Autor proti Světu

Mlžné hory, Pláně zmaru, Údolí skřetích kostí a Smrdutá bažina. Několik různých ras a povolání, klanů, magických škol, měst, království a jazyků. Bažiny a skřeti nejsou podmínkou; v jiných sadách rekvizit se vyskytují třeba mimozemšťani, upíři, roboti, temní mágové či parní stroje (a k nim odpovídající kulisy). Všichni to známe. Kdejaká sci-fi a fantasy knížka to nabízí: vymyšlený svět.

V lednu jsem se účastnila workshopu 'Tvorba literárních světů', který vedl v Městské knihovně český autor military Jan 'Johnak' Kotouč. Workshop byl zaměřený čistě prakticky: Johnak poskytl účastníkům přesný návod (krok za krokem v jednotlivých bodech), jak při tvorbě světa postupovat, načež si to taky účastníci na místě vyzkoušeli. Nebudu tu Johnakův návod vykrádat a zveřejňovat (třeba to udělá sám na svém webu; je to zkrátka vyčerpávající seznam všech oblastí, které je potřeba ke světu vymyslet, aby byl komplexní, a může posloužit jako skvělé vodítko každému, kdo si právě vlastní fantaskní svět tvoří a je fakt odhodlaný tento čin dokonat). Tady a teď bych spíš chtěla předestřít pár obecnějších úvah o vymýšlení sci-fi a fantasy světů, ke kterým mě ten workshop inspiroval (právě tím, že se jim úplně vyhnul), podělit se o vlastní postřehy, které mě na to téma napadají, a pokusit se najít odpověď na otázky, které nezazněly a které mě zajímají: Proč to lidi baví? A baví je to vůbec? Jak moc je pro fantasy nebo sci-fi knížku nutné mít pečlivě vymyšlený svět? Pomůže to autorovi k něčemu? Nebo to má i nějaké nevýhody?

Radosti Pánaboha

Svět člověku vznikne, ani neví jak. Autor (říkejme mu důvěrně Pánbůh) začne nějakým (v lepším případě zajímavým, v horším případě pěkně omletým) 'co kdyby': třeba Co kdyby všechno vypadalo jako v normální Praze roku 2013, ALE zároveň existovala tajná síť strážců, magicky bránících náš svět před Říší démonů z jiné dimenze..?. (zde je příklad toho profláklého, ale oblíbeného); nebo kupříkladu Co kdyby existovala planeta, kde by všichni měli dvě hlavy a z toho jednu sundavací, kterou by si mohli vyměňovat...? (to jsem přinejmenším ještě nikde nečetla). Takových 'co kdyby' je nekonečně mnoho a jsou výchozím bodem veškeré fantastiky. Psal o tom Ondřej Neff ve svých teoretických knihách o sci-fi a dostalo se to i do názvu: 'Něco je jinak'. Nápad se dvěma hlavami, tak jak tu stojí a leží, by autorovi sci-fi nejspíš vystačil na mikropovídku na jednu normostránku. Ale pokud chce Pánbůh něco komplexnějšího a většího, vezme svoje 'co kdyby' a začne domýšlet jeho důsledky. Od počátečního předpokladu se celý svět odvíjí. Dá se logicky rozpracovávat. Co by sundavací hlava znamenala pro mezilidské vztahy? Co kdyby někdo hlavu své manželky vyměnil s milenkou, a ta mu s ní zdrhla? Nebo jak by fungovalo školství a písemky? Dala by se druhá hlava uchovávat po smrti? Prodávat? Krást?! Když se do toho Pánbůh pořádně opře a nelituje času, může svůj svět dovést do libovolné úrovně detailů: propracovat kontinent Dvojhlavců, nepřátelskou říši Trojhlavců a sektu Jednohlavých heretiků, a k tomu rodokmeny všech jejich předků do dvacátého kolena. A nesmí zapomenout na mapku!

Světy herní, světy literární

Koho to baví? Inu – Pánaboha vždycky. Spřádání podobných konstrukcí je trochu jako luštit Sudoku, ale víc. Určitě je to zábava intelektuální a ušlechtilá (lepší než sedět v hospodě – přestože s tím se to dá zdárně kombinovat). Je ale na místě právě teď připomenout jedno zásadní ALE: než si člověk začne tímhle způsobem hrát, měl by si ujasnit, co je jeho cílem. Pokud je to jenom 'vymýšlení pro vymýšlení', zábava a plkání (ať už s hospodou či bez), všechno je v pořádku. Pokud jde o to, vymyslet pozadí pro rpgéčko/hru na hrdiny nebo larp, je to super (a prostý fakt, že správný prokrastinátor začne něco plácat dohromady až v pátek odpoledne, když se má o víkendu hrát, zaručí, že se mu to nerozbují a nenakyne do šíře příliš epické). Ale pokud se člověk pokládá za AUTORA či přímo SPISOVATELE a svět si vymýšlí čistě 'účelově' do svého plánovaného románu (který navíc není vyžádaný nakladatelem, čili nemá žádný pevně daný termín dokončení), je na místě nejvyšší obezřetnost; a to z několika důvodů, které tu zkusím předestřít.

Záludnosti světů

1. Svět baví především svého stvořitele.

Smutné, ale je to tak. Vymýšlet vlastní reálie je zábava, šprtat se cizí je nuda. Kdo se rád učil nazpaměť přítoky Vltavy? Samozřejmě – existují celé fandomy, navázané na vymyšlené světy někoho jiného (Středozem, Star Trek, Hvězdné války, Harry Potter... nebo, OMG, poníci...); jenže síla, která k těm světům lidi přitáhla, není jejich překrásná promyšlenost sama o sobě (naopak se v podobných fandomech často vedou spory o nejasné detaily a logické chyby), nýbrž charisma hrdinů a síla příběhu, který byl do toho světa zasazen. Svět bez hrdinů a bez příběhu zaujme jen těžko; a čím je komplikovanější a rozsáhlejší (čili vlastně 'lepší'), tím hůř je pro ostatní přístupný, protože prostě nebudou ochotni vynaložit úsilí na jeho nastudování.

2. Svět to nezachrání.

Jak plyne z předchozího – svět by měl být pro autora vždycky až na třetím místě: za postavami a příběhem. Když je svět dobře vytvořený, zajímavý a logický, je to bonus navíc, ale postavit knihu jenom na něm je málo; a autor by měl dobře zvážit, kolik času se mu vyplatí do vymýšlení světa vůbec investovat. (Třeba zrovna u Harryho Pottera je svět vytvořený dost ledabyle a špatně; když se člověk pokusí do důsledku domyslet, co by existence kouzel znamenala, zjistí, že by to nikdy nemohlo takhle fungovat, protože magie by prostě podléhala ekonomickým zákonům a lidi by ji rychle začali využívat úplně jinak a pragmatičtěji; nejspíš by nahradila peníze, protože dva paralelní hodnotové systémy vedle sebe by se neudržely; plus vztah k mudlovskému světu je celý pochybný... no ale jak vidno, čtenáři to skousli a ještě se olízli, protože Harry je prostě Harry).

3. Svět to může celé zabít.

V devadesátých letech jsem se málem účastnila jednoho společného amerického projektu několika autorů. (Málem – protože projekt se nepovedlo prodat nakladateli a povídky se nakonec nepsaly.) Měl to být sdílený fantasy svět a aby se podařilo zkoordinovat těch asi patnáct autorů, organizátoři ho velice pečlivě připravovali. Existoval k němu manuál, kterému důvěrně říkali 'bible' a který měl přes dvě stě (dvě stě!!!) hustě psaných stran: popisy lokací, historie, kouzel, předmětů, ras, konkrétních hrdinů a kdoví čeho ještě. Každý autor si měl vybrat svoji lokalitu, aby si lidi nelezli do zelí, a dodat svoji postavu. Pravidla pro zacházení s postavami ostatních byly taky součástí 'bible' a vyhlížely jako smlouva od právníka. (Jinak základem světa bylo fiktivní město, vytvořené podle středověké Prahy – a tím jsem se k tomu vůbec přichomýtla já; v té době totiž sice existoval e-mail, ale nikoliv WorldWideWeb, čili si to nemohli jen tak vygůglit a potřebovali domorodce, který by jim dodal nějaká místní jména. Za to mi slibovali, že mi tam vezmou povídku; v zásadě dobrý deal, když odhlédnu od strašivého úsilí, s jakým jsem se jim pokoušela vysvětlit, že v češtině existuje flexe a že když si podle slovníku přeložili 'Město, kde vládnou Temní' jako 'Vláda Vražedný', nezní to úplně přirozeně. Fakt, že historie Čech byla spjatá spíš s Německem než s Rusí a že Perun to u nás zabalil poměrně dávno a Svantovít ani nikdy nerozbalil, byl další nesdělitelný koncept. Na slabice 'vlad' za každou cenu trvali, protože to je pro uši Anglosasů esence všeho temného, cizorodě slovanského a upírského, něco mezi Vladem Draculou a Vladimirem Harkonnenem. Ale to jen tak na okraj.)

Nuže – Amíci měli svou bibli a já coby rádoby autorka stála před úkolem se tím prokousat a něco z toho světa zplodit. A udělala jsem přesně to, co v takové situaci logicky udělá každý: vymyslela jsem si bytost, která nebyla mezi předdefinovanými rasami, a šupla ji do lokality, která nebyla na seznamu (konkrétně do řeky), protože mi lezlo na nervy, že se mám tomu světu podřizovat. Pak jsem si četla synopse ostatních autorů. Podobný úkrok stranou udělali úplně všichni.

Co z toho plyne? Příliš pečlivě vymyšlený svět člověka svazuje. Jakmile je odstraněná veškerá nejednoznačnost a tajemství, svět přestává být pro autora inspirací a stane se jen otravnou tisíckrát prošlapanou cestou na metro. Donutit se o něčem takovém snít a psát vyžaduje úsilí málem nadlidské. Takový svět nakonec neodvratně vytlačí autora až na své hranice: právě a přesně tam, kde zase začíná nějaké to neprozkoumané území. Autor by si toho měl být vědom a nikdy nedopustit, aby z jeho světa v důsledku přepečlivé zmapovanosti zmizelo všechno tajemství. Nějaké si tam musí nechat – sám pro sebe za odměnu.

4. Svět je výborná záminka k prokrastinaci.

Vymýšlet svět je vždycky jednodušší než psát příběh. Náš mozek je tak nastaven (nebo spíš odmalička systematicky trénován): chce se po něm logické racionální myšlení, hledání souvislostí, vazeb, hierarchií, logických celků – prostě řešení problémů 's chladnou hlavou'. Naproti tomu psaní příběhů znamená angažovat se citově. Literární text má působit na emoce, a proto se naopak 's chladnou hlavou' tvořit nedá; člověk se do toho musí položit (vnořit, vcítit, vžít...), a to je nesrovnatelně namáhavější než jenom 'logicky konstruovat'. Napsat nějakou drastickou, emocionálně vypjatou scénu znamená pro autora prožít ji s postavami; je to sice hluboce uspokojující, ale skončí pak celý roztřesený a s jazykem na vestě ve tři ráno (protože pokud ne, ten text je hluchý a plochý, odtažitý, studený, prostě nuda). Autor je tak dobrý, jak dobře dokáže vlézt do cizí kůže. A je to dřina. Může se stát, že to člověk sice strašně chce dělat, ale zároveň je tak trochu líný; čili radši vymýšlí svět a namlouvá si, že vlastně 'pracuje na románu'. Když mi bylo dvacet, psala jsem román o planetě Fomalhiwě. Měla jsem slovníček fomalhiwštiny, který obsahoval asi sedm set slov (plus příručku gramatiky); měla jsem několik mapek, obrázků krajiny, tabulku písma – a z knihy ani řádku. Kdykoliv jsem si řekla, že bych měla psát, rovnou jsem si taky odpověděla – 'ale já přece nemůžu, dyť to eště nemám vymyšlený do konce!' – a šla jsem se hrabat v mapkách. Je to zatraceně nebezpečná výmluva.

Tak proč to celé nezrušit?

Logickou odpovědí na předchozí by bylo: tak na to kašlem, balíme, žádné světy se nekonají! Problém je ale v tom, že dobře postavený svět má pro příběh i svoje nepopiratelné výhody. Na všech kurzech Tvůrčího psaní se omílá, že autor má dobře poznat to, o čem píše: promyslet si postavy, nastudovat si prostředí, udělat si rešerše. Tahle rada má své opodstatnění, protože právě dostatek informací a detailů umožní autorovi, aby si všechno plasticky vizualizoval a lépe se do toho vcítil. Nelze psát scénu, aniž si člověk v hlavě přehrává celou 'choreografii' popisovaného děje: musí vědět, kde kdo stojí, kde je okno, kde dveře, kde mrtvola. Detaily dotvářejí kolorit a atmosféru – a taky ji efektivně zničí, když jsou špatně vybrané; a zdrojem detailů je právě 'svět'. Kdo píše sci-fi z cizí planety, musí ho vybudovat celý od nuly; ale i zarytý realista nebo rigidní historik, který si zakládá na tom, že se pevně drží skutečnosti a používá jedině ověřená fakta, špetku 'vymýšlení světa' potřebuje – už jen proto, aby věděl, jak vypadá dům, ve kterém bydlí jeho fiktivní postavy. Autor potřebuje 'svět' při každém rozhodování, jestli si má hrdina posvítit na mrtvolu loučí, svíčkou nebo baterkou.

Kolik je akorát?

Jak to tedy udělat, aby měl autor svět pod kontrolou?

Pokud má svět sloužit svému účelu, tj. dodávat kolorit příběhu, a nepřerůst Pánubohovi přes hlavu, je potřeba ho neustále hlídat a při prvních známkách zrůdného bujení ho omezit. Pomůže, když si Pánbůh v manickém stvořitelském vytržení připomene následující:

1. Zajímavý svět není zárukou toho, že bude zajímavý i příběh.

Kdybych stála před úkolem využít úvodní nápad s vyměňovacími hlavami, který tu zazněl v úvodu, určitě bych se snažila uhrát to na zmiňovanou mikropovídku a nepokoušet se na to téma o nic delšího. Proč? Protože takové postavy a jejich problémy jsou nám natolik cizí, že nás těžko vydrží bavit déle než právě jenom po dobu jednoho bleskového myšlenkového experimentu. Je pravda, že Douglas Adams dokázal s dvouhlavým Zafodem Bíblbroxem utáhnout celý román (či pětidílnou trilogii, jak se tomu říká), ale to jen proto, že Zafod své hlavy nijak zvlášť neřešil a čtenář na jejich existenci po většinu času zapomínal. Kromě toho – Stopařův průvodce je román humoristický, a tam kdovíjaké hluboké vcítění do postav není tou nejpodstatnější složkou; víc se cení absurdní situace a ztřeštěné nápady. Kdyby to celé bylo míněno vážně, autor (a bohužel i čtenář) by brzy zjistil, že ho reálie světa dvouhlavců a specifické problémy z nich plynoucí vlastně nezajímají.

Čili: autor by měl mít na paměti, že to, co vypadá skvěle z 'kostrukčního hlediska' při vymýšlení světa, vůbec nemusí být zajímavé po celou knihu – a naopak se to může ukázat jako otravné a svazující. Každý složitý a nezvyklý mechanismus fungování světa, který se pak musí otrocky dodržovat, začne být nudný. (Kdo s sebou někdy v Dračáku po všech jeskyních vláčel alchymistickou truhlu, ví, co myslím). Je potřeba najít nějakou udržitelnou rovnováhu: zvážit plánovaný rozsah (x normostran), pak si představit, že člověk právě píše stránku x mínus 1 – a zkusit odhadnout, jak moc už mu ten svět leze na nervy. Pokud to vypadá, že to bude zábava až do konce, pak je všechno v pořádku.

2. Svět slouží postavám a příběhu – ne naopak.

To už zaznělo výše – ale dá se to opakovat třeba tisíckrát. Vhodnou obranou před přebujelými světy je začínat od postav a od příběhu a reálie světa radši přizpůsobovat zápletce. Vymyslet si dramatickou situaci – a svět nadefinovat tak, aby ji umožnil nebo rovnou vyvolal. Ideální je všechny tři složky – svět, postavy i děj – rozvíjet zároveň, při tom sledovat, jak se navzájem ovlivňují, a dělat potřebné kompromisy, aby byl celek v souladu. To je pro spisovatele mnohem bezpečnější způsob než vytvořit si napřed svět, a pak teprve hledat postavy, které by se do něj případně daly vecpat, a horko těžko vymýšlet události, které by se jim případně mohly dít.

3. Svět nebude vidět celý.

Jestli platí, co se řeklo na začátku – totiž že cílem není svět sám o sobě, ale kniha, ke které poslouží jako kulisa – rovnou to odpovídá na otázku, co je ještě účelné do něj vymýšlet a co už ne. Než se natáčí film, jedním z přípravných kroků je tvorba 'scénosledu': v něm se podrobně, záběr po záběru, rozkreslí dění před kamerou, díky čemuž se vyjasní, co ještě bude v zorném úhlu a co už ne. Nikdo se pak neobtěžuje montovat kulisy koupelny a záchoda, když se celé jednání odehrává v obýváku. Co se nedostane před kameru, jako by nebylo. Někdy je potřeba vymyslet mechanismy za scénou (soustavy kladek, převodů, vztahů...), ale jistě není nutné řešit barvu tapet v zákulisí. Zdá se to logické – a přesto spousta autorů přesně tohle dělá.

Co by měl dobrý svět mít?

Po všech východiscích a záludnostech, které jsem tu vylíčila, by si trpělivý čtenář asi přece jen zasloužil nějaké ty konkrétní rady. Ale, bohužel... ani teď to nepojmu jako kuchařku. Místo seznamu konkrétních surovin radši nastíním, jaké typy přísad se dají použít (a rovnou upozorňuju, že jednotlivé chutě jsou tak trochu protikladné a stejně jako u vaření trik nespočívá v tom, nacpat tam některé složky za každou cenu co nejvíc, ale spíš nalézt vyvážený poměr). Dobrým vodítkem je v duchu se zeptat: 'Když do svého světa přidám ještě tohle, prospěje to příběhu? Bude moje knížka díky tomu lepší?'

Originalita

Svět by měl být něčím zajímavý a nový. Triviální požadavek – ale v duši autora se neustále sváří s touhou, aby se dílo 'tak trochu' podobalo něčemu, co se jemu či lidem kolem líbilo. Skoro každý, kdo se pustí do psaní, začíná nějakým druhem fanfikce. Chce se vrátit do cizího světa, který má rád, a změnit v jeho historii něco, co ho naštvalo, nebo doplnit, co mu tam chybělo. Píše, baví se, dopíše to – načež zjistí, že kdyby to chtěl někde uplatnit, musel by mít souhlas držitelů původních práv; a tak nahodí funkci Find and Replace a reálie přejmenuje, čímž si svět naklonuje a může si ho nechat. Originalitu tím nezíská a jenom rozšíří řady epigonů, ale budiž – svézt se na vlně popularity nějakého díla nebo fenoménu je osvědčený postup a spoustě autorů se vyplatil. Akorát by si člověk neměl namlouvat, že se bez originality obejde úplně. Když nemá originální svět a nechce zůstat plagiátorem, musí inovovat něco jiného: třeba stylistické prostředky, způsob vyprávění, úhel pohledu, kombinaci motivů, kombinaci postav, tamní tradice a vztahy... a nebo aspoň posunout hranici dobrého vkusu, aby zaujal. Naklonovaný svět sám o sobě nedokáže udržet iluzi, že dílo je 'zajímavé a nové'. A když to autor dělá programově – když vezme generické fantasy rekvizity a trochu je přejmenuje a zamaskuje, aby to vypadalo 'jinak', a myslí si, že to stačí, pěkně si naběhne. Čtenář rychle pochopí, že národ X jsou vlastně jakoby trpaslíci a národ Y jakoby elfové a jenom se jim tak neříká – a je otrávený, protože si musí zapamatovat nový krkolomný název a na oplátku za to úsilí nedostane žádný nový myšlenkový koncept, který by ho obohatil.

Ale jak zaznělo výše, všechno je otázka míry – čili nedá se tvrdit, že čím víc originality, tím líp. Příběhu neprospěje, když se bude autor snažit udělat svět za každou cenu nějak 'divný', jen aby byl originální.

Komplexnost

Budovat vymyšlený svět od nuly má jednu nevýhodu: nikdy nebude tak provázaný a mnohovrstevný jako náš skutečný svět. Je těžké udělat ho jiný a zároveň věrohodný. Příroda se ještě nějak splácá; ale u sociologie to začne skřípat. Vymyslet si úplně odlišnou společnost a odhadnout do důsledků celé její fungování, vztahy, konvence, historii, tradice – a pak se ještě vžít do mentality bytostí, které v něčem takovém žijí –, vyžaduje dost času a soustředění. Někdy autor cítí, že to nedokáže – nebo si prostě řekne, že je s tím moc práce (přesně v logice toho, co jsem tu psala o účelnosti vymýšlení světů). Pak si může pomoct tím, že se obrátí k historii a najde si nějaký model: okamžik, kdy byla politická situace podobná té, jakou potřebuje, a tehdejší nálady, problémy, rozložení sil, výrazné osobnosti a jejich strategie prostě převzít. (Tuhle metodu úspěšně využívá kanadský autor fantasy Guy Gavriel Kay; jeho světy jsou vždy variací na nějakou minulou říši a období.)

Tohle zní jako popření toho, co jsem tu tvrdila o klonování světů a přejmenovávání trpaslíků. Jenže: zásadní rozdíl spočívá v tom, jestli člověk vychází z fiktivního světa jiného autora, nebo z naší (klidně i minulé, ale doložené) reality. Každý fiktivní svět představuje určitou abstrakci a zjednodušení skutečnosti: někdo jiný už si fakta přetřídil, vybral si, co se mu líbí, a to použil – zatímco zbytek, který by pro někoho dalšího mohl být zajímavý, zahodil. Vycházet z jeho světa znamená dělat výběr z výběru, odvozeninu z odvozeniny. Je to fikce na druhou. Nutně bude mělká a chudá. Zatímco když si autor dokáže najít zajímavou reálnou událost nebo situaci, kterou zatím nikdo 'neprovařil', vytvoří její analogii a dá ji do nových souvislostí, je to projev invence.

Iluze komplexnosti vymyšleného světa vznikne tehdy, když má autor po ruce dost detailů a dokáže předstírat, že kulisy pokračují i za scénou – ale zase platí, že všeho s mírou: není rozumné zahltit text tunami všeho, co si člověk navymýšlel či nastudoval.

Logika

Tohle je zásada z Dračího doupěte (tam se jí říkalo 'ekologie jeskyně'): zamyslet se nad tím, jestli je svět logický a panuje v něm dlouhodobě udržitelná rovnováha. (Když v jeskyni, kde není co jiného jíst, vedle sebe klidně bydlí kočka a myš, udržitelná rovnováha to není). Při logickém rozvíjení světa pomůže ptát se: 'Kdyby tam bylo tohle, jak by to fungovalo? Jak se to tam vůbec dostalo? Co by to způsobilo za dalších deset let?' Pokud v celém světě existuje jen jediný mocný čaroděj, nelze neřešit, jak k té moci přišel a proč něco podobného neobjevil někdo další.

Mysterium

Ve světě může být i něco 'nevysvětlitelného', co logice nepodléhá a čemu nikdo z místních nerozumí – nějaké tajemství, zvláštní zákonitost či osud, o kterém si autor řekne, že ho ani sám pro sebe racionálně vysvětlovat nechce, protože chce zachovat dojem zvláštnosti a cizoty; ale pak se z toho nutně stane ústřední bod příběhu.

Jména

Jméno je zaklínadlo. Vyvolává určitá očekávání, dodává kolorit, a zpětně může autora ovlivňovat a inspirovat. Postavě, která se jmenuje Hňup, se dějí úplně jiné věci než postavě jménem Sirael; a o místních jménech platí totéž. 'Sílu' jmen autor naplno využije tehdy, když je nebere jen jako náhodný barevný nátěr na povrchu, ale dá jim nějaký systém a zakomponuje je do logiky svého světa. Ale zase: méně může být více. Kdysi jsem měla mánii přejmenovávat všechno (i délkové míry a systém počítání času, kdy měla vlastní název každá hodina – která byla samozřejmě jinak dlouhá než naše hodina), a míra otravnosti byla mimořádná.

Mapa

Tolkien je zářným vzorem a mapka se zdá být životní nutností. Úvaha autora je zhruba následující: "Chci napsat fantasy... ještě nevím, o čem to přesně bude, ale hrdinové určitě půjdou na nějakou výpravu a bude tam roztomilá mapička, kterou si nakreslím a vybarvím." Potřeba kreslit si k příběhům mapy určitě nezačala s Tolkienem (vzpomínám si, jak jsem si jako dítě vyráběla mapky Verneova Tajuplného ostrova, i když ten k tomu čtenáře v zásadě nijak nevybízel; prostě mě šíleně zajímalo, kudy by vedla plánovaná železnice Cyruse Smithe a kde měl kapitán Nemo svou jeskyni). Tolkien akorát vytyčil nové mety, ke kterým se dá v tomto oboru spět.

Mapky mají v knihách i renomovaní spisovatelé, ale rozhodně z toho nevyplývá, že přítomnost mapy zaručí dílu kvalitu a zázračný úspěch. Naopak; dá se vypozorovat, že i autoři, kteří ve svých juveniliích nějaké ty mapky měli, z toho nakonec vyrostli. Sama už se při psaní většinou obejdu nejen bez map, ale i bez putování. Když je nejhůř a nějaké prostorové směry pro popis potřebuju, lépe mi pomáhá cosi jako 'orientovaný graf': nahrubo nahozené schéma, kde jsou spíš poměry a vztahy jednotlivých komponent než absolutní poloha na glóbusu.

Postavy a příběh předvádějí svět

Dobrá. Řekněme, že svět máme. Jak ho prezentovat čtenáři?

Kniha není počítačová hra; není to 'otevřený' prostor, který hráč zkoumá a který ani nemusí projít celý. V počítačové hře se může vyskytovat truhla s amuletem – a prostě tam stojí a jeden hráč ji najde a jiný ji nenajde. Zato v knize žádná reálie neexistuje 'sama o sobě'. Čtenář ji žádným způsobem nemůže sám 'objevit', pokud mu ji konkrétní postava v konkrétní situaci neukáže. Začínajícím autorům se až příliš často stává, že sice navymýšlejí spoustu bezvadných vychytávek, ale ty bohužel zůstanou za scénou, protože prostě není jak je v příběhu předvést. To je přesně důsledek toho, že autor napřed vymyslí svět, a pak do něj dosazuje postavy. Najednou má seznam informací, které potřebuje odprezentovat. Co s tím? I když se ve všech příručkách omílá zásada 'Nepopisuj, ale ukaž', stejně to dopadne tak, že nějaká postava nakonec stojí a dělá svému okolí přednášku. Je celkem jedno, jestli je to mimozemšťan, který návštěvníkovi ze Země předvádí místní záchod, nebo jiný týpek, který vysvětluje něco jiného. Autor každopádně neukazuje, nýbrž popisuje. A to znamená, že informace nejsou v souladu s dějem. Svět má převahu.

Kdo se teď ptá – "A co se proti tomu dá dělat?" – může se rovnou vrátit na začátek a přečíst si tohle povídání znovu. Ale pro jistotu to tu shrnu. Pokud svět vzniká v návaznosti na postavy a děj, autor se do této situace vůbec nedostane. Prostě NEMÁ žádné reálie navíc. Vymyslel jich jenom tolik, kolik jich potřebuje použít. A ty reálie se nevznášejí v nějakém vzduchoprázdnu či světě idejí, nýbrž se rovnou otiskly do děje a jako vánoční vykrajovátko zformovaly postavy. Pro takové postavy jsou vymyšlené aspekty světa natolik součástí jejich identity, že ho čtenáři předvedou prostě jen tím, že v něm žijí – a že v něm prožívají, co jim bylo Pánembohem souzeno.

Závěrem...

(aneb anonymní alkoholik vypráví...)

Mám máslo na hlavě a prázdnou flašku pod postelí. Celý tenhle článek jsem mohla sepsat jedině proto, že jsem si to sama vyzkoušela a všechny výše uvedené chyby osobně udělala (pěkně podle seznamu; škoda, že jsem ho neměla hned na začátku!). Laskavý návštěvník, který na webu argenite.org nahlédne do sekce 'Reálie', se může přesvědčit, že jsou tam tuny světotvůrného sena. Je to seno zetlelé a věkovité; koneckonců, argenitový vesmír existuje už čtvrt století. Můžu k tomu říct jen toto: pokud ode mne budete někdy něco číst, buďte rádi, že už to necpu do příběhů, nýbrž jenom na web... a sami to nedělejte.

comments powered by Disqus