Naval to vřeteno, babo!

aneb jak to vypadá na literárním workshopu? A co může způsobit záludná Šípková Růženka, když začne spřádat temné plány?

31. 10. 2010

Řízením osudu a zásahem mimozemšťanů se mi stalo, že jsem začala dělat lektorku na literárním workshopu. Oslovila mě Eva Hauserová (příležitostná scifistka, ale hlavně redaktorka a autorka několika knih různých žánrů), která pořádá podobné dílny už pěkných pár let a poslední dobou má ve zvyku pokaždé si přizvat jako lektora nějakého dalšího autora, aby byl program pestřejší a účastníci si taky trochu užili (hrůzy, zábavy, depky a tak vůbec). Jsem osoba, která před vidinou jakéhokoliv veřejného vystoupení v panice prchá, ale Eva mě pravděpodobně předem zhypnotizovala nebo něčím otrávila (ne nadarmo má na internetových fórech přezdívku Jaga!), takže jsem na to kývla. Ale možná za tím byla také touha konečně nějak rozumně uspořádat všemožné postřehy o psaní, které se mi nastřádaly za těch dvacet let, co se o to zajímám.

Účastníci Eviných dílen se slézají v Praze v brlohu na vrcholku věže (tedy, správný název tohoto brlohu zní 'alternativní kavárna Unijazz') poblíž Václavského náměstí; obnáší to stovky schodů bez výtahu, což bezpečně odradí všechny, kteří to s psaním nemyslí dost vážně. Brloh je útulný. Člověk i mimozemšťan si může u baru opatřit sklenku či hrneček s patřičným obsahem, zapadnout do hluboké měkké pohovky či obsadit rozvrzanou židli, a pak vytáhnout tužku a papír a celé odpoledne se věnovat své úchylce (literární!).

A co se na workshopu dělá?

Chvíli se probírá teorie. Chvíli se píšou etudy – díky kterým pak většina účastníků odchází s kořistí v podobě zárodku nějaké povídky. Rozebírají se příspěvky, které účastníci zaslali předem (což je nepovinné, ale značně oblíbené). A kromě toho se člověk seznámí s podobně postiženými a vidí, že se v tom neplácá sám.

To, jaká konkrétní teorie se probírá, značně závisí na osobě lektora. Na minulé dílně byla jako lektorka Petra Neomillnerová alias Alraune. Jak je jejím zvykem, vnesla do řad účastníků paniku a děs hororovým líčením toho, jak vypadá život autora na volné noze. Byly málem slyšet ty ohlušující rány, se kterými se sny o životě spisovatele-rentiéra, rozvalujícího se na jachtě v Karibiku a líně pročítajícího smlouvu na další holywoodskou adaptaci své knihy, srážely s drsnou realitou. Spousta lidí spadla z obláčku a trochu se lekla. Ovšem to nebylo nejhorší! Ani zdaleka! Nejhorší bylo znásilňování hobitek borovou šiškou – proti směru... Chudinky hobitky s pištěním utíkaly, ale účastníci se při tom pobavili moc pěkně; a výsledkem byla jedna úžasná a několik značně slibných povídek.

Já to s šiškami zas tak neumím, čili mi nezbylo než zelené stromy života ignorovat a uchýlit se k suché teorii. V povídání o zápletce, se kterým jsem se vytasila na včerejší dílně, se lze dovědět kupříkladu tohle: jak otestovat, jestli je nápad dost nosný; jak zvolit vypravěče; jak poznat, kde má povídka začátek; jak poznat, kde má konec; jak napojit vedlejší dějové linie; jak naservírovat informace, aby nenudily; a všemožné další věci – především jak vůbec zařídit, aby to pak celé drželo pohromadě. Ovšem nakonec teorie přece jen nebyla zas tak suchá. Vrhli jsme se totiž na pohádky. A tím se konečně dostávám k tomu vřetenu...

Pohádku o Růžence všichni známe aspoň z doslechu. Dívenka krásná jako růžové poupátko má vážné potíže se sudičkami a vyhlídku na hnusnou smrt, opravnými prostředky věštby zmírněnou na dlouhodobou hibernaci. Naštěstí přijde princ a svou magickou slinou kletbu zruší. Co tuhle pohádku vzít, vybrat si nějaký zajímavý moment, a zkusit ho ztvárnit jako scénu? Jak by se dal ten známý děj ozvláštnit? Z pohledu jaké postavy by se dal podat? Co by se dalo vyzkoušet? Tak třeba...

Pohádka o růžence

Její kroky na schodech. Čekala jsem, že bude tam venku přešlapovat, okusovat si nehty a tak vůbec, ale tahle ani moc neváhala. Holt už mám praxi. Z toho schodiště není kam uhnout. Je jen cesta vzhůru, neodvratně, ke mně. Dveře pěkně dokořán.

Zašustění hedvábí. Odporná růžová jejích šatů. Ta naivní tvářička, kanýry, mašle! Jak já to nenávidím, tyhle věčný růženky. Vymydlený, navoněný, totálně nepoživatelný! Ale musím ji tu strpět – na chvíli. Tak jen pojď, děvenko! Pěkně mi uspíš celej zámek! Pak se konečně zase jednou nakrmím. Jenže vtom Růženka promluvila. "Dej mi tu věc, babizno! Tu, pro kterou jsem přišla."

Taková drzost! Kde se to v ní bere? Měla sem přijít celá roztřesená, měla po tom váhavě natahovat ruku – tak normálně, jak se to dělá – a místo toho se mi tu roztahuje ve dveřích a poroučí!

"Naval to vřeteno, babo prašivá!"

Hrůza! Ty růženky dneska! Jestli nebylo nakonec lepší, když byly krapet naivní! Ale sebrala jsem všechnu svou důstojnost a napřímila shrbená ramena. "A co s ním jako hodláš dělat, holčičko?"

"Normálně, neasi?" odsekla. "Napřed uspím fotříka a máti, a pak se uvidí."

Najednou mi jí začalo být líto. Tahle si fakt myslí, že když ví, jak její pohádka funguje, kdovíco tím získá! Mně to je fuk, loviště mi připraví tak jako tak, ale jestli bodne někoho jinýho, sama na tom teda dvakrát nevydělá. Já mám v zásadě dobrý srdce, teda pokud ho tam ještě někde mám. Chvíli jsem si říkala, jestli bych ji neměla varovat.

Jenže to už stála u mě a chytila mě za hábit. "Dělej! Já vím moc dobře, že žádná pořádná čarodějnice nejsi. Ještě chvíli to schovávej, a utrhnu ti uši!"

Byla to hloupá výhrůžka. Děsně krutá, no vážně. Uši mi uhnily už před několika staletími, stejně jako chodidla a nos. Doopravdy mě ranilo, že mi to připomněla. Ba ne, tahle netaktní osoba si žádný soucit nezaslouží. Budu mlčet jako hrob!

Ukázala jsem jí schránku. Její prsty nedočkavě rozpáčily víko a vytáhly vřeténko na světlo. Růženka se ušklíbla. Obrátila se ke mně... ... a s rozmachem mi ho zabodla do hrudi.

Vřeteno protrhlo hábit a prolezlo mi škvírou mezi žebry. Tak ne, teď je to jasný; srdce tam teda už není. Ale stejně je to paráda, jupí! Zatímco jsem padala, bezhlase a bezmase jsem se smála.

Ano! Teď usnu!

A pak bude princ můj.

***

Tolik tedy k těm křehkým sladkým pohádkám...

A jaké jsou další plány? Na konci listopadu bych měla mít další dílnu, tentokrát na téma Postavy (jak je vytvořit, jak je udělat věrohodné, jak přimět čtenáře, aby je měli rádi...) – a všechna ta moudra nebudou jen z mé hlavy, nýbrž podložené citacemi z eseje o postavách od Orsona Scotta Carda. Pak by se na některé z dalších dílen měla jako lektorka objevit Alena Kastnerová, která píše dialogy do seriálů pro Novu, s přednáškou na téma – inu! překvapivě! – Dialogy. A pokud bude zájem, můžu zopakovat přednášku o zápletce, protože to je koneckonců základ všeho psaní.

Eviny workshopy fungují na vyžádání. Dílna se otevře, když se sejdou zájemci. Dá se domluvit jak téma, tak to, jakého lektora přizvat. Tak třeba zas někdy příště. A teď jdu psát!

comments powered by Disqus