krásu). Když Vyvyanovi dává na vybranou sám Arien, rozhodnutí pro prince ve skutečnosti zas tak těžké není, ať už se jedná o příslib moci nebo o strach z pádu z věže: kdyby v něm totiž náhodou sílu Dobra přemáhalo nějaké to pokušení či strach, dětinská pýcha a slepá nenávist k Arienovi jeho odhodlání vhodně podpoří. Poté, co je Arienovou magickou trampolínou zachráněn před rozmačkáním na placičku, pohrozí mu pěstí a přísahá pomstu. Když má moje čtyřletá dcera podobný problém se svým egem, lehne si na zem a vzteky kope do dveří. Ta šestiletá to nedělá; ta už má rozum.

Ukázkově dětinské je vůbec celé Vyvyanovo tažení na Yersin, přestože tu je prezentováno jako důkaz odvahy, nezlomnosti a síly přesvědčení. Není hrdinské, nýbrž neuvěřitelně nezodpovědné. V Kalari Vyvyan jasně viděl, že bez magie nezmůže vůbec nic. Vidí to na každém kroku! Čili celé své vojsko vede do záhuby jenom proto, že nedokáže spolknout uraženou ješitnost. Když posléze dá Arien Vyvyanovi úmyslně příležitost, aby ho zabil (respektive příležitost, aby mu mohl darovat život!), Vyvyan ho bez zaváhání, bez skrupulí a bez soucitu probodne. Když už "zlo" projeví takovouhle hloupou útlocitnost, je nutné ho potřít všemi prostředky, to dá rozum! Vážně, Vyvyan z toho srování nevychází nijak dobře. Arienově úžasné velkorysosti nesahá ani po kotníky.

A navíc není ani dobrý velitel. Kromě geniálního tahu se zabitím volů a nalákáním ajerů na jejich krev se jako vůdce nijak oslnivě neprojevuje. I sama Dashaiés, která ho údajně miluje, se nijak neostýchá ho kritizovat. Během války dělal chyby, tažení naplánoval úplně blbě na léto, po Arienově smrti mu všichni spílali, v manželství se s Deshaiés hádal. Zkrátka - je to jen obyčejný člověk, který se snaží, co může, ale se zlým osudem nic nenadělá; a kdo po něm taky může něco podobného chtít, když v takových situacích občas selháváme všichni, že? Jenže shovívavosti by se mohl dovolávat, kdyby byl třebas zelinářem, ale je to nepřípustné, když je král.

Každý panovnický rod v dějinách měl nějaký svůj "inaugurační mýtus" - nějakou legendu, která zdůvodňuje, proč by měl mít právo vládnout. I naši staří dobří Přemyslovci měli Libušinu věštbu a magické nalezení Přemysla Oráče na přesně předpovězeném místě. V Číně platilo, že když nastala nějaká série katastrof (neúroda, hladomor atd. atd.), bylo to považováno za znamení, že současný císař ztratil mandát nebes k tomu, aby vládl. Naprosto suše ho sesadili a nastoupila nová dynastie. Kdyby Vyvyan v důsledku Arienových posmrtných kleteb doopravdy přišel úplně o všechno a skončil na dlažbě jako žebrák, v jistém trpkém smyslu by vlastně dostal za pravdu a nahrabal si nějaké ty metafyzické body. Jenže on z trůnu slézt nehodlá. Veškerá špatná znamení ustojí s drzostí politika, který má na triku korupční skandál a z křesla se nehne a nehne. Celou zemi zbídačí, ale má bílou auru a je skrz naskrz dobrý, tak mu to hoši odpustíme, ne? V kontrastu k dokonalému Arienovi je v důsledku toho figurkou obzvláště trapnou.

Samozřejmě si uvědomuju, že to tak dost možná vyznít mělo, protože Arienovi přece všichni fandíme. Ale pak se zase nabízí otázka, proč se proboha Arien obtěžoval. Proč tak zoufale stál o přátelství zrovna takového neschopného chlapa? Proč se od něj dobrovolně nechal porazit a zabít?! Mohl by se před ním eventuálně v pokoře sklonit, kdyby pod tíhou důkazů uznal jeho morální nadřazenost. Jenže Vyvyan žádné morální právo reprezentovat dobro prostě nemá, nemá, nemá! A jeho pozici v tomto ohledu nijak nevylepší ani Deshaiés.

Pokud jde o ni a oprávněnost jejího "přesvědčení", klíčová je scéna, kdy s ní jde Arien do hostince. Déshaiés ho přiměje, aby z kolemjdoucí dívky odňal prokletí - načež on jí následně vysvětluje, že když někoho zbaví jeho špatného osudu, jenom tím tento osud nezaslouženě přesune na někoho jiného. Dobro a zlo jsou nerozlučně spojeny.

Přesně tohle je okamžik, kdy Deshaiés jako postava poprvé ve velké míře ztrácí sympatie. Arien ji neposlal do háje, nýbrž jí předestřel jakési filozofické vysvětlení (samozřejmě jenom na stejně nevelké úrovni složitosti, jako byly její námitky.) Od téhle chvíle už nikdo neuvěří, že je to takový padouch zapadoušená, jak Deshaiés tvrdí, protože si jak vidno přinejmenším uvědomuje existenci jakési "světové rovnováhy" a o důsledcích svých kouzel trochu přemýšlí. Zato ona ani náhodou. Žádnou protitezi mu nepředloží, jenom ho dál čistě instinktivně nenávidí, protože on přece dělá ty svoje hnusné krvavé rituály a vůbec. Z tohoto hlediska je zcela příznačné její tvrzení na jiném místě knihy - totiž že cokoliv, co říká Arien, nemůže být pravda, protože to říká on a on je přece zlý. Ještě by tam mohlo být, že je padouch, protože je žid - to by bylo tvrzení přesně ze stejného soudku a s podobnou vypovídací schopností.

Vyvyan a Deshaiés se zkrátka chovají jako xenofobní šílenci zaslepení nenávistí ke všemu odlišnému. Svoje předsudky vůči lidem černé barvy aury nedokážou překonat ani na vteřinu. Nevede je žádné údajné dobro, nýbrž odpor a strach.

Arien a Brandin

Tohle všechno jsou teze z oblasti filozofie a etiky; ale kromě jejich prezentování jde samozřejmě o vzájemné vztahy tří hlavních postav. To, co se mezi nimi děje, je mi velice blízké. Když mi bylo šestnáct, napsala jsem povídku o upírovi, která taky hrála na podobnou strunu. Triádu postav tvořil upír, dívka a dívčin zachránce; upír se do dívky zamiloval, načež obětoval sám sebe a nechal se od zachránce zabít, aby dívka mohla žít. Tehdy mě tenhle motiv oběti patřičně fascinoval. I teď cítím, že má značnou působivost, ale marná sláva - je mi dvaatřicet a už mě to nebere jako zamlada. Když hledám nějaká jiná (lepší než svoje) díla, s nimiž by bylo možné Ariena tématicky srovnávat, napadají mě spíš jiné dva romány: totiž Tigana a - paradoxně! - Jih proti Severu.

Tiganu jsem četla před lety, když vyšla, a už tehdy jsem chtěla napsat nějakou úvahu o temných mázích, protože mě to štvalo (z podobného důvodu jako román Arien); ale měla jsem víc rozumu než dneska, takže jsem nad tím mávla rukou. Co se dá dělat; když už mě postihla žvanivost, tak ještě pár slov o Tiganě.

V jedné dějové linii pronikne dívka Dianora do harému temného mága Brandina. Chce ho zabít, a tím pomstít/osvobodit svou zotročenou zemi. Jak ale žije v jeho blízkosti a čím dál lépe ho poznává, najednou v něm začne vidět fascinujícího člověka. Rostoucí láska bojuje s pocitem povinnosti a plánovaná vražda se mění ve strašlivé dilema. Vývoj téhle postavy je úžasný a k Deshaiés přímo inverzní. Zatímco Dianora se zmítá v pochybnostech, Deshaiés začíná dětinským poblázněním a končí stařeckou zatrpklostí - a v době mezi tím se jen stupňují předsudky provázené nenávistí.

Ovšem vývoj vztahu ženské postavy a mága stejně není zdaleka tak zajímavý jako vývoj vztahu mága a autora.

Postava, která má být "zlá", se totiž tvůrci během literárního "přibližování" naprosto zákonitě začne vymykat z rukou. Postup je v obou románech stejný: autoři své chovance (Brandina a Ariena) na začátku nechají spáchat cosi opravdu spektakulárně zlého a neomluvitelně hrůzného, což ve čtenáři vyvolá odpor a mezi mágy a ostatní aktéry dramatu postaví zeď. A poté se ve zbytku románu opatrnými manévry a postupným zlidšťováním pokoušejí tento odpor zmírnit a zeď rozbořit. Věc se totiž má tak: konzistentně zavilé zlo je hrozná nuda. Autor se potřebuje do postavy vcítit - a jak se vcítit do sadistické stvůry, která uvažuje nelidsky? Napřed si řekne, že to dokáže, zatvrdí se a vyhrabe z truhly temné rekvizity včetně mrtvol (kromě běžného vzorku je mezi nimi v obou případech také otec kladné postavy). Ovšem pak mu to nedá a začne přidávat záporákovi uvědomění, city a vůbec lidskost. Řeči o "hnusných krvavých rituálech" a jiných projevech mágovy necitelnosti jsou čím dál méně věrohodné. Vyjde najevo, že postava má motivy a vlastnosti, které nejsou zas tak zlé.

Z prohnilých hlubin temné duše jako první vytryskne cit pro krásu. Arien se obklopuje elegantními věcmi, zvelebuje říši i palác, vytvoří jasmínovou zahradu. Brandin totéž v bledě modrém; pokud jde o zahradu obsazeného paláce (čehož já si vždycky všímám), zapšklou a formální barokní dispozici s centrální osou a s parterem se stříhanými plůtky ze zimostrázu přetvoří ve volně komponovaný anglický krajinářský park; z rostlin dává přednost sasankám. Role zahradní architektury při polidštění temných mágů je zjevně nezastupitelná.

Dále se hledá motiv. U Brandina jsou to vášnivé otcovské city; mstí se Tiganě tak krutě jenom proto, že mu tam zabili syna, čímž mu totálně zlomili srdce. Samozřejmě, vtírá se jistá pochybnost: Brandin má totiž ještě jednoho syna, kterého pověřil správou své původní říše, a k tomu chová city tak vlažné, že ho za dvacet let ani jednou nenavštívil. Chudáci Tigaňané, že se ale pěkně sekli, když zabili uzurpátorovi zrovna to oblíbenější dítě! S Arienem je to složitější, ten vášnivé city nemá. A tak zůstane u krásy. Padne cosi o zvelebování říše a o tom, že se při tom nadřel a že mu na ní záleží. Kdyby to nestačilo, taky je tu přátelství, které náhle hodlá hledat u lidí, a touha sdílet radost z úspěchů s hlupákem Vyvyanem.

A konečně dojde i na chování a činy. Načež má autor doopravdy problém. Z mága se náhle vyloupne osoba chápavá, vnímavá a velkorysá. Jak jde tohle dohromady? Jak čtenáři namluvit, že je to jenom ambivalentní podstata mágovy povahy, nikoliv logický rozpor? Zkrátka - jak osvícený temný mág s takovým vhledem, uvědoměním a celkově jemnou duší vůbec může spáchat něco zlého? Brandin se hájí city, Arien jejich absencí; načež oba v dojemné shodě argumentují svou vlastní výlučností a ne-lidskostí. Velkého zla v minulosti oba tak trochu opatrně litují (a lituje hlavně autor, že si tak zavařil). Autoři si samozřejmě uvědomují, že kontinuita je nutná, takže mágové v určité "nelidskosti" vytrvale pokračují; k ženským hrdinkám se chovají chladně či nevysvětlitelně (ani jedna D. si není jistá mágovou přízní ani svým životem), občas předvedou krutost (Arien dá zmlátit Daquena) - ale už je to prezentováno z docela jiného úhlu než dřív. Tak, aby se to ve skutečnosti vysvětlit dalo - a tím pádem i pochopit a omluvit.

Přesto nemůžu říct, že by mě kterákoliv z obou proměn stoprocentně přesvědčila. Třeba by pomohlo ujasnit si skutečnou podstatu temného mága, jak se o to pokouším já tady teď, a neházet mu pořád do batohu ty smradlavé kostičky ze zhrdlených nekřtěňátek, které je pak potřeba pracně polévat voňavkou.

Mimochodem... proč já se tady vlastně pokouším něčeho dobrat?

Ne, nevede mě altruismus, sadismus ani obsesivní záliba v literárních analýzách, nýbrž mrzký zájem osobní. Sama mám totiž taky jednoho temného mága, Wassara Temnohlavého z Fomalhiwy, jehož příběh jsem kdysi slibovala na rok 1995. Milý Wassar hned na začátku nechá zaživa upálit pět lidí, což je sice pěkná scénka, ale zároveň takový balvan viny, že s ním hned tak nehnu. Zatímco K.G.Kay a Karolina jsou profíci a své temné mágy dokopali do zdárného konce, mně ten špalek v podobě dvousetistránkového fragmentu zahnívá ve stole už dobrých patnáct let... a ještě chvíli bude. Já vám povím, proč tenhle traktát píšu! Je to bledá závist.

Arien a Rhett Butler

Jih proti Severu si málokterý pravověrný scifista dobrovolně přečte, takže rozmáznu ještě ten. Nenechte se mýlit - Mitchellová není žádná červená knihovna. Kdyby každá kniha o lásce byla červenou knihovnou, museli bychom do toho pytle naházet většinu světové literatury. Taky to vůbec nemá dobrý konec. Neříkám, že ta kniha nesloužila jako inspirace kilometrům a kilometrům dívčích románků, ale těžko klást autorce za vinu, že má tolik epigonů; to vcelku spíš mluví v její prospěch.

Zápletka je prostá. Energická Scarlett miluje Ashleye, což je jemný, kultivovaný džentlmen a intelektuál; oba jsou děti bohatých plantážníků z idylického Jihu. Během války o svoje království přijdou. Naopak Rhett Butler, silný muž bez skrupulí, získá moc provozováním temných rituálů (chci říct... získá peníze pašeráctvím a šmelením s vojenskými dodávkami). Po válce Ashley není schopen ničeho; jenom sedí a filozofuje, jak se mu zhroutil svět, zatímco praktická Scarlett houževnatě bojuje o přežití a Rhett úspěšně podniká. Rhett Scarlett miluje; pomáhá jí, dává jí kouzla, a ona jimi vzápětí podporuje Ashleye. Rhett to samozřejmě ví, ale miluje ji tak, že trpělivě snáší její neustálé zrady a spílání a znovu a znovu svoje city obětuje za její. Konec je neuvěřitelně tragický. Scarlett konečně prohlédne, uvědomí si, že miluje velkorysého Rhetta a ne slabošského Ashleye - ale Rhett už je příliš unavený tím, jak s ní neustále musel bojovat, a prostě ji opustí. V románu o Arienovi se stane přesně tohle. S drobnou výjimkou: Deshaiés neprohlédne nikdy.

Jih proti Severu (na rozdíl od Ariena) rozhodně nepředstírá, že by snad šlo o nějakou "velkou filozofii", a v tomto smyslu je nádherně poctivý; jde zkrátka o city a mezilidské vztahy a hotovo. Pokud si vzpomínám, neobsahuje žádnou explicitní přednášku z oblasti etiky. A přesto je v něm etika i jasná filozofie implicitně přítomna. Stanovuje (nebo možná spíš jenom ilustruje, o to se nechci hádat) jisté normy chování a způsob uvažování, které jsou v Americe naprosto pevně vžité, ale Čechám pořád tak trochu cizí (přestože jejich vítězné tažení sem k nám právě probíhá).

Normou je to, jak Rhett přišel k penězům a jakou moc mu dávají - respektive to, že není nutné se nad tím pohoršovat; peníze zkrátka nesmrdí. Normou je přesvědčení, že praktické uvažování, podnikavost a dravost je pro správného muže to pravé, a naopak jen slaboch a úplný idiot může v krizové situaci sedět s rukama v klíně jako Ashley a přemítat o Soumraku bohů. Nepřemýšlej, ale jednej! Normou je i sama Scarlett. Tenhle typ křehké, a přesto houževnaté a nezdolné hrdinky, která se znovu a znovu zvedne z bláta a jde dál, má rozhodně neuvěřitelnou působivost. Scénka, kdy křehká Scarlett zastřelí vojáka, který přišel ji a její sestry znásilnit, a pak ho s pomocí zrovna tak křehké Melánie zahrabe na zahradě a rychle vytře schody, aby se sestry nelekly krve, je prostě úchvatná. Troufám si tvrdit, že obraz Scarlett formoval celé generace amerických žen. V harlekýnkách jsem to ve zdegenerované podobě viděla mnohokrát: hrdinku protivnou jako činže, která doslova překypuje neoprávněným sebevědomím a se zářným odhodláním se vrhá hlavou proti zdi, aby si něco dokázala. Hrdinovi neustále spílá za to, že ji podceňuje, a ječí na celé kolo, aby uznal její svéprávnost a nezávislost. Když se hrdina pokusí podržet jí kabát, ukousne mu hlavu. Do všeho se hrne, všechno zvládne, se vším si poradí, nikdy ji neopouští optimismus... až na to, že ve skutečnosti to svou zbrklostí zpacká, hrdina ji pak tahá z kaše (někdy ho taky zasáhnou stříbrná zrnka prachu ze Sinniho kouzla či jejich ekvivalent) a ubohý redaktor si říká - "Ty krávo nebeská, měl tě v tom nechat, za tu svou protivnou nesnesitelnou nadutost si nic lepšího nezasloužíš."

Uboze jedovaté poznámky, kterými Deshaiés Ariena otravuje, jsou téhož ražení. Asi je to myšleno tak, že mu jako vzdoruje a nastavuje mu kritické zrcadlo atd. a on si jí váží pro její upřímnost, odvahu a pronikavý úsudek - jenže vždyť ona ve skutečnosti nic takového nemá! Všechno, co mu vyčítá, je dokonale mimo mísu. Jak má člověk věřit, že Deshaiésina reflexe je pro Ariena jakkoliv cenná, když se Deshaiés jeho duševním obzorům ani vzdáleně nepřiblíží?

Mágovy obzory

A tím se v kruhu vracím k tomu, co bylo na začátku. K mágově vášni. K jeho touhám.

Zbývá vzít takový ten archeologický štěteček, kterým se z vykopaných zlomků odstraňuje prach, a odmést z obrazu Ariena nánosy Deshaiésiných dezinterpretací, aby byla postava temného mága vidět v celé kráse.

Není to člověk a nemá lidské city. Tohle kupříkladu Kay se svým Brandinem nesvedl; ovšem, do třetice... pro autora je to ošemetná věc. Postava bez emocí se pro svého tvůrce obratem stává dokonalou pastí... tedy, je-li skutečně bez emocí, ne pokud je pouze přemáhá. To je třeba rozlišit: potlačování citů a nepřítomnost citů. To první je kotel před výbuchem, to druhé odpoutání a buddhistická nirvána. Kotel má samozřejmě značný dramatický potenciál, a proto je hojně a často využíván. Zato pozorovat někoho, kdo se nachází v nirváně, není zrovna strhující. Jaká výzva pro autora! A jaké zklamání, když nakonec z čiré bezradnosti zase sklouzne k osvědčenému kotli! Motivy se pro takovou postavu totiž hledají dost těžko.

Ale copak se vážně nelze bez citů obejít? Jednou jsem omylem vlezla na nějakou trekistickou přednášku o životě Vulkánců a pana Spocka zvláště. Vulkánci se řídí chladnou logikou a city neznají; asi budou něco jako postavy Ayn Randové. Podrobnosti o uspořádání vulkánské společnosti už jsem šťastně zapomněla, utkvělo mi jen, že mají jakési rituály dospělosti tak trochu ve stylu skautských bobříků a část populace při nich zahyne... což se podle mě s představou společnosti řízené nelidsky chladnou logikou moc neslučuje, protože to svědčí o plýtvání zdroji a mezerách v eugenice; ale budiž. Zmiňuji se o tom hlavně kvůli rozpačitému dojmu, který jsem z celého pokusu o zkonstruování takové společnosti měla. Pěkně to ilustruje obtíže, na jaké člověk naráží, když se pokouší odmyslet si část své povahy. Je to těžké. A navíc je to nuda. Ztráta komplexnosti, ztráta motivace. Čím dál víc jsem přesvědčená, že popsat bytost bez jakýchkoliv citů pro autora-člověka prostě není možné. A navíc - že ani autor, ani čtenář, jsou-li lidmi, takovou bytost ve skutečnosti nechtějí.

Postava, která zná jen logiku, není člověku nadřazená. Kdepak; je poloviční. Když autor svou postavu zpřesňuje a prohlubuje, je celkem jasné, že jí city přidává.

S emocemi je spojeno plno pověr. To, že "rozum" a "cit" musí být v rozporu, nám namluvila Jane Austenová. Že jsou city nelogické, je taky blud. Naopak, mají svou vlastní dokonalou logiku; možná nám není jasná na první pohled, protože do cizí hlavy zkrátka nevidíme na všechny okolnosti a příčiny, ale kdyby byly emoce opravdu naprosto nepředvídatelné a náhodné, lidi by se chovali jako šílenci.

Chlad a odtažitost je u literární postavy přesto vlastnost vysoko ceněná. Celé zástupy manekýnů z harlekýnu začínají v podobě rampouchu, načež postupně tají pod hrdinčiným úsměvem či prsty. Harlekýnská Kirké se snaží, seč může, vykřesat z hrdiny city a proměnit ho dle svého gusta; pochopitelně. Vždyť co může být pikantnějšího než svést mnicha, který se dokonale ovládá? V jejích motivech je špetka sadismu a dvě polévkové lžíce touhy po moci. I Deshaiés je úplně nepříčetná z toho, že se jí to nedaří, a Karolině slouží ke cti, že jí to nedovolila, protože tím se vyhnula harlekýnské pasti a mustru s bublajícím kotlem.

Deshaiés ovšem svůj neúspěch Arienovi pochopitelně vyčítá; to, že "nemá city" (respektive vášně), jí připadá nelidské. Za takovým přesvědčením stojí další naprostá iluze - totiž že "velké city" jsou zárukou kdovíjaké jistoty a bezpečí. Zde je dlužno poznamenat, že ať už si romantici říkají cokoliv, manželství uzavřená bez rozmyslu výhradně z "vášnivé lásky" obvykle moc dlouho nevydrží, protože tatáž vášeň se může snadno napřít na jiný kolemjdoucí objekt či změnit ve stejně vášnivou nenávist. (Něco podobného koneckonců říká Arien o Daquenově náklonnosti: "Jakou má cenu, když se může změnit během půl hodiny?"). Když spolu jednají lidé, kteří mají odstup a nadhled, je to nesrovnatelně příjemnější, než když se vášnivý Ital s vášnivou Italkou honí po kuchyni se sekáčkem na maso. Čili... je to přesně naopak, než se Deshaiés snaží tvrdit: pokud vůbec něco může být ve vztahu k všemocnému temnému mágovi zárukou jakéhosi bezpečí, tak pouze a jedině to, že temný mág tak snadno nepodléhá primitivním vášním... a přitom má sdostatek uvědomění, aby mu takzvané city "vyšší" zůstaly.

Ariena pudy neobtěžují, ale jeden druh silných citů rozhodně má: žene ho spalující vášeň po poznání. Tady se naskýtal vydatný zdroj dilemat a duševních bojů: dotyčná vášeň po poznání se mohla dostávat do rozporů se zbytky jeho lidských emocí. Konflikt člověka, který prahne po nových zaklínadlech, ale musí kvůli nim riskovat svoji zemi a svoji pannu, má značný dramatický potenciál. Jenže to se neděje. Jakási bezejmenná panna nahrazuje Deshaiés, kdykoliv je ritual příliš nebezpečný. Arien neriskuje nic. Povaluje se pod stromem poznání, cpe se jablky a ničím za to neplatí. Člověk v tom cítí inherentní metafyzickou nespravedlnost.

Nejjednodušší by bylo temnému mágovi za přístup k temnému poznání naúčtovat aspoň jisté nepohodlí. Ztráta duše nikoho nedojme, ale když není nic lepšího, strádání těla postačí. Nějaké fyzické obstrukce se přímo nabízejí: kouzla mohou být únavná a všemožně nepříjemná nebo jsou s nimi spojeny nějaké odpudivé následky. Tenhle kalich hořkosti, který na Ariena doslova čekal, místo něj vypil Naygel. To, jak ubohý polodémon bojuje o svou lidskost, jak si pokaždé musí vyrvat z těla narůstající šupiny a jak to ještě ze studu skrývá před celým světem - to je přesně taková věc, jakou mám na mysli: platba v hotovosti za nadlidské schopnosti a výlučnost.

Ovšem mnohem sofistikovanější je samozřejmě nepohodlí duševní. Je známo, jaká je cena za každou odlišnost: urážky, vyloučení ze společenství, závist. Když má někdo moc, dokáže se tomu bránit, a když navíc nemá city, ani mu to nepřijde; jenže jakmile je vůči něčemu lhostejná postava, je lhostejný i čtenář. Takže by mě spíš zajímal okamžik někdy v minulosti, kdy se Arien rozhoduje, že se svých citů vzdá (nebo když ne citů, řekneme aspoň pudů). Taková amputace se jistě neprovádí lehce! Stačí jen vzpomenout Františkova von Galwitze. Jaký ten s tím má panečku problém, když má hodit falický meč do propasti a zbavit se tak svých sexuálních tužeb!

Ale i když si řekneme, že Arien z definice žádné pudy nemá a je bytostí čistě duchovní, pořád ještě může riskovat aspoň ztrátu ženy coby blízké přátelkyně. Může řešit dilema, jestli s Déshaiés sdílet informace a část svého poznání (a tím z ní učinit rovnocenného partnera, po kterém zjevně touží), ale zaplatit za to tím, že Deshaiés ztratí svou 'nevinnost' a nebude pro rituály použitelná. Jenže ani tohle pro něj žádné dilema není; na to se Déshaiés se svými záležitostmi svěřuje příliš málo. Hned v první kapitole o sobě sice Déshaiés mluví jako o "nevinné panně, která dávno ztratila nevinnost duše", ale rozhodně se nedá říct, že by byla do Arienových temných rituálů zasvěcená. Nijak s ním nesdílí touhu po vědění (a poznání zakázaného) – což je přesně věc, kterou by si člověk pod 'ztrátou nevinnosti duše' představoval.

Tragický konec ve skutečnosti přináší úlevu. S postupujícím soudním procesem do obžalovacího spisu Déshaiés přibývají další položky, které jí v očích čtenáře přitíží: zkostnatělost, předsudky, neochota cokoliv pochopit, cokoliv se naučit; a navíc ta šílená sebejistota, s jakou své předsudky vydává za životní moudrost a káže je mladší Shaí. Jen ať ji oběsí, babu jedovatou, dobře jí tak! Nejsmutnější je, že pokud její dobře míněné činy něco zmohly, tak jedině to, že v Arienovi zabily poslední stín důvěry v jakékoliv lidské záležitosti. Dá se jen doufat, že porozumění nové Shaí tyhle škody trochu napraví. Déshaiés je odepsaná.

A znovu tu rezonuje podobnost s Faustem, tentokrát aspoň vnější: Déshaiés opakuje osud Markéty, svedené dívky, která zavraždí svoje a Faustovo dítě a je za to popravena...

Temný mág kladnou postavou

Postava Ariena z celého srovnání vychází nejlíp. Déshaiés nijak nepomůže, že to myslela dobře.

Co na to autority, které kdysi soudily Fausta?

Člověku vytanou nějaké ty útržky na toto téma, třeba: "Podle jejich činů poznáte jich," nebo taky "Cesta do pekel je dlážděna dobrými úmysly." Na druhou stranu ale křesťané taky tvrdí, že kdo nesplní formální náležitosti a nepodá si řádnou přihlášku (křest, chození do kostela atd.), tomu žádné činy nepomůžou. Do Nebe ho stejně nevezmou, i kdyby žil jako hotový světec a konal dobro padesátkrát za den. Co by asi řekli na temného mága, který se stará o blahobyt ve své říši a obětuje svůj život za jiné?

Dokud v tomto ohledu nebude k dispozici nějaké úředně potvrzené vyjádření Shora, Arien rozhodně stojí za přečtení.

comments powered by Disqus