Fomalhiwan za komínem

Představte si Titanic: někteří lidé se perou o místo v záchranném člunu, jiní nic netuší a bezstarostně tančí. Fatalisté odevzdaně sedí v koutku a zírají do prázdna, křesťané se modlí. Kapitán se snaží zjednat pořádek a smiřuje se s vědomím, že na té lodi musí zůstat poslední. A Fomalhiwan? Ten pokrčí rameny a s vervou začne natírat komín. Možná ne přímo štětkou, protože fyzická práce se mu podle všeho hnusí. Použije balcharwáš~mijat, ale tím se na podstatě věci nic nemění.

Proč to všechno?

Tohle je podobenství o Eraughoonu.

Paradox dokonalosti

"Obraťte se zpátky – tam, odkud všechno pochází..." Jenže kam vlastně jít a proč?

Základem Eraughoonu (Šipky) je paradox, který podle Fomalhiwanů provází veškeré lidské snažení: v dokonalosti je nedokonalost. Tenhle zjevně si odporující výrok (jak se ukáže dál, jde spíše o dvě různá pojetí 'dokonalosti') má pro jejich civilizaci větší význam, než si dovedeme představit. Nebýt jeho, fomalhiwská společnost by nikdy nemohla zůstat třicet tisíc let beze změn.

Eraughoon znamená odmítnutí pokroku (ve smyslu expanze) a příklon k cyklickému chápání času. Šipka netvrdí, že pokrok neexistuje. Systém, který připouští, že svět má svůj počátek a konec (i kdyby to byla jen hranice dvou po sobě jdoucích cyklických vesmírů) a který zná pojmy jako 'kupředu' a 'zpět', samozřejmě musí připouštět i vývoj. Eraughoon pouze konstatuje, že pokrok civilizace nemá žádný absolutní smysl, protože k dosažení dokonalosti nesmí být dosaženo dokonalosti.

V naší civilizaci je pokrok nepopiratelný a (z našeho hlediska) přinesl mnoho dobra. Usnadňuje nám to život – lékařská péče, počítače, automatické pračky, auta a prezervativy. Dokud je máme, jsme rozhodně šťastnější. Ale je tu aspekt, na který se snažíme nemyslet: pokrok je relativní.

Svým zrozením zakotvíme v čase, vstupujeme do určité fáze vývoje civilizace; a stupeň, na němž se v té chvíli nalézala – veškerý pokrok minulosti – je pro nás 'úroveň nula'. Jsme schopni ocenit jenom ten pokrok, k němuž došlo za našeho života; to, čeho bylo dosaženo předtím, je samozřejmost, běžná nutná věc. Základní standard jsou pro naši civilizaci žárovky, zubní vrtačky a toaletní papír; kdybychom se ocitli na pustém ostrově, kde nic z toho není, byli bychom mnohem nešťastnější než ten, kdo nikdy nic takového nepoznal. Záleží na každém jedinci, jak moc na té které vymoženosti lpí, ale vcelku platí toto: jakékoliv zlepšení nás potěší, ale zhoršení nás zničí. Čím větší pokrok, tím více je věcí, o které můžeme přijít; tím více 'prstů Chaosu' nás hrozí připravit o to, na čem lpíme. Kolem nás je toho tolik, o co se musíme bát!

Změnu, pokrok, vývoj považujeme za 'Dobro', stagnace a zpátečnictví je 'Zlem'. Fomalhiwané tohle tvrzení nepopírají. Eraughoon však dodává, že míra oné 'radosti z objevování' či 'radosti ze zlepšování', která pozemšťany žene stále a stále vpřed, nezávisí na výši 'úrovně nula'. O technologie a vědu se Fomalhiwané nestarají právě proto, že vědí, že by o ně snadno mohli přijít, ale kdyby se jim zachtělo, mohli by v každé generaci znovu a znovu objevovat kolo a být při tom stejně spokojení jako my. Argia~luové v podstatě skutečně něco podobného dělají: nosí své poklady s sebou – mozku, v duši – a snaží se rozvíjet své individuální schopnosti a získat co největší moc. Balcharwáš~mijat objevuje každý z nich znovu sám pro sebe.

Fomalhiwané nevěří, že pokrok (ve smyslu neustálého zvyšování 'úrovně nula') má absolutní smysl, protože narozdíl od nás si položili otázku, co asi čeká na konci cesty. Mějme vizi utopie – jakéhosi 'dokonalého' světa absolutního štěstí, dostatku a naprosté harmonie, ke kterému veškerý pokrok směřuje. Nezáleží na tom, jak si takový dokonalý svět představujeme; připusťme jen, že může existovat a že neustálým zlepšováním je možné ho dosáhnout. Pak je také možné představit si okamžik, kdy je tohoto stavu skutečně dosaženo. Je to stav za-veškerým-vývojem, stav bez utrpení, dokonalost, nirvána, nehybnost. Touhy vyvanuly, hra skončila. Jenže tento blažený stav pro Fomalhiwany znamená zároveň prázdnotu, nudu, zánik; a prázdnota Lorgan neuspokojí. Lidská bytost nemá právo dosáhnout tohoto stavu, přestože po něm touží; dosáhnout ho je zbabělost a rouhání, protože Lorgan si přejí hru. Pokud bohem je Astuaner – nikoliv láska, radost a světlo jako pro nás, ale věčné hledání a proměnlivost osudů – pak dosáhnutí nirvány je popření tohoto boha. 'Obraťte se zpět... krok před cílem,' vyzývá Šipka. Víra Fomalhiwanů je nesrovnatelně temnější než jakékoliv pozemské náboženství. Jejich bozi jsou krutí tím nejhorším způsobem; jako oběť jim nestačí pouhá lidská krev či život. Na jejich oltář člověk pokládá svůj osud. Vyžadují věčný neklid bez naděje na splynutí a mír, a nakonec smrt bez naděje na vzkříšení.

Ale proč by se Lorgan měli slitovat? Nemají nic společného s lidmi.

'Dokonalost' je proto podle Fomalhiwanů stav 'krok před prázdnotou'; okamžik, kdy ještě existují nedosažitelné cíle a nejsou vymýceny Prsty Chaosu. Nejistota je jedinou jistotou.

Kam vlastně míří Šipka?

Stavů 'dokonalosti před dokonalostí' je samozřejmě nekonečně mnoho a je lhostejno, ke kterému z nich vývoj směřuje. Zatímco my, kteří věříme ve smysluplnost svých cílů, na chodbě plné dveří pracně vybíráme, do kterých vstoupit, Fomalhiwan neváhá. Jeho kroky řídí 'Dlouhá hra'; od začátku ví, že všechny dveře jsou špatné, a je s tím srozuměn. Nikdy nebude přešlapovat na prázdné chodbě a obtížně se rozhodovat. Díky Eraughoonu je možné všechny situace řešit intuitivně, magicky, protože když není kam směřovat, není třeba optimalizovat postup. 'Okamžik Rozhodnutí' může zvrátit lidský osud, ale na výsledku vlastně nezáleží; jako 'akt víry' je dostačující, když člověk svůj osud přijme, ať je jakýkoliv. Kolem jsou jen další a další falešné cíle, a tak si Fomalhiwan vybere své dveře namátkou.

Nelze do nich nevstoupit. Pokud je cílem cesta, musí se cestovat; Fomalhiwan nenávidí nehybnost. Táré~andwing, Dlouhá hra, vyžaduje pohyb. Pro Fomalhiwanovu loď – Titanic z našeho podobenství – neexistuje žádné absolutní 'vpřed'; není kam plout, protože nikde není opravdový důležitý cíl, kterého by mělo být dosaženo. Eraughoonský Titanic se nikdy nesnažil doplout do přístavu proto, aby v něm byl. Pevná země je jen iluze a všechny přístavy na ní jsou stejné. Vyměnit pobřežní město na začátku cesty za jiné – přesně takové – na konci, to přece nemá žádný smysl. Naopak to jen odvádí pozornost od vlastního cíle, což je plavba sama. Proto správná eraughoonská loď klidně brázdí moře v soustředných kruzích mezi bójemi falešných cílů a ani se nesnaží dostat na dohled od oné iluzorní pevniny.

Je snadné definovat laítenge~lewar, přímou cestu. Je to prostě nejkratší spojnice mezi dvěma body, přímý vývoj bez oklik. Ten, kdo se řídí Šipkou, si dovede představit přímý směr a jistou dobu dovede jít i přímo; odmítá však přislíbit, že vždy půjde pouze a bezvýhradně kupředu.

Najít opak laítenge~lewar je mnohem těžší. Co znamená to 'zpátky', které přikazuje Šipka? 'Odvrat od dokonalosti' je vlastně oběť; neznamená od začátku systematicky pracovat na vlastní zkáze, nýbrž skutečně k dokonalosti směřovat a pak se jí v poslední chvíli vzdát. Ale kdy přesně má ten obrat nastat? Jinými slovy – každá 'nepřímá' cesta se skládá jenom z jistého množství přímých cest. Jak určit nutnou 'míru nepřímosti'? Která oklika je větší než jiná – a která je dostatečná pro Eraughoon?

Nepřímou cestu vytyčují falešné cíle, bóje na moři v podobenství o Titanicu. Ne, rozhodně by to nešlo bez nich; pak by totiž zbyla jen mořská hladina táhnoucí se od obzoru k obzoru – nekonečno, dokonalost, prázdno. Fomalhiwan potřebuje 'porušení celistvosti': něco, z čeho by poznal, že nestojí na místě. Pak už je mu jedno, jestli pluje mezi městy nebo mezi bójemi. A nikdy nepozná beznaději člověka, který začíná tušit, že celý život klepal na špatné dveře.

Falešný cíl je stejně dobrý jako kterýkoli jiný – naopak, všechny představitelné cíle jsou falešné; a tak si Fomalhiwan klidně může zvolit za cíl i něco z toho, za čím se ženeme my pozemšťané. Ale jak vidno, pokud se skutečně objeví v jednom z našich přístavů, bude to z úplně jiných důvodů, než z jakých se tam snažíme dostat my.

Slavík a růže

Ale Titanic jak známo nedoplul. Není žádná naděje. Další nutnou součástí Eraughoonu je totiž šáíw~walgácht, 'marnotratný dar', z něhož mimo jiné logicky vyplývá i výše již zmíněná smrtelnost duše.

'Marnotratný dar' znamená věnovat něco vzácného tomu, kdo si to nezaslouží a není schopen to pochopit (natožpak ocenit). Okamžik, kdy je něco cenného zbytečně promrháno, má z našeho pohledu v sobě něco tragického a vznešeného; to nás uchvacuje na příběhu Slavíka a růže. Fomalhiwané jsou národem takových slavíků, ale jdou ještě dál; když růže zbarvená krví jejich srdce leží v prachu, mají stejně jako my pocit zrady a smutku, ale nakonec díky Eraughoonu pocítí uspokojení, které celou tragédii změní v radostnou událost. Vyhledávají to, zatímco my se tomu vyhýbáme. Ale proč? Jsou to snad samí masochisté? Diana z Gelderach o tom byla rozhodně pevně přesvědčená.

Není možné vzdát se něčeho, na čem člověku záleží, a netrpět při tom. Vztah Fomalhiwanů k utrpení je však jiný než náš; nevidí v něm pouze naprosté a bezvýhradné zlo, ale také nástroj a nutnou podmínku růstu. Šáíw~walgácht nepřináší masochistické vzrušení, nýbrž klid a osvobození. Ne náhodou připomíná budhistické 'neulpívání'. Čím vzácnější je věc, tím víc její vlastnictví člověka spoutává... a ztráta osvobozuje.

Pálení knih o zenu...

Co je vlastně v eraughoonském pojetí 'vzácné'? Co má vůbec nějakou hodnotu? Tradiční pozemské hodnoty (především láska a potažmo mír, zdraví, harmonie...) přijdou dost zkrátka; v souvislosti s Fomalhiwou nikdy nebyly zmiňovány, protože Lorgan o ně nestojí. Podle všeho nejsou vzácné ani hmotné statky – vždyť základním předpokladem vzniku Eraughoonu je absolutní blahobyt a když si kdokoliv může ze zéwangam~drašlách~ar~saljah stvořit úplně cokoliv, nemůže to přece mít žádnou cenu. Tak snad lidský život? Nebo snad nadvláda, moc? Jenže z balcharwáš~mijat plyne všemocnost pro každého. Ne, tohle nikam nevede. Na Fomalhiwě 'hodnotu' nepoznáme tak jednoduše jako na Zemi – totiž podle toho, že je chráněna a opatrována.

Zkusme to z opačného konce. Jediné, o čem s jistotou víme, že je to pro ně skutečně cenné, je sám Eraughoon. Dlouhá hra pro Fomalhiwana určitě představuje nepopiratelnou hodnotu. Pravý šáíw~walgácht by tedy byl 'vzdát se Eraughoonu'; ale právě to je ryze eraughoonský čin a tedy jeho naprosté potvrzení. Nepřipomíná vám ten paradox něco? Pravým zenovým činem by bylo spálit všechny knihy o zenu. Jenže Eraughoon dodává: obojí je stejně dobré, obojí stejně nesmyslné; tak si vyber to, co je malebné. Žádný správný Fomalhiwan nejen že by nespálil knihy o zenu, ale ani druhý díl Mrtvých duší. Ne proto, že by na něm lpěl, ale proto, že nelpí na jistotě, že rukopis bude zničen. Je mu to jedno, a tak si vybere – nespálit. Existence čehokoliv je malebnější než hromádka popela. Snad jen v případě, že by si připadal nepevný ve víře a měl pocit, že na té knize příliš lpí, by udělal něco, čím by o ni sám sebe připravil a zároveň trochu zamíchal karty: kupříkladu by ji podstrčil svému nepříteli nebo zakopal v bytelné truhle, aby jednou mohla být s úžasem nalezena.

Celý lidský život je hra pro potěšení Lorgan. Záslužné je všechno, co je může zaujmout. Nejen že není důležitý pokrok (který jsme si zvykli považovat za svůj cíl my Evropané v moderní době), ale smysl ztratily i všechny tradiční absolutní pozemské hodnoty. 'Dobrem je malebnost, Zlem nuda a šeď'. Existence je vždy dramatičtější a chaotičtější než neexistence, a proto je život 'dobrem'; ovšem riziko smrti zase zvyšuje dramatické napětí, a proto je rovněž žádoucí. Věci mohou lahodit oku, a to je na nich cenné: estetický požitek, krása. A právě šáíw~walgácht je nejmalebnější ze všeho. 'Dlouhá hra' a 'marnotratný dar' jsou hodnotami samy o sobě a pouze skrze ně získávají hodnotu všechny ostatní věci.

Získávají ji jen proto, aby mohla být ztracena.

Všechny je postřílet!

Ale zpátky na palubu.

Loď klesá a Fomalhiwan ví, že nemůže nic dělat: záchrana neexistuje nejen proto, že není dost člunů, ale hlavně proto, že není kam doplout. Žádný posmrtný život, žádný komunismus, žádné nebeské království. (Jak blízký je ten pocit současnému člověku, který ztratil víru ve všechny tradiční cíle?) Pevnina je pouhou iluzí. Když k našemu natěrači přijdete a řeknete, že starat se v této strašné chvíli o uspokojivý vzhled komínu od lodního kotle je nesmysl, zasměje se a prohlásí, že právě proto, že loď se potápí a šance na záchranu je minimální, nic není rozumné a je tedy jedno, co dělá. Natírat komín je stejně dobré jako cokoliv jiného.

Zde odbočím a připomenu poznatek New Age, že každá cesta duchovního rozvoje je stejně dobrá jako kterákoliv jiná. V souladu se svou povahou můžete provozovat holotropní dýchání, ošovské meditace, dát se na křesťanství či buddhismus nebo se přidat ke krišňákům, a výsledek, cíl je vždycky stejný. Žádné náboženství není lepší než jiné. Ve světle tohoto názoru se všechny 'svaté' války minulosti jeví jako nesmyslné. Můžete okamžitě namítnout, že tolerance musí mít své hranice, protože existují různé militantní sekty, které se snaží šířit svou 'víru' na úkor jiných a které je potřeba včas odkázat do patřičných mezí. Ano; mluvím však o Cestě, nikoliv o zaslepenosti. Mezi námi, Fomalhiwan taky nemusí natírat komín. Může třeba vyšívat dečky. Vybere si prostě podle vlastní libosti; to, co ho nejvíc baví.

Nejspíš se ho vzápětí zeptáte, proč radši nesedí s rukama v klíně jako fatalisté – a on prohlásí, že by to bylo málo malebné. Podivíte se, proč tedy neudělá něco ještě mnohem zvrácenějšího – třeba proč nevezme pušku a všechno na palubě nepostřílí. Co kdyby ho bavilo zrovna tohle? Zábrany by mít neměl: malebné je to taky a dotyčný by v tom tudíž neměl vidět pražádné Zlo.

Jenže i na to existuje odpověď. Fomalhiwan v našem modelu sice nemůže opustit loď – to jsou hranice jeho světa – ale jinak je v podstatě všemocný. Nemusí se ani obtěžovat s puškou; může všechny zhypnotizovat a donutit je naskákat přes palubu. Důvod, proč to neudělá, není ten, že by byl pacifista v našem slova smyslu a snažil se (třeba) neubližovat živým bytostem. Dobro nevidí v tomtéž co my; stojí zcela mimo lidskou morálku. Důvod, proč se spokojí s péčí o komín – proč radši tvoří než ničí – je opět šáíw~walgácht.

Návrat 'zpět – tam, odkud všechno pochází', k němuž vybízí eraughoonská Šipka, znamená i návrat k bezmocnosti. Eraughoon vznikl v podmínkách, kdy všichni mohli všechno. Je odpovědí na životní pocit člověka, který už se nemá oč snažit. To nejcennější, čeho se Fomalhiwan může vzdát, je jeho všemocnost; moc nad životy těch druhých... a vůbec jakákoliv skutečná moc. Proto se právě moci musí vzdát ze všeho nejdřív. Teprve pak bude mít zase o co usilovat, prodlouží si cestu, znovu nalezne smysl. Pokud je na celé palubě jedinou osobou s puškou, zahodí ji a daruje tak život všem, kteří si ho podle jeho názoru nezaslouží. Koneckonců, co udělali Fomalhiwané, když se Igeřané objevili? Vytvořili pro ně chráněnou enklávu, kam nezasahovalo vražedné pole, a nechali je na Hiwaiw přežívat, protože... 'víra je v porušení celistvosti'. Také Igeřané od nich dostali ten marnotratný dar.

Hravý bůh

'Proč je na světě tolik zla? Pokud Bůh existuje, jak to mohl dopustit?' Tahle otázka trápí jenom nás; Fomalhiwan se na to nikdy nezeptá. Dobře to totiž ví. Táré~andwing, Dlouhá hra, je jeho jediná jistota. Lorgan jsou hraví; přejí si sledovat malebné osudy lidí; a malebnost vidí i v tom, v čem my vidíme zlo. Zabili vám přítele? Vesmírné srdce některého z Lorgan se dojetím chvěje. A vzepřít se proti něčemu tak nelidskému? To je jen další smyčka v krajce Osudu, další malebná příhoda v té hře.

Kontrolní otázka: proč je podle Fomalhiwana duše smrtelná?

Bůh, Lorgan, Astuaner – kdokoliv z toho – se také řídí Eraughoonem, věčnou hrou, v které je nejvyšší hodnotou marnost. Pokud stvořil něco tak složitého a úžasného, jako je lidská duše, pak jedině proto, aby to nakonec mohlo být definitivně, nevratně, beznadějně zmařeno. Ai Táré~andwing! Postavili Titanic jen proto, aby se potopil.

Amorální? Ano, taky mi to tak připadá. Ale jak již bylo řečeno, Fomalhiwan je mimozemšťan a stojí mimo lidskou morálku. Eraughoon se nikdy nemůže u nás na Zemi plně rozvinout, protože nemáme argenit. A další zásadní rozdíl – Fomalhiwané vědí, že Lorgan existují, a všechny 'lorganské příkazy' tedy pro ně mají zcela jinou váhu, než by měly pro nás, kteří pochybujeme i o tom, zda existuje náš starý dobrý Bůh. Lorgan jsou skuteční; všechny osudy, všechny příběhy jsou uchovány v jejich paměti a zůstanou tam navěky. Duše je smrtelná, ale Fomalhiwané dosahují transcendence skrze Lorgan.

Samozřejmě, že v příbězích z argenitového vesmíru není jediná zmínka o jakémkoliv pozemském náboženství; nemůže být. Kdyby bylo cokoliv od křesťanství po animismus konfrontováno s reálně existujícími Lorgan, muselo by to být popřeno.

Jistota v nejistotě...

Dokud jsme nedosáhli fomalhiwské všemocnosti a hmotné nezávislosti, musíme chápat Dobro a Zlo právě tak, jak je chápeme. Ale jak naše možnosti rostou, čím dál víc o tomto tradičním rozdělení pochybujeme. Už se nám nezdají tak neotřesitelné jako dřív. Nejsme Fomalhiwané; pro nás všechny hodnoty a cíle musí být absolutní a smysluplné. Nedokážeme jen tak na požádání zavřít oči, protože právě tak absolutní je i skepse; a tak ve chvíli, kdy je naše víra v něco otřesena, už není cesty zpátky. Leda dát všechno do závorky a začít znovu.

Největší nebezpečí pokroku (v našem smyslu slova) nepředstavují kdejaké toxické odpady či ozonové díry, ale strach, že přijdeme o všechno to, co nám přinesl, a ztráta víry ve smysluplnost všeho snažení. 'Návrat podle Šipky' neznamená vzít si oštěpy a kůže a sednout si do lůna přírody; neznamená to ani odejít do ášrámu a meditovat; není to cesta k žádné vysněné nirváně. Znamená to jen zastavit se na chvíli a přiznat si: "Ano, rozum mi přináší pochybnosti. Nedokážu už věřit, že to, co dělám, má skutečný objektivní smysl. Nechci zavírat oči před světlem poznání a nedokážu se spokojit s iluzemi a slepou vírou. Ale zároveň nechci ani přešlapovat na chodbě plné dveří, přemítat o smyslu své existence a vybírat si cestu, protože Titanic se beztak potápí a s každým vdechem je smrt blíž. Žádné dveře nejsou špatné, žádné dveře nejsou dobré; všechny jsou falešné a nevedou nikam; chodba je neutrální a dokonalá, ale prodlévat na ní je prázdnota a šeď; a skutečným zlem je jen váhání, protože při něm nicota pohlcuje můj čas. Ai~táré~andwing! Všechno, co dělám, bude zmařeno. Dělám to i přesto, že to bude zmařeno. Co víc; dělám to právě proto, že to bude zmařeno. A pro potěšení Lorgan všechny své síly napřu tím směrem – k budování díla, na jehož osudu nelpím a v jehož smysluplnost nevěřím – protože neudělat to je hřích."

Tohle může přinést Šipka nám: pomoci nalézt smysl v čemkoliv a jistotu v nejistotě a pomíjivosti. A Fomalhiwanům? Co se jich týče, zřejmé je jedno: pro všemocné je Eraughoon nutný. Nebýt jeho, už by tady byli! A nezůstal by z nás ani mastný flek.

(24. 5. 1995)

comments powered by Disqus